Nedávno
absolvovaný vánoční večírek s kolegy z divadelního souboru mě (už
poněkolikáté) donutil přemýšlet o přátelství – jak vzniká a zase zaniká
s tím, jak se mění i náš život.
V podstatě
ty největší a nejlepší přátele jsem vždy měla právě v divadle. Je to
logické, svého času jsme tam trávili téměř každý den, navíc jsme měli společný
cíl – tvorbu představení. Divadlo jako takové je prostředí, kde se odhalují
emoce a nitro člověka a zážitek ze společné tvorby a poznání druhých je tak
ještě hlubší, než u jiných koníčků (aspoň si to myslím).
Když někdo ze
studia odešel, málokdy jsme s ním časem neztratili spojení. V těch
lepších případech se zřídka vídáváme při výjimečných příležitostech.
V těch horších „se máme“ na Facebooku, ale komunikace se omezuje na
vzájemné lajkování fotek bez jakéhokoli dalšího kontaktu. A v těch
nejhorších lidé prostě zmizeli z našich životů a netušíme, co se
s nimi teď děje.