Bachovky – instantní zázrak v kapkách

Jednou z věcí, o kterých jsem po narození dcery slyšela prvně, byly tzv. bachovky, aneb Bachovy květové esence. Když jsem na ten název v některé diskuzi narazila poprvé, tak nějak jsem nevěděla, co si o tom myslet. Bachovky byly častou radou na neduhy se špatným dětským spánkem, ale i třeba na problémy s přílišnými projevy dětských emocí. Říkala jsem si, co to zase je, podobně jako homeopatikům jsem tomu tak úplně nevěřila, i když jsem koketovala s myšlenkou, že bych to ráda někdy vyzkoušela, abych se přesvědčila, jestli je to opravdu takový zázrak, jak se o nich psalo.

 

 

Poprvé jsem měla příležitost bachovky vyzkoušet před druhým porodem. Letmo jsem se o tom zmínila již před necelým rokem v mém článku o porodu. Když mi tehdy oznámili, že mám podstoupit oxytocinový test a případně by se pak porod vyvolával, fakt jsem měla strach, nebo spíš jsem byla zoufalá z toho, že jsem se nedokázala rozhodnout, zda doktory poslechnout, nebo věřit tomu, že vše proběhne přirozeně a počkat, až porod přijde sám od sebe. Konzultovala jsem tehdy svoji situaci s jinými maminkami na Facebooku, a také přes soukromou zprávu se svojí známou MUDr. Lenkou Danielovou, která se mimo jiné zabývá právě bachovkami. Navrhla mi, že by mi namíchala krizové kapky na míru, které by mi měly pomoci snížit strach z následků rozhodnutí, ať už by bylo jakékoli, pomoci s nerozhodností, a také s komunikací s autoritami, zkrátka které by mi měly pomoci zbavit se nervozity a nastolit duševní klid. 

Měsíc zavřená s dětmi – matka zralá na blázinec

Tak už je to měsíc, co jsme všichni s našimi drahými ratolestmi doma a já se musím přiznat, že se nemůžu dočkat, až zase otevřou mateřské školy. Pořád v souvislosti s nouzovým stavem a omezením pohybu čtu o tom, jak je to příležitost být více spolu, stmelit se jako rodina, mít na sebe více času… jenže ne všude to funguje. Což o to, pokud bych byla ještě na mateřské nebo rodičovské dovolené a neměla takzvaně do čeho píchnout, bylo by to o něco lepší (hm, možná), jenže já jsem zrovna týden před zavřením školek zase začala na půl úvazek pracovat. Takže celé dopoledne sedím u počítače. Mimino je v pohodě, to si vystačí samo, když mě potřebuje, vezmu si ho do šátku a je klid. Ale starší dcera už odvykla tomu, že maminka sedí u počítače a cosi tam ťuká a ona ať si hraje sama. Po složitých začátcích ve školce si to tam oblíbila, má tam kamarády, vyžití a co se zaměstnanou matkou doma?

Období vzdoru (už zase!)

Tento článek nebude moc pozitivní. Protože už jsem unavená. Přijde mi, že doma je bojiště, kde každý den válčíme kdo s koho. A každý den odcházíme všichni jako poražení.

Když si dcera poprvé začala uvědomovat své ego, měla zhruba rok a půl, přišlo mi to hrozné. Válení se po zemi, neustálý křik, nervy na pochodu. Zkoušela jsem si pustit video nevýchovy, zkoušela jsem si poslechnout část knihy Naomi Aldortové (celou jsem nestihla) a stejně mi přišlo, že je to jak na houpačce. Občas něco z toho zabralo, občas nic. Občas jediné co na dceru (bohužel) platilo, byl křik a plácnutí. Když už si myslela, že může všechno.

Pláč a vztek

Poslední dobou se nám doma roznemohl nešvar jménem vztek. Kvůli čemukoli, kdykoli. Kvůli tomu, že nemůže mít, co by zrovna chtěla. Že nechci jít zrovna s ní nahoru hrát si do pokojíčku. Že jí nechci půjčit svůj mobilní telefon. Že jí dávám něco co nechce a že jí to pak beru. Nebo naopak že jí chci obléct pyžamo, které ze sebe před chvilkou strhala.

Když byla malá, ani mě nenapadlo nechat ji plakat. Jakmile začala byť jen natahovat, už jsem ji brala do náruče a tišila. Pravidelný večerní pláč jsem zaháněla jídlem. Teď už vím, že miminka večer pláčou, protože potřebují „upustit páru“, zpracovávají zážitky celého dne a vyjadřují emoce. Tak doufám, že tím, že jsem jí pořád strkala prso, z ní nevyroste ten typ člověka, co stres zahání jídlem. Každopádně dcera byla v podstatě až na tento večerní pláč velice spokojené miminko. Od čtvrtého měsíce nespala sama v postýlce, protože kdykoli jsem ji do ní položila, začala křivit obličej a já ji tam prostě nechtěla nechat vzlykat.

Ale co teď? Jak se mám zachovat teď, když brečí a hysterčí desetkrát, dvacetkrát denně? A už to není ten bezmocný miminkovský pláč, kdy neumí dát pocity najevo jinak – už je přece jen starší a dá se s ní svým způsobem komunikovat. Teď se jedná o urputný, vzteklý křik, házení sebou a válení se po podlaze, zaryté nenene nebo chci.