Která těhotná
žena v dnešní době internetu nesbírá informace o tom, jaký vlastně ten porod je?!
Z různých článků a diskuzí zjistíte buď to, že je porod příšerný, ale přežije
to každá, tak proč ne zrovna vy. A to dítě za to stojí, když vám ho pak dají do
náruče, zapomenete na všechnu tu bolest. Nebo naopak nabydete dojmu, že když
všemu necháte volný průběh bez zbytečných zásahů doktorů, budete mít s sebou
dulu, éterické oleje a podmanivou hudbu, zažijete “jemné zrození”, užijete si
to a prožijete neopakovatelný zážitek. Po mých dvou zkušenostech, kdy všechno
bylo nakonec jinak, než si člověk vysnil a naplánoval, bych asi raději řekla,
nic nečtěte, nic si nepředstavujte, ono to prostě přijde a nějak to bude…
Samozřejmě je
fajn vědět, na co máte jako žena právo. Nenechat se tlačit do “zbytečných”
výkonů (jenže jak jako laik zjistíte, že je to zbytečné, žejo), vyzkoušet na
porodním sále cokoli, co by vám pomohlo nějakým způsobem tu bolest přežít, to
znamená nemuset celou dobu ležet, pokud nechcete a máte sílu, vědět, že
existují i jiné polohy, v nichž se dá rodit, vědět, že nástřih hráze není,
respektive neměl by být standardem atd. atd. Já jsem v obou svých porodních
plánech ale vždycky u všeho měla formulku “nebude-li to nezbytně nutné…”,
protože byť mám určitou představu, co bych chtěla a co ne, pořád jsem jen laik
a hlavně si tam dolů sama nevidím. Nevím, jestli to, co se zrovna děje, je v
pořádku nebo ne. Nevím, jestli porod postupuje tak, jak má, nebo ne. Doktoři a
porodní asistentky přece jen těch porodů z druhé strany zažili mnohem víc a
mají už určité zkušenosti. Věřím, že někdy už dopředu můžou odhadnout, jak to
celé dopadne, i když je jasné, že každý porod a každá žena jsou jedineční a
tělo dokáže zázraky. Jen je občas prostě potřeba tomu zázraku trochu vypomoct.
Na druhé straně jsou i doktoři jen lidi a vždycky záleží, na jakého člověka
natrefíte. Někomu opravdu jde o to, dát věcem co nejpřirozenější průběh,
zatímco někteří se soustředí hlavně na to, aby rodička i dítě přežili (což je
samozřejmě to nejdůležitější, jen se k tomu dá dojít různými způsoby a
přístupy).
A jak to tedy
celé probíhá, co přitom cítíte, jaká je bolest při kontrakcích a jaké je to
finální tlačení? Buď si můžete přečíst detailní popis mých dvou porodů, anebo
pokud je to pro vás moc dlouhé, přeskočte dolů na závěrečné shrnutí :-D
Porod č. 1
Můj první porod
začal odtokem plodové vody ve čtvrtek v 5:30 hodin ráno. Tak jsme se
pomalu sbalili, cestou se ještě stavili k příteli do práce, protože tam
musel odvézt nějaké papíry, a do nemocnice jsme dojeli někdy mezi sedmou a
osmou hodinou. V autě už začaly slaboulinké kontrakce, ale nic závažného.
Plni elánu jsme podstoupili vstupní vyšetření, dostali porodní box a těšili se
na porod. Během dne se postupně kontrakce zesilovaly, ale nic, co by se nedalo
vydržet. Cítila jsem je tedy hlavně v křížové oblasti. Zkusila jsem
sprchu, míč, vonné oleje, hudbu jsem s sebou taky měla na CD, ale nakonec
nevytáhla. Okolo páté hodiny odpoledne jsem si posteskla, že už mě to přestává
bavit, protože se pořád jaksi nic nedělo. A tímto postesknutím jako bych si to
definitivně zabrzdila, aspoň mi to tak přišlo. Těsně poté se měnila směna,
nastoupila PA, která byla na pohled dost nesympatická, takový studený čumák, a
mně z toho dost poklesla nálada. A doktor mi přišel říct, že sice ví, že
nechci epidurál, ale že by pro jistotu přece jen vzali krev, aby věděli co a
jak, kdyby bylo potřeba ho použít (kdybych byla pak už moc vyčerpaná). A tak mi
zavedli kanylu (hlavně tedy kvůli penicilinu, který mi museli dát kvůli odtoku
plodovky), čímž mě upoutali na lůžko, protože jsem ze začátku měla strašný
strach se s jehlou v ruce byť jen pohnout a bylo to dost nepříjemné.
Až před druhým porodem jsem se dozvěděla, že v té ruce vůbec nemáte
zabodnutou jehlu, ale je tam gumová pružná hadička, takže se vlastně můžete
hýbat, jak chcete (to, že ze začátku je to nepříjemné, ale samozřejmě platí).
A tak jsem od té
doby prakticky pořád ležela. Navíc mi večer přišel pan doktor říct, že by mi na
noc dali uklidňující injekci, abych se v noci vyspala a odpočinula a měla
dost sil na ráno. Že se porod nezastaví a budu se otevírat i tak. Mno… Přes noc
se kontrakce v podstatě úplně ztratily. Partner tam se mnou byl celou
dobu, i když jsem ho posílala vyspat se ke kamarádovi nebo sestře, kteří bydlí
ve stejném městě, aby byl poblíž. Ale nechtěl, kdyby se to náhodou rozjelo. A
tak se chudák snažil vyspat na porodním vaku, neustále s ním šustil,
párkrát za noc odbíhal ven na cigaretu a já jsem cítila vinu za to, že tam
chudák má takové podmínky. Navíc jsem sama moc nemohla spát a když už jsem konečně
upadla do neklidného spánku, přihrkala PA s monitorem. Strašně fajn :-D
Nad ránem okolo šesté hodiny začal cvrkot. Opět monitor, přišli s tím, že
mi zkusí kapat oxytocin, aby kontrakce znovu vyvolali, ale v podstatě téměř
ve stejnou dobu už myslím měli v záloze porod císařským řezem, protože jen
chvilku po začátku kapání oxytocinu, mě začali chystat na císaře. Otevřená jsem
byla jen na 1 cm, kontrakce se sice vrátily, ale akorát to bolelo, ale porod se
nerozbíhal. Později jsem se dozvěděla, že hrozila hypoxie plodu, tedy
nedostatek kyslíku, pravděpodobně to tedy odhalili z monitoru při tom
oxytocinu, že už by dítě nemuselo porod vydržet. A tak mi sestra obvázala nohy,
oholila a jelo se na sál. Přítel se začal oblékat do mundúru, aby tam mohl být
se mnou a mně zatím zkoušeli napíchnout epidurál. Po několika chybných
napíchnutích, kdy se strefili do různých nervů a bolest mě zajela do břicha
nebo do nohy, to vzdali a mumlali něco o křivé páteři. Do toho se neustále
objevovaly kontrakce vyvolané oxytocinem. Přiznám se, že od chvíle, co mě
začali chystat na zákrok, už jsem byla nějak mimo, takže jsem vnímala jen tak
napůl a pamatuju si hlavně to míhání zelených plášťů okolo a to, že mě držela za ruku paní doktorka – primářka miminek – a strašně
mě to uklidňovalo. Uspali mě tedy do celkové anestezie, partner se zase musel
vysvléct, protože na sál nemohl, a v 7:30 ráno se dcera narodila. Byla v pořádku,
apgar 9-10-10, takže vše dopadlo dobře. Já se probrala s obrovskou bolestí
břicha, fakt to bylo nepříjemné. Dali mi injekci proti bolesti a chvíli poté mě
už vezli na pokoj. Nevím, kolik bylo hodin, když mi poprvé ukázali dceru, možná
tak 10 dopoledne…? Viděla jsem ji chudinku dvojmo. Pak jsem v podstatě celý
den dospávala. Ještěže jsem u sebe měla láhev s vodou s pítkem,
protože přetočit se na druhý bok pro čaj bych nedokázala. Další chvíle už mi po
těch třech letech trochu splývají – kdy jsem poprvé jedla (myslím, že to byla
polévka), kdy mi poprvé pomohli vstát, ale o tom už psát nechci.
Rekonvalescence samozřejmě nějakou dobu trvala, druhý den mi ještě dceru
nosili, ale třetí den jsem už ji měla na pokoji a normálně se starala.
Když jsem si pak
v hlavě přehrávala celý ten porod, stokrát jsem si říkala, jestli kdyby mi
doktoři nedávali injekce, kdybych nezůstala jen ležet na lůžku atd. atd.,
jestli by to mohlo být jiné nebo ne. Ale naštěstí nejsem ten typ člověka, který
by se tím nějak užíral. Prostě se to tak stalo, já i dcera jsme zdravé, a to je
opravdu to nejdůležitější. Možná kdyby to bylo bez zásahů, mohlo to dopadnout
jinak, ale možná by to bylo úplně stejné. A já jsem hlavně z poporodní péče
v nemocnici byla velice spokojená, všichni byli milí a vstřícní, takže
jsem domů odjížděla spokojená a vděčná.
Porod č. 2
Po těchto
zkušenostech jsem před druhým porodem ani nevěděla, jestli má smysl si nějaký
porodní plán připravovat. Nakonec jsem dala dohromady nějaké zásadní body, přes
které pro mě nejel vlak, jako například, že jsem za žádných okolností nechtěla
epidurál (pochybuju, že by mi ho tentokrát napíchli správně) nebo že si nepřeji
nástřih hráze (pouze pokud by hrozilo nějaké opravdu velké poranění). A pořád
jsem přemýšlela, jak to tentokrát bude vypadat. Strašně moc jsem chtěla rodit
přirozeně, doufala jsem, že zažiju takový ten postupný nástup kontrakcí doma,
odhadovala jsem, kdy to asi přijde a jak to uděláme s dcerou – kdy ji
odvezeme k babičce atd. Na posledním ultrazvuku před přihlášením v porodnici
se doktor zmínil, že je syn menší než dle tabulek, ale že já jsem taky malá
(dcera taky byla), takže by v tom neviděl nic zásadního. Když jsem začala
chodit na vyšetření v porodnici, tak se o tom doktoři také neustále
zmiňovali. Že je plod malý, sice roste, ale málo. V 36. tt měl dle odhadů
zhruba 2 kg, další týden myslím něco okolo 2190 g. Prý to budeme sledovat. A
tak jsem rozhodně netušila, když jsem šla na další prohlídku zase za týden, že
mi doktorka poměrně rezolutně oznámí, že mám za dva dny nastoupit, uděláme
zátěžový oxytocinový test a na základě toho, jak bude dítě reagovat, se
rozhodou, jestli půjdu na císaře nebo porod vyvolají. Zůstala jsem jako
opařená. V hlavě mi vířilo „proboha proč??“. Odhad váhy byl nějakých 2300
g, dcera měla, když se narodila (v podstatě v termínu) 2650 g. Syn měl
tedy ještě dva týdny čas na podobnou váhu dorůst, tak proč bych měla jít na
vyvolání?? Vysvětlovali mi, že placenta už nemusí stíhat vyživovat, a proto by bylo
jistější, aby se „dopékal“ už venku. Samozřejmě se jednalo jen o doporučení z jejich
strany, ale pokud bych nenastoupila, zmiňovali, že bych jim musela podepsat
revers. Po příjezdu domů jsem se poptávala na zkušenosti ve Facebookové
skupině, kde mi samozřejmě většina žen radila, ať důvěřuji svému tělu a nechám
přírodu, ať dělá své. Pár odpovědí ale bylo opačných – zkušenosti několika žen
z oxytocinového testu a následném porodu, kdy se dítě opravdu narodilo
příslovečně za 5 minut 12. Na radu známé jsem se ještě narychlo na druhý den
objednala na konzultaci k dr. Vlašínovi do Prenatalu v Brně na
Veveří, aby zkontroloval průtoky placentou, protože jsem ani nevěděla, jestli při
kontrole byly nebo nebyly v pořádku. Vysolila jsem za to jako samoplátce
tisícovku, dozvěděla se, že průtoky jsou dobré a v zásadě jsme s doktorem
došli ke shodě v tom, že nemocnice chce být pravděpodobně krytá, že je
toto řešení pro ně jednodušší, že jdou na jistotu a že v mém případě, kdy
jsem poprvé rodila císařem, by lepší varianta byla jít rovnou znovu na císaře,
pokud by mi to umožnili. Moje obavy totiž nebyly ani tak z porodu o dva
týdny dřív či toho testu jako takového, jako spíš právě z vyvolávání.
Dočetla jsem se, že po císaři se vyvolávání nedoporučuje, že hrozí ruptura
jizvy a z toho jsem měla asi největší strach. A taky z toho, že
vyvolávaný porod prý více bolí než ten přirozený. Ještě tentýž den jsem si také
jela pro krizové bachovky namíchané na míru a očekávala příští den se smíšenými
pocity.
Nevím, jestli to
bylo bachovkami nebo nevyhnutelností osudu nebo tím, že prostě už nastal ten
den D, ale ve středu, kdy jsem měla nastoupit, jsem byla poměrně klidná. Dceru
jsme odvezli k babičce, neplakala, vzala to jako fakt, že u ní bude, což
mi také přidalo na náladě, protože z toho jsem měla obrovské obavy – jak zareaguje
na to, že s ní nebudu. V nemocnici mě přijali, odvedli na pokoj,
sestra pro mě domluvila jednolůžko se samostatným vchodem, takže jsem měla
soukromí a rovnou mi dali oběd – žemlovku, kterou jsem sice nikdy moc nemusela,
ale tady mi kupodivu fakt chutnala. Dopovala jsem se kapkami a znovu
konzultovala s doktory, co se bude dít. Oxytocinový zátěžový test je v podstatě
o tom, že vám do žíly nakapou jen malé množství oxytocinu, který má vyvolat mírnou
děložní činnost a poté se na monitoru sledují ozvy dítěte, jak na zvýšenou
děložní činnost reaguje. Šlo vlastně o to vysledovat, jestli by dítě vaginální
porod zvládlo. Zajímalo mě také to vyvolávání – sdělila jsem jim své obavy o
vyvolání po císaři. Prý ano, riziko ruptury tam větší je, ale doktorka mě
uklidňovala tím, že mě budou pravidelně sledovat a jakmile by se cokoli dělo,
porod nepostupoval nebo nastávala nějaká krize, vždycky by dokázali včas
zareagovat a rozhodnout o císaři. Ale že na druhou stranu tím, že je dítě
menší, by byla škoda nezkusit jej tou vaginální cestou porodit. V podstatě
mě rozhovor uklidnil, evidentně z jejich strany nebyl zájem císaře
domluvit rovnou, a tak jsem tu myšlenku opustila a řekla si, že kdoví jak
dopadne ten test a že tedy do toho jdeme a uvidíme. Fakt by mě zajímalo, jestli
mi tak pomohly ty bachovky, že jsem byla v podstatě klidná.
Odpoledne jsem
tedy podstoupila tento test, který dopadl dobře, takže mi někdy okolo třetí hodiny
odpoledne zavedli první tabletu na změkčení čípku. Přes noc jsem začala
pociťovat první bolesti, ale zatím jen mírné, šlo opravdu spíše o ten čípek než
o kontrakce jako takové. V sedm ráno mi zavedli vyvolávací tabletu. Poměrně
brzo jsem začala pociťovat kontrakce, a i když postupně sílily, byly zatím
nepravidelné. Také jsem nějakou dobu nato dostala kapačku penicilinu kvůli
pozitivnímu streptokoku. Oproti prvnímu porodu jsem neměla moc náladu
pochodovat po pokoji, ale neležela jsem – nastavila si postel tak, abych seděla
opřená a mohla se při kontrakcích otočit a opřít se o čelo postele jakoby v pozici
na čtyřech. Po nějaké době mi zavedli ještě půlku tablety, aby kontrakce
posílili. Sice to trochu pomohlo, ale pořád nebyli spokojeni s pravidelností,
a tak se to po nějaké době snažili popohnat klystýrem. Musím říct, že ten skutečně
hodně pomohl, bolesti zesílily a konečně se i zpravidelnily. Okolo poledne pak
protrhli plodové obaly, aby odtekla plodová voda a pak už nastal ten pravý
mazec. Bolesti začaly být nesnesitelné, nejhorší bylo, když jsem se v nějaké
pauze donutila se na posteli nějak otočit, sednout a podobně a vzápětí došla
doktorka kontrolovat, jak se otevírám – tak jsem si zase musela spustit postel
a lehnout si, načež to její vrtání se ve mně bylo snad ještě horší než
kontrakce samotná :-D Jak tu bolest popsat? Někde jsem četla, že je to jako
bolest při menstruaci, jen o hodně silnější a necítíte ji jen v podbřišku,
ale také v zádech, alespoň já to cítila v obou místech. Přiznám se,
že jsem zezačátku absolutně nedokázala bolesti prodýchávat. Teoreticky jsem
sice věděla, jak na to, ale v praxi to prostě nešlo, ta bolest totálně
ochromovala tělo a já se vůbec nedokázala na hluboké dýchání soustředit. Později
mi pomáhalo, že jsem si přitom ukazovala rukou – nahoru a dolů a dýchala jsem
podle toho. Při kontrakcích jsem taky vůbec nevěděla, co mám dělat s rukama
a nohama, jak ta bolest byla silná, a tak jsem měla velkou potřebu se natahovat
– partner mi vždy podal ruku a já se tou svojí v jeho jakoby napínala.
Možná to taky nebylo úplně dobře, že jsem tak měla tělo stažené místo aby bylo
uvolněné, ale já si nemohla pomoct, bylo to pro mě jakobych našla aspoň nějaký pevný
bod v té záplavě bolesti. Opravdu bych na porodním boxu uvítala něco na
způsob houpačky – látky upevněné ke stropu, za niž bych se mohla chytit a zavěsit
třeba za podpaží; zároveň bych se mohla natahovat a zároveň bych byla
vertikálně a využívala tak zemskou přitažlivost, aby se plodu dobře
sestupovalo. Vím, že v některých porodnicích něco takového mají, v Ivančicích
bohužel ne.
Mezitím mi ještě
píchli nějakou injekci na podpoření zmizení branky a vzhledem k tomu, že
ty kontrakce pořád trvaly nějak dlouho a ještě jsem nebyla úplně otevřená, mi
ve finále zavedli do kapačky i oxytocin. Řekla bych, že stupeň bolesti už se po
něm nezvýšil, i když jsem si myslela, že to tak bude, a v tu chvíli, kdy
mi ho oznámili, jsem je začala prosit, ať mě raději pošlou na císaře. Opravdu
mi přišlo, že to už trvá celou věčnost a že to nikam nevede a že to nevydržím. Ale
oni byli pořád veselí a že je to na dobré cestě. Společně s oxytocinem mi
zase začali natáčet monitor a doporučili mi lehnout si na pravý bok, i když mě
to přirozeně spíš hnalo na ten levý. Prý by pravý byl lepší kvůli tomu, jak je
dítě uvnitř otočené, ale bohužel se mi na tom pravém boku při kontrakcích stala
velice nemilá věc – přestala jsem cítit pravou nohu. V roce 2014 jsem měla
problém se zády a byla mi diagnostikována lehce vyhlá plotýnka. A při kontrakcích
a zřejmě i jak jsem ležela na tom pravém boku s trochu zvednutým čelem
postele, a ještě se přitom napínala, jsem si zřejmě skřípla nějaký nerv jdoucí
do nohy. A tak jsem kromě bolestí musela bojovat i s brnící nefunkční
nohou. Když jsem to fakt už dýl nemohla snést, zkusila jsem si stoupnout a
opřít se o postel. A gravitace skutečně zafungovala, malej začal pěkně
sestupovat, já se už konečně naučila prodýchávat, a i když se mi ta pravá noha celá
klepala, nějak jsem začala cítit posun. Malej se mi začal dost tlačit dolů,
takže mě to nutilo i trochu přitlačovat a hlavně křičet. A ječela jsem teda
jako siréna. Sestra na novorozeneckým se druhý den zmínila, že mě asi pěkně
trápili, slyšeli mě otevřenými okny až do vedlejšího křídla :-D
Nakonec když už
byl čas začít tlačit, mi pomohli do lehu na levý bok, že to zkusíme v této poloze.
Zase teda chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak to mám dělat. Vždycky jsem si
myslela, že se nějak tlačí vagínou, ale v podstatě je to stejné, jako když
na WC tlačíte nějaký obrovský bobek – musíte jakoby do konečníku. Taky jsem dělala
tu chybu, že místo abych dávala hlavu bradou dolů, naopak jsem ji zakláněla
dozadu. Pak už jsem tedy začala tlačit dobře, ale dělala mi dost problém ta pravá
noha, kterou jsem si držela ve výšce, a strašně mi ta její necitlivost „překážela“.
A tak, i když to spousta žen nedoporučuje, jsem se nakonec nechala ukecat a
vylezla jsem si na klasické porodnické lůžko, tzv. „kozu“. A světe div se, šlo
mi to tam mnohem líp, po dvou kontrakcích asi na pět zatlačení byl malej venku.
Narodil se v 15:45, takže takového toho pravého martyria jsem si užila
skoro 4 hodiny.
Co mě překvapilo,
bylo, že ta závěrečná fáze už vlastně skoro nebolí. Vždycky jsem si myslela, že
závěr je nejhorší, ale jakmile se naučíte správně tlačit a nastavit si v hlavě,
že musíte tlačením tu bolest překonat, tak cítíte jen ten velký tlak, který je
ale ve srovnáním s kontrakcemi vlastně docela příjemný. Akorát při tom
bolelo to, jak se snažili hlavičce pomoct dostat se ven a trochu mi roztahovali
rukama hráz, ale ten tlak nakonec i toto překryl. A úžasná v této závěrečné
fázi je ta naděje. Že už je to celé u konce, že zanedlouho bude ten váš drobek venku
a bude po všem.
Porod placenty pak
už byl naprosto bez problémů, trochu jsem se bála znovu zatlačit, ale to už mě
nebolelo vůbec a šití, no to je nepříjemné, ale vždy jen chviličku. Hráz
nakonec nenastřihli, drobná poranění i vevnitř jsem měla, ale nic zásadního. Ovšem
ještě tak den po tomto zážitku jsem tvrdila, že zlatej císař. Probudit se a je
po všem. Na druhé straně ta rekonvalescence je úplně o něčem jiném, moci se
opravdu téměř hned po porodu zvednout a chodit, moci se dřív postarat o dítě,
moci chodit normálně a ne v předklonu, je vlastně strašně fajn a ve
srovnání s prvním pobytem jsem si teď podruhé oddělení šestinedělí dost
užívala. Přišla jsem si mnohem víc upravená a fit, hýřila jsem vtipem a dobrou
náladou, a i přes počáteční potíže s kojením jsem si to vlastně užívala
jako dovolenou. Takže ve výsledku jsem ráda, že to takhle dopadlo, že mě k tomu
vyvolání přesvědčili, že tento zážitek také za sebou mám a koneckonců i že
malej nakonec není Váha, ale Panna, což mi taky přijde o něco lepší ;-)
Takže jak to celé
shrnout?
Nespoléhejte na
to, že vám techniky jako aromaterapie, masáže, úlevové polohy apod. pomohou
zažít nirvánu. Pokud nemáte práh bolesti posunutý někde abnormálně daleko,
bolet vás ty kontrakce budou, a to fakt hodně.
Bolest je taková,
že nebudete vědět, co dělat, abyste ji přežili. Na druhé straně taková bolest
zubů či hlavy dokáže být podobně urputná, a i když vám třeba neochromí úplně celé
tělo, nemá pauzy jako jsou mezi kontrakcemi, takže si ani na chvilku
neodpočinete. U porodu máte to štěstí, že si v určitých intervalech vždy aspoň
na chviličku vydechnete.
Jak řekla moje
PA, bez kontrakcí to bohužel nejde. Mějte toto na paměti, pořád si to opakujte.
Přijměte to jako fakt, pomůže vám to.
Co nejdřív se
naučte kontrakci správně prodýchat. Klidně poproste PA, ať vám s tím pomůže,
ukazujte si třeba rukou. Musíte donutit mozek, aby se soustředil na dýchání
spíš než na bolest. I když jste absolvovali nějaké předporodní kurzy, kde jste
se učili dýchat, vězte že v tu chvíli tam nebude jednoduché bolest
překonat a najít si to.
Nebojte se
závěrečné fáze porodu – tlačení. Představujte si to jako tlačení velkého bobku,
skutečně to tak cítíte, je to tlak, není to bolest.
I když máte
pocit, že to nikam nespěje, nemusí to být vůbec pravda. Může vám to přijít nekonečné,
ale neházejte flintu do žita. Vy ze svého pohledu nevidíte, jestli se otevíráte,
pokud si nejste jistí, zeptejte se PA nebo lékaře. Ale pokud bolesti sílí,
znamená to, že se to hýbe. A pokud už dosáhly takového bodu, že už myslíte, že
to nezvládnete, pravděpodobně jste těsně před cílem ;-)
Pokud vám lékaři
nabízí pomoc v podobě klystýru, píchnutí vody, oxytocinu, epidurálu,
úlevových injekcí, nechte si to projít hlavou. Pokud jste naladěni na jinou
vlnu, chcete porod co nejpřirozenější, nemusíte si nic z toho nechat dát.
Ale obrňte se proti jejich návrhům, protože je téměř jisté, že pokud porod
nebude postupovat úplně ukázkově sám, že podobné návrhy přijdou. Lékaři chtějí
hlavně to, přivést na svět živé a zdravé dítě a samozřejmě i to, aby matka
zůstala živá a zdravá. Nechtějí být pak u soudu popotahováni za to, že něco zanedbali. Nemyslíte-li si, že jste natolik pevní, abyste jejich
návrhy ustáli, vezměte si s sebou člověka, který vám ve vyjednávání pomůže
– ať už dulu či někoho jiného informovaného o tom, co chcete a nechcete. Pořád
ale vezměte na vědomí, že vy jste laik a oni už porodů viděli a zažili mnoho.
Pokud nejste sami tak zcela přesvědčeni, jak ten svůj porod vést, nebojte se o
jejich návrzích uvažovat. Jedná-li se o vyvolávaný porod, jako byl ten můj,
věřte, že oni ví, co dělají. Každý z jejich zásahů porod posunul o kus
dál, i když jsem tomu ani v tu danou chvíli nevěřila.
A i když se porod
nakonec nepodaří podle vašich představ, neneste si z něj žádné trauma!
Nikdy nevíte, jaké by to bylo, kdyby něco bylo jinak. Třeba je to v rukou osudu
a vždy by to dopadlo stejně. Nevyčítejte si, že jste se k nečemu nechala
přemluvit, protože byste si pak zase mohla vyčítat to, že jste si nenechala
poradit. Nikdy vám nikdo nemůže dát 100% záruku, že vše dopadne přesně podle vašich představ a přání.
Připravte se i na
různé poporodní „komplikace“. Na to, že se vám prvních pár dní bude blbě sedět.
Na to, že vám ochabnou svaly pánevního dna a budete třeba i učůrávat. Na to, že
se vlastně budete i bát se poprvé vyčůrat a vykakat, aby vás to náhodou
nebolelo. Na to, že vám bude prdět vagína, když se zvednete ze židle. Na hemoroidy,
které vás pravděpodobně brzy po porodu budou při konání velké potřeby trápit. Vše
se spraví buď postupně samo, nebo cvičením / domácím léčením / lékařským zákrokem. Budete se bát i prvního
pohlavního styku a pravděpodobně vás bude bolet. A nejen ten první, nepříjemné
to může být ještě dlouho.
Ale jak se říká,
když se pak podíváte na to vaše miminko (hlavně když spí), no nestojí všechny
ty útrapy za to?!
Tak co, půjdete
do toho? A ty z vás, co to už zažily, šly byste i do dalšího? Jaké jsou
vaše postřehy z porodu?
PS: Mé dva
porodní plány jsou k dispozici ke stažení, kdyby to někoho zajímalo, nebo kdybyste
potřebovali nějaký vzor:
Porodní plán
2016: https://drive.google.com/open?id=1aurDifIi7GR9bCxM2Tb9hfXEq-KvmgzU
Porodní plán
2019: https://drive.google.com/open?id=1uZ3caJuhhUcr8Kkf1VGFFKA_xFl914Ni
Žádné komentáře:
Okomentovat
Budu ráda, necháte-li mi tu svoje postřehy, nápady a poznámky. Líbí se vám můj blog? Co byste se tu chtěli dočíst? Nesouhlasíte se mnou v něčem? Pojďme diskutovat :-)