Včera mi na
procházce s dcerou hodně nadzvedl mandle jeden soused. O co šlo? Kousek za
domem u polní cesty stojí bílý křížek. Ráda okolo něj chodím, fotím si ho,
sedím u něj na trávě. Nedávno jsme se tam s Gábinkou na procházce
zastavily a ona si tam hrála s bílými oblázky, kterým je obklopen –
skládala je vedle sebe na jeho výklenek. Včera jsme tam naši procházku také
zakončily. V klidu jsem si tam seděla, když vtom za námi přišel pán, který
u nedalekého domu pracoval na obdělané půdě.
„Víte o tom, že jsou ve vsi dvě dětská
hřiště?“ zeptal se mě.
„No, a co?“ nechápala jsem.
„No tak co tady dělá?“ (myšleno dítě)
„Skládá si kamínky. Poznává svět, baví ji
to.“
„Ale vždyť to bude špinavé, kdo to má
pořád natírat?“
„Vždyť ty kamínky nejsou špinavé.“
„Každopádně toto je soukromý pozemek.“
„Copak ten křížek je váš?“
„Ano, je.“
„Aha. A jak to mám vědět? Myslela jsem, že
je to obecní.“
„No, tak není.“
„A proč tu tedy nemáte plot? Jak má někdo
vědět, že tu nesmí být?“
„No tak přece ho nemůžete učit, že si může
hrát kdekoli. Jaký rodič, takové dítě.“ A chystal se k odchodu.