Silná individualita vs. organizované kroužky

Letos v létě oslavila dcera své druhé narozeniny, a tak jsem si říkala, že bude dobré, když začneme od září navštěvovat nějaký kroužek. Já jsem jako dítě chodila pořád někam – do kreslení, na flétnu, do keramiky, do dramaťáku, na šachy... Samozřejmě, že až později, myslím, že do kreslení jako svého prvního kroužku jsem začala chodit někdy okolo pěti let. Ale dnes mají malé děti mnohem více možností kde a jak se rozvíjet a věřím, že je důležité dítě do jakéhokoli zájmového kroužku přihlásit. Jednak si tam prohlubuje socializaci s vrstevníky, ale i s jinými dospělými, a druhak rozvíjí své více i méně vrozené předpoklady. 

A tak jsme v půlce září začaly každé pondělí dopoledne navštěvovat kroužek Hudbohrátky. I když má v názvu hudbu, není to jen o ní. Říkáme si básničky, maminky své děti vozí na padáku a zpívají jim přitom, občas se vytáhnou barevné střapce nastříhané z igelitových pytlíků nebo si děti kutálí s míčky či dřevěnými vajíčky, také jsme krmili namalovaného divočáka kaštánky a každou hodinu je běžnou součástí i tvoření – kreslení, malování, stříhání, lepení... 

Byla jsem velice zvědavá, jak se bude v kroužku dceři líbit. Je hodně divoká a předešlé snahy o organizované pohybové říkanky, které jsme sem tam absolvovaly, ji moc nebraly. Navíc i v plavání, které vždycky milovala, začala před letními prázdninami trochu „zlobit“ – vylézala z bazénu a dělala si zkrátka co chtěla. A tak jsem byla ve velikém očekávání, jak to tady dopadne.

Je pravdou, že jsou věci, které prostě odmítá dělat. Jakmile se má začít chodit dokolečka a vrtět zadečkem na písničku o myškách, sedne si na pódium, ťuká si dřívkama a kouká na ostatní, ale zapojit se nechce. Když se poprvé vytáhly barevné „roztleskávačské“ střapce, strašně se jí líbily, třepala si s nimi a dováděla, lízala jako zmrzlinu, ale jakmile se s nimi začalo organizovaně chodit dokola na písničky z magneťáku, opět nezájem. Zahodila je a šla se kojit. V prvních dvou, třech lekcích to bylo nejmarkantnější. Jakmile ji přestalo bavit, co se zrovna dělalo, zalezla pod klavír a zkoumala pedály, nebo se věšela na baletní tyč a chechtala se na sebe do zrcadla. Ale musím přiznat, že s každou další hodinou se začíná zapojovat víc a víc. Čím mě fascinuje úplně nejvíc, je, jak ochotně tady uklízí. A vůbec poslouchá „tetu“. Když teta něco rozdává, jde si pro to, pak na pokyn, že to mají děti vrátit, prostě jde a vrátí. Když si mají jít děti pro podložky na tvoření, jde a přinese si ji. Poté ji zase uklidí. Na konci pomáhá naskládat polštářky do kabele. Do spousty aktivit vůbec nemusím zasahovat a nechávám ji dělat si věci po svém a ona kupodivu i docela funguje. Samozřejmě pořád je ze všech dětí ta nejméně „poslušná“, ta, co si nejvíc dělá co chce :-D Ale zároveň s úžasem sleduju ten vývoj, jak postupně přichází na chuť určitému řádu, kterému se tam učí. Sem tam už začala „uklízet“ i doma, i když tady má ještě veliké mezery :-D

A že nechodí s ostatními v kroužku? No a co. Já jsem taky vždycky jakoukoli organizovanou zábavu typu Jede jede mašinka nebo Kačeří tanec na plesech a svatbách nenáviděla a raději prchala pryč. Takže v tomhle zkrátka asi bude po mně... Důležité je, že se každý týden do Hudbohrátek těší a že se jí tam líbí.

Dalším kroužkem, do nějž jsme chodily, bylo, jak už jsem zmínila, plavání (o našich zkušenostech jsem psala už dříve zde). Bohužel od října jsme tuto aktivitu vzdaly. Dcera si už od léta odmítá namočit hlavu, takže nějaké potápění nepřichází v úvahu, taktéž začala bojkotovat veškeré plavací pomůcky, takže když plavat, tak jen pěkně s maminkou a běda, když jí chci nasadit rukávky nebo dát destičku. Místo toho ji nejvíc baví hrát si se všemi těmi báječnými hračkami venku na břehu bazénu. A tak jsem se s těžkým srdcem rozhodla přestat platit ty nekřesťanské peníze a raději šetřit na jiné věci. Je mi to hodně líto, ale na to, aby ani polovinu času kurzu nestrávila ve vodě, mi to za to opravdu nestojí. Rozhodla jsem se s ní jezdit jen třeba jednou za 14 dní na plavání pro veřejnost, kde je i tak možnost vypůjčit si pěnové plavací pomůcky, ale za rozhodně lepších finančních podmínek. A pokud se mi bude zdát, že bojkot končí, můžeme vždycky do kurzu začít chodit znovu. (Ovšem zatím jsme se tam nedostaly, tak snad se brzy hecneme :-D)

Další pravidelnou aktivitu zatím nemáme, ale přemýšlím ještě o navštěvování nějakého tělocvičného kroužku. Dcera je opravdu věčně plná energie a úplně na ní vidím, jak by potřebovala někde skákat, vylézat a zase slézat, šplhat, viset a podobně. Blíží se ovšem zima, takže na nějaká venkovní hřiště už to nebude. Dlouho jsem sháněla něco v našem okolí, protože až do Brna do Sokola, kde podobné cvičení pro malé děti mívají, se mi nechce. Když jsem něco kloudného našla, bylo to zrovna v dobu, která se nám nehodila anebo to bylo zase spojené s těmi našimi neoblíbenými říkankami. Až později jsem se doslechla, že v sousední obci by mělo probíhat právě nějaké pohybovější setkávání dětí s opičími dráhami a že by neměl být problém se zapojit i v průběhu školního roku, tak ho asi od listopadu taky vyzkoušíme. 

A co vy, jaké kroužky vaše děti navštěvují?