S dítětem na kole

O víkendu jsme poprvé jako rodina vyrazili na kolech. Já jsem na kolo sedla po třech letech a naše Gábi poprvé v životě. A tak mě napadlo o tom sepsat článek.

Sedačku na kolo vybíral chlap, ale co jsem pak četla diskuze na internetu, myslím, že vybral dobře. Koupili jsme Hamax Siesta, je polohovatelná pro případ, že by se v ní dítěti chtělo spát, má výškově nastavitelné opěrky nohou s upevněním chodidla, a hlavně se dá namontovat přímo na rám kola. Více o ní si můžete přečíst například na serveru Svět Outdooru zde.

Musím říct, že výběr cyklosedačky pro nás byl jednoznačný. K takovým těm tříkolovým vozíkům, které se zaháknou za kolo, nemám moc důvěru. Výrobci si sice pravděpodobně dávají pozor na to, aby nebylo možné je jen tak jednoduše převrhnout, ale stejně s nimi můžete akorát tak na silnice a širší cesty. My ovšem jezdíme i po polňačkách nebo úzkých cestičkách a s vozíkem bychom se tam prostě nevešli. Navíc si nejsem jistá, jak by se tam dceři líbilo, když by byla zavřená ve vozíku bez přímého kontaktu s námi, vleže a bez dostatečného výhledu ven. 

Před vyjetím jsme byla strašně zvědavá, jak se bude Gábince jízda na kole líbit. Nedávno jsem ji posadila v nákupním centru do lodě, která se po vhození mince hýbe. Ráda si v ní vždycky hrála, když jsme tam byly, ale tentokrát tam někdo vhodil peníze a zřejmě odešel dřív, než je všechny „vyjezdil“, a tak když Gábi stiskla tlačítko, loď se začala hýbat. Myslela jsem, že se jí to bude líbit, ale právě naopak. Okamžitě chtěla vystupovat a příště si do lodě ani nechtěla sednout. Tak jsem měla trochu strach: co když se jí jízda na kole nebude líbit?

Naštěstí líbila. Už když jsme ji před domem posadili do sedačky, vůbec neprotestovala, nechala si bez problémů nasadit přilbu a ani jednou po vyjetí nedala najevo nelibost. Celou cestu něco tátovi vykládala, osahávala mu zadek (má tam na dresu písmena, tak asi proto :-D), občas se vyklonila, když kolem projelo auto nebo se dívala, kde jsem já, ale celou cestu byla absolutně v pohodě a spokojená. Pro první výlet jsme zvolili nenáročnou trasu po rovince okolo řeky, celkem jsme najeli asi 25 kilometrů. Zastavili jsme cestou u splavu, kde je občerstvení s posezením a bylo tam i dětské hřiště, takže se mohla dostatečně vyřádit. Druhý den si opět přinesla přilbu a chtěla zase vyrazit.

Jediné nad čím budu muset popřemýšlet, jak na občerstvení pro dceru. Nejsme zvyklí s sebou tahat batoh, ale asi budeme muset, abych mohla brát i plíny a hlavně nějaké to jídlo. Tentokrát jsme vyjeli nalehko a až v další vesnici jsem si uvědomila, že jsem jí mohla vzít aspoň ovocnou tyčinku. Nakonec jsme u splavu koupili arašídové křupky, no není to sice nic moc, ale nic lepšího pro malé děti neměli. Naštěstí ještě kojím, takže výlet i po této stránce přežila. Akorát cestou zpět už bylo po poledni, sluníčko svítilo čím dál víc a ona se často hlásila o pití, takže jsme museli každou chvíli zastavovat.

Jak už jsem zmínila, já jsem na kole vyjela po třech letech. V roce 2016 jsem byla těhotná, to jsem jízdu na kole neriskovala a ani loni jsem nevyjela, protože naše malá závislačka na mamince by mě asi nenechala jet. A sedačku jsme ještě koupenou neměli, navíc okolo toho roku nám to ještě přišlo brzo. Takže jsem loni svoje kolo půjčila mámě. Obecně jsem nikdy nebyla velký sportovec. Naši mě k tomu taky nijak zvlášť nevedli, kromě turistiky jsme provozovali akorát tak běžky v zimě. Ale nikdy jsem si k žádnému sportu nevytvořila žádný extra vztah.

 

Když mi bylo 12, dostala jsem své první kolo, ale bylo to ještě dětské (dívčí) kolo bez přehazovačky s bržděním dozadu. Párkrát jsem ho vytáhla na popojíždění po sídlišti, ale nijak zvlášť mě to nechytlo. Jednou jsme vyjeli na kolech na gymnáziu v rámci tělocviku. To bylo vlastně moje první setkání s přehazováním a byl to děs. Neuměla jsem se jednou rukou pustit a ukázat, kam odbočuju, takže jsem na všech křižovatkách, pokud něco jelo, dávala všem přednost. Na závěr vyjížďky jsem nebyla schopná včas přeřadit a vyjet do prudkého kopce, zkoušela jsem to asi čtyřikrát pod bedlivým nepřátelským okem naší třídní (neměla mě ráda), až jsem nakonec potupně kopec vyšlápla pěšky. Pak jsem na kole vždy párkrát vyjela s každým ze svých partnerů, ale až s tím současným jsem začala jezdit pravidelně. Možná to bylo i díky tomu, že mi koupil opravdu dobré kolo, na němž to jelo samo ;-) A možná taky proto, že mě nekomandoval, nekritizoval, ale jeli jsme prostě v pohodičce a klídku podle mých možností.

Je pravdou, že naši první sezónu jsem najela asi nejvíc kilometrů a s každou další to mělo sestupnou tendenci. Přítel totiž dokáže najet klidně i 60 kilometrů a na takové náročné výlety přece jen ještě nejsem vytrénovaná. A tak jsem ho raději častěji začala pouštět s kamarády, s nimiž mohl jezdit ty náročnější tratě. A poslední dvě léta, která jsem jezdila, jsem vyjela jen jednou nebo dvakrát. Takže jsem ráda a i celkem překvapená, že jsem sobotní výlet přečkala i po těch letech abstinence bez následků – druhý den mě ani nebolely nohy, ani sedací partie. Teď, když máme Gábinku, bych ráda zase začala jezdit víc a trávit tak příjemné víkendové dny pěkně pospolu. Chci dceru ke sportu a pohybu aspoň trochu vést. I když sama k tomu takový vztah nemám, myslím, že je důležité, aby se dítě hýbalo a nesedělo jen doma u televize nebo počítače. Bydlíme na malé vesnici, takže je docela pravděpodobné, že bude spíš lítat odpoledne po venku s dalšími dětmi, než když dítě bydlí ve městě, ale i tak věřím, že prvotní popud k pohybu musí dát rodiče.

A jak to máte se sportem doma vy? K čemu děti vedete? A jaké společné aktivity máte nejraději?