K moři s dvouleťačkou – 2. část (jak přežít dovolenou)

Přemýšlela jsem, jak pojmout tento článek. Nechtělo se mi detailně popisovat každý den naší dovolené (kdo by to taky četl, že jo), a tak jsem se rozhodla informace rozčlenit tématicky do bodů, které by vás snad mohly zajímat:

1. Jídlo u moře
2. Plavání
3. Výlety a nošení
4. Volný čas

1. Jídlo u moře

Jak jistě tušíte, ti z vás, kteří chtějí svému dítěti nabízet k jídlu to nejlepší a nejzdravější, můžou někde v cizině docela narazit. Jedna z možností je vzít si co nejvíce zdravých výrobků s sebou z domu. V Černé hoře jsem například v obchodech nikde nenarazila na dětské ovocné tyčinky nebo nesolené křupky apod. Jen v jednom větším obchodě měli klasické výživy (ovocné i zeleninové) od Hippu, ale v menších obchodech to nehrozilo.

Co tu naopak měli výborné, byly jogurty řeckého typu. Byly husté a plné ovoce, většinou měly i zajímavou kombinaci přichutí. Když jsem se po příjezdu dívala u nás v obchodech, nenašla jsem nic podobného, co by mě zaujalo. Gábinka taky po návratu z dovolené doma nesnědla jediný jogurt.

Dcera oslavila poslední – odjezdový – den naší dovolené své druhé narozeniny a dá se říci, že už nějaký čas jsem od zcela zdravé stravy upustila. Snažím se samozřejmě, aby měla každý den ovoce a zeleninu, aby toho cukru a soli nesnědla extrémní množství, ale moje inspirace v rámci zdravého a zároveň rychlého vaření není bezbřehá a upřímně už mě přestalo bavit stále dokola vařit zeleninová jídla s kuskusem, bulgurem nebo amarantem.

A tak jsme na dovolené hodně popustili otěže a denně dceři „dopřávali“. Místní restaurace ve výběru jídla také nikterak nemyslí na nejmenší děti (popravdě, ani u nás to není dvakrát slavné, co si budeme namlouvat). V zásadě nejčastěji jste si mohli objednat nějaké grilované maso, případně ryby a mořské plody. Rybu jsem si dala jednou, byly k ní brambory s mangoldem – musím říct, že mangold jsem měla poprvé a byl vynikající, ty brambory už na tom ale tak slavně nebyly. Byly velice bledé, rozvařené a bez chuti. Ani ryba nebyla úplně podle mých představ a dcera ji prostě odmítla jíst. Mořské plody měli často v kombinaci s těstovinami nebo jako rizoto, což by pro dceru možná bylo vhodnější, ale upřímně, neměla jsem odvahu to vyzkoušet. Až poslední den jsem riskla objednat si chobotnicový salát jako předkrm. Nebylo to špatné, i když pod pojmem salát jsem si představovala misku zeleniny s ogrilovanou chobotnicí. Toto byly kousky chobotnice s cibulí a zálivkou z vinného octa, takže taková místní tlačenka s octem a cibulí :-D Ale jak říkám, chuťově to bylo dobré a i Gabči chutnalo. Každopádně nejčastěji jsme si dávali „obyčejné“ vepřové na grilu a hranolky. Partner zase svůj oblíbený řízek – a hranolky. Jednou jsme byli na pizze.

Na jednom výletu jsem si chtěla dát sarmu, což je typický jižanský pokrm, který jsem hodně dlouho neměla (mleté maso s rýží pečené zabalené v zelném listě), ale bohužel neměli. Bylo tam v nabídce více takovýchto pokrmů, včetně guláše, ale u ostatních nebylo podle názvu jasné, co to vlastně je, a tak jsem nakonec zvolila jistotu – kuřecí maso na grilu s čím jiným, než s hranolkami. Takže dcera opravdu téměř každý den zobala hranolky, buď na oběd, nebo k večeři. 

Myslím, že Gábinka moc dobře poznala, že si na dovolené může tak trochu vyskakovat a že jí to dovolíme. A tak si tu skoro každý den mohla dát nějaké bonbónky a lízátka, džusík, krekry a jiné slané pochutiny, slazená mlíčka, ale třeba i chleba s paštikou na snídani a podobně. Poprvé tu ochutnala i sušenou zauzenou šunku (něco jako pršut), i když doma jsem měla strach jí něco podobného dávat. Ještě doma před odjezdem si oblíbila pít nealkoholické ovocné pivo z plechovky, to se tady nedalo sehnat (jen neochucené), takže dokonce dostala párkrát líznout i 2% Radlera (ale opravdu jen trošičku). 

Nejhorší na tom, když to všechno na dovolené dovolíte (že by bylo slovo „dovolená“ odvozené od tohoto?), je pak návrat domů do reality. Dítě si zvykne a velice těžko si doma zase odvyká. A já bohužel nejsem tak důsledný tvor, abych jí při naléhání nedopřála pár bonbónků nebo džusík místo čaje :-) Každopádně myslím, že se to už celkem srovnalo, rozhodně už jí lépe než tam a dokonce mi přijde, že se dokonce těšila domů na normální obědy. 

2. Plavání

Vzhledem k tomu, jak měla vždycky dcera ráda naše kurzy plavání, do nichž jsme spolu chodily, a jak si v moři lebedila i loni, doufali jsme, že si letos moře pořádně užije. Je pravda, že plavání poslední dobou moc nedala. Na kurzech raději vylézala z bazénu a hrála si se všemi těmi pěnovými a jinými pomůckami, co tam má instruktorka, ale když se jí zrovna chtělo, krásně už uměla sama bez držení za pomoci rybičky nebo pásečku doplavat, kam chtěla.

V létě jsme se byli koupat dvakrát a obávám se, že právě tato koupání ji trochu vyvedla z rovnováhy. Poprvé jsme vyrazili celá rodina ještě i s babičkou, tetou a bratrancem a sestřenicí na koupaliště ve Vémyslicích. Je to přírodní koupaliště – ne vyloženě rybník, ale vyvápněná betonová nádrž s poměrně čistou vodou. Problém byl asi v teplotě vody. Z plavání je Gábinka přece jen zvyklá na teploučkou, ale tady byla docela studená. 

Půjčili jsme si tam od neteře plaváčka Sevylor, co se v diskuzích hodně doporučuje. Chvíli se jí v tom i líbilo, ale moc dlouho tam nevydržela. Podruhé, když šla do vody, stála jen po kolena ve vodě na schodech a do vody nechtěla. Tak jsem ji vzala na lehátko, že ji povozím a ona z něj pak zahučela do vody. A nastal šílený křik, musely jsme z vody ven, protože se nemohla uklidnit (přitom v plavání bylo skákání do vody její nejmilejší zábavou). Pak už si myslím vždycky jen smočila nohy a spíš chtěla chodit na místní hřišťátko s kolotočemi, pískem a houpačkami.

Podruhé jsme jely opět s babičkou a bratrancem a sestřenicí ke vzdáleným příbuzným (já je viděla taky poprvé v životě), kteří měli bazén na zahradě. Pravda, přijeli jsme dost rozhicovaní z auta, ale Gábi jakmile viděla vodu, chtěla tam. Tak jsme se převlékly, já tam vlezla a nalákala dceru ke skoku do vody. A zase to samé – strašný křik a chtěla okamžitě ven. Za celé odpoledne už do vody nešla, nechala se jen vozit na lehátku nebo seděla na kraji a cákala nožkama. Když jsem se jí pak ptala, tak z ní vypadlo, že to na ni bylo studené.

Na dovolenou jsme s sebou brali následující plavací pomůcky: pěnový pásek (koupila jsem v plavání na konci školního roku), kruh s křížem, který máme ještě z loňska, i plaváčka, kterého jsme schválně ještě v týdnu před dovolenou koupili. Na místě jí dokonce chlap koupil i obyčejné rukávky, protože je viděla u jiného chlapečka a jemu přišlo, že se jí líbí a že by v nich třeba do vody chtěla.

Apartmánový dům, kde jsme bydleli, jsme schválně vybrali i kvůli bazénu, který u něj byl. A musím říct, že když jsme tam většinou až odpoledne lezli, tak voda byla jako kafe. Poprvé, když jsme do něj vlezli, se Gabča nechala od táty povozit v kruhu, dělali blbiny a dobrý. Ale další den, kdy jsme ji do vody chtěli dostat, tak najednou za žádnou cenu nechtěla. Ani do náruče, ani s jakoukoli plavací pomůckou. Prostě si hrála na schodech vedoucích do vody, ale do hloubky nechtěla. Jakoby si najednou začala uvědomovat to, že má ve vodě pod nohama hloubku.

Když jsme následující den po příjezdu vyrazili k moři, dostali jsme se na maličkou schovanou plážičku, kde jsme byli skoro celou dobu sami. Gabča nadšeně běhala po písku, odvážila se tak po kolena do vody, ale když jsme jí chtěli nasadit plaváčka nebo dát do kruhu, tak opět problém. Prostě ne, do vody nechtěla. Nejvíc, co jsme ji tam dostali, bylo asi po břicho, když jsem ji omývala od písku, ale pak rychle zase šupajdila na břeh. K moři jsme se pak vydali ještě poslední den a scénář byl velice podobný.

Většinou jsme se však, jak už jsem zmínila, chodili koupat do bazénu, kde až poslední dva dny najednou začala opět skákat do vody, ale umínila si, že jen za mnou, za tátou ne. Nevím, jestli jí ten první den třeba nechtěně cákl vodu do očí (což poslední dobou nelibě nese), nebo co se stalo, ale za tátou prostě ve vodě nechtěla, jen za maminkou. Chvilku jsme i plavaly, ale spíš chtěla rychle zase vylézt a skočit. Jeden den měla i chvilku páseček a pěkně v něm plavala, ale nevydržela dlouho. Přijde mi, jako by měla i období, kdy na sobě nesnese nic, co by ji nějak poutalo. Nebo je to prostě období vzdoru. Ale nevím. 

Zkrátka největší zábava pro ni byla běhat okolo bazénu, houpat se na houpačce (ale to zas ne tak moc), šťouchat kovovými tyčkami ve stolním fotbálku, lehat si na všechna lehátka u bazénu a počítat je nebo být na čtyřech na schodku jako „kravička ve vodičce“ a říkat „Kde je táta? Ve vodě!“ a potápět mu hlavu pod vodu :-D 

3. Výlety a nošení

To bych nebyla já, abych si s sebou k moři nevezla nosítko i oba naše šátky, i když se poslední dobou dcera už moc nosit nechtěla. Nosítko by jistě stačilo, ale chtěla jsem, kdyby to vyšlo, pořídit i nějaké pěkné fotky se šátkem na břehu moře... 

První den jsme vyrazili na výlet na pláž. Byla vzdálená necelé 4 kilometry, ale podle Google map to vypadalo, že bude stát za to. Ovšem plánujte si takový „kraťoučký“ výlet ve stínu balkónu ráno při snídani a jděte pak po svých ve 34°C. Dcera ušla asi tak 200 metrů a už se chtěla nosit. Ale ne na zádech, kde by mi to bylo pohodlnější, ale na bříšku, aby se mohla po cestě občerstvovat z prsíčka. A tak jsme šli ve vedru po prašné kamenité cestě, já 12kilové dítě v nosítku, přes kopec na druhou stranu k moři. Párkrát jsem ji zkusila po cestě dát na zem, ale ušla pár kroků a zase chtěla do nosítka. Asi bylo i na ni velké vedro.

Když jsme konečně dorazili k pláži, chvilku jsme si nebyli jistí, zda se na ni vůbec dostaneme, což bylo velice demotivující. Ale nakonec jsme našli poněkud zarostlé schody za zrezivělým rámem branky (vskutku romantické), které tam vedly. V okolí byly jen dva prázdninové domy a dorazili jsme kolem poledne, takže jsme tam byli sami. Za celou dobu se přišli asi na půl hodiny vykoupat další tři lidi, ale jinak jsme tam byli celou dobu jen my a skvěle si to užili.

Horší pak byla cesta zpět. Čekal nás prudký výstup do kopce a jak jinak, než opět s dítětem v nosítku. Dcera cestou usnula, takže nehrozilo, že bych ji byť na chviličku na rovince sundala. Chvílemi jsme mysleli, že nedojdeme. K tomu mě při každém kroku dřely vlhké riflové kraťasy, no prostě cesta za všechny prachy. Když jsme konečně dorazili na náš pokoj, do chládku, poprvé v životě jsem pochopila, proč se říká, že z někoho leje pot. Jak jsem shodila dceru na postel a přilehla k ní, okamžitě ze mě začalo vyloženě cákat. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají potoky potu, to jsem v životě nezažila.

Naštěstí se infarkt nekonal a příště, kdy jsme se na tu pláž vydali, jsme jeli autem :-D

Každopádně další den jsme jeli na výlet do hor. Měli jsme v plánu vystoupat k mauzoleu místního vladyky a básníka Petra Njegoše v pohoří Lovćen. K mauzoleu mělo vést 461 schodů. A tak jsem opět pro jistotu brala s sebou nosítko. I když na mapě to vypadalo jako kousíček, jeli jsme různými horskými serpentinami a pak zase celé pohoří jaksi objížděli, takže jsme na ten správný kopec dojeli v době, kdy byl čas na oběd. A tak jsme si ještě před výšlapem dali jídlo s krásnou vyhlídkou na krajinu. Dcera byla šťastná, že jsme na místě a že už nemusí sedět v autě, točila se okolo slunečníku, chodila se dívat na paní číšnici, prostě plná energie. A ta jí vydržela a všech 461 schodů vyšla pěšky po svých! Naštěstí, jelikož jsme byli cca 1600 m.n.m., tam bylo příjemných 25°C a navíc většina schodů vedla vnitřkem hory ve vybudovaném tunelu, takže nám nebylo horko. Musím říct, že bych neřekla, že těch schodů bylo tolik, šlo se po nich celkem dobře. To, že jsme něco ušli, jsem poznala vlastně až když jsme opět sešli dolů tak, že se mi mírně klepaly nohy.

Nosítko jsem nakonec tento den využila jen na chvilku. Když jsme byli s dcerou na vyhlídce za mauzoleem, chtěla jsem v klidu fotit, ale měla jsem trochu strach, aby se nerozběhla po úzké cestičce sama. Navíc i když jsme měli s sebou vodu a nějaká slaná zvířátka, dala přednost mléku od maminky, a tak jsem si ji na chvilku nasadila. Jakmile jsme ale odcházeli a přišli zase ke schodům, už už chtěla dolů, a tak si všechny schody zase pěkně sama sešla. Fakt jsem koukala, to, že má schody ráda, jsem věděla, ale obdivovala jsem ji, s jakým gustem a bez protestů je všechny vyšlapala a zase sešla. 

Následující den jsme zůstali u bazénu a až večer jsme se vypravili do města Kotor. Tentokrát jsme trochu využili golfový kočárek, ale jen chvíli, dcera prostě chtěla chodit. Motala se tam lidem pod nohy a chtěla chodit jinam, než my, takže to bylo trochu náročné, ale do nosítka tentokrát nechtěla a do kočárku jsme ji přemluvili pak zase až cestou z historického centra na parkoviště k autu. Jinak po svých nebo ji táta nesl na ramenou.

Další větší výlet jsme podnikli ve čtvrtek. Byl to výlet ke Skadarskému jezeru. Partner chtěl určitě na lodičky. V okolí jezera se toho asi dá dělat více – jsou tam cyklistické i turistické trasy, můžete si půjčit kajak, v jezeře se vykoupat nebo si v něm třeba i zarybařit. Ale s dvouletým dítětem jsme si na žádné větší akce netroufli. Tentokrát jsem s sebou brala šátek, že kdybych nosila, tak aspoň bych měla nějaké ty pěkné fotky. Nebyla jsem si totiž jistá, jak bude Gábi reagovat na lodičku, bála jsem se, že bude chtít vyskakovat ven. Nakonec to bylo ale úplně v pohodě, první asi půlhodinu byla taková zaražená, co se to děje, pak se ale začala odvazovat a trochu tam pobíhat, ale šátku nakonec nebylo potřeba. Zaplatili jsme si ale jen hodinu, přičemž normální délka plaveb je 2-4 hodiny, ale ta hodina bohatě stačila.

Do konce pobytu jsme pak už na žádný větší výlet nejeli a ani focení u moře se šátkem bohužel neproběhlo.

4. Volný čas

Jak už jsem psala, dcera měla na dovolené poněkud povolené otěže, takže když jsme zrovna „nic nedělali“ a relaxovali na pokoji, většinou volný čas trávila u tabletu. Doma ho může mít vždy jen jednou denně večer, ale tady si ho vzala klidně hned ráno po probuzení nebo chvilku odpoledne po obědě. Poté, co jsme se vrátili domů, byl docela horor jí vysvětlit, že zase nastavíme pravidla. Naštěstí po pár dnech to přijala. 

Jinak jsem jí s sebou brala nějaké hračky knížky a časopis, ale hrála si s nimi minimálně, spíše je vždycky klasicky roztahala a pak se o ně akorát zakopávalo. Každopádně miminko se ukázalo být dobrým společníkem na cesty autem.

Co je důležité pochopit, že dítě má radost z úplně jiných věcí, než dospělí. Nemějte proto přílišná očekávání. Jeden příklad – v Kotoru jsme chtěli navštívit kočičí muzeum. Mají tam shromážděnou obrovskou spoustu nejrůznějších obrázků a předmětů, na nichž figurují kočky. Plakáty, poštovní známky, obaly od gramofonových desek... prostě všechno možné z celého světa. Mysleli jsme si, že se to bude Gábince líbit, ale skoro vůbec ji nebavilo si obrázky prohlížet. Naštěstí tam měli dvě živá malá koťátka a většinu času tak strávila s nimi nebo hraním s jejich balónkem. 

Co bylo na dovolené jinak, než doma, byl taky fakt, že jsme opravdu většinu času trávili někde venku. Což se jí evidentně zalíbilo. Je pravda, že i když odpoledne spávala, večerní uspávání trvalo chviličku, asi tím, jak byla pořádně provětraná a vyblbnutá. V tom jsme pak také narazili po návratu domů. Chce být mnohem víc venku, než dřív. Zvykla si na to a doma už se prostě nudí. Což první týden po návratu zas nebyl takový problém, protože jsme měli s přítelem oba dovolenou, a tak jsme s ní mohli být pořád na zahradě. Jenže následující týden už jsme oba opět začali pracovat a ona ten přechod k normálu brala dost těžce. Neustále mě táhla ven. Takže jsem ji začala pouštět na zahradu samotnou, i když ještě před nedávnem bych z ní nespustila oči. Snažím se jí věřit, že tam nikde nespadne nebo nevyleze někam, kde by se jí mohlo něco stát.

Poučení? Dovolená s dvouleťákem je vysoce náročná záležitost. I když nemusíte do práce a jste v cizím prostředí, přesto se tomu úplně nedá říct dovolená :-) Ve srovnání s loňskou dovolenou to bylo mnohem více vysilující pro nás rodiče. Loni malá ještě nechodila a v podstatě kromě cestování autem, které bylo o něco horší, nikde neprotestovala, nechala se nosit nebo vozit v kočárku a mohli jsme jít kamkoli svým tempem. Dvouleťák už zkrátka má svoji hlavu. Musíte si prostě pozměnit úhel pohledu a zbytečně se nestresovat, což někdo úplně nedokáže. Dávejte si reálné cíle co se týče výletů, co se dá s tak malým dítětem podniknout a co raději nechat, až bude starší. A neočekávejte, že program, který dítěti připravíte, bude náležitě oceněn. Nakonec se mu třeba bude nejvíce líbit to, že si může sednout na schodek místních potravin a vypít si své první čokoládové mléko :-)