Bachovky – instantní zázrak v kapkách

Jednou z věcí, o kterých jsem po narození dcery slyšela prvně, byly tzv. bachovky, aneb Bachovy květové esence. Když jsem na ten název v některé diskuzi narazila poprvé, tak nějak jsem nevěděla, co si o tom myslet. Bachovky byly častou radou na neduhy se špatným dětským spánkem, ale i třeba na problémy s přílišnými projevy dětských emocí. Říkala jsem si, co to zase je, podobně jako homeopatikům jsem tomu tak úplně nevěřila, i když jsem koketovala s myšlenkou, že bych to ráda někdy vyzkoušela, abych se přesvědčila, jestli je to opravdu takový zázrak, jak se o nich psalo.

 

 

Poprvé jsem měla příležitost bachovky vyzkoušet před druhým porodem. Letmo jsem se o tom zmínila již před necelým rokem v mém článku o porodu. Když mi tehdy oznámili, že mám podstoupit oxytocinový test a případně by se pak porod vyvolával, fakt jsem měla strach, nebo spíš jsem byla zoufalá z toho, že jsem se nedokázala rozhodnout, zda doktory poslechnout, nebo věřit tomu, že vše proběhne přirozeně a počkat, až porod přijde sám od sebe. Konzultovala jsem tehdy svoji situaci s jinými maminkami na Facebooku, a také přes soukromou zprávu se svojí známou MUDr. Lenkou Danielovou, která se mimo jiné zabývá právě bachovkami. Navrhla mi, že by mi namíchala krizové kapky na míru, které by mi měly pomoci snížit strach z následků rozhodnutí, ať už by bylo jakékoli, pomoci s nerozhodností, a také s komunikací s autoritami, zkrátka které by mi měly pomoci zbavit se nervozity a nastolit duševní klid. 

Nezapomínejme na sebe (a na partnera)

Víte, jak se pozná, že toho má člověk už nad hlavu a měl by zvolnit? Když zapomene na narozeniny toho nejbližšího člověka na světě – svého partnera. Ne, že bych úplně zapomněla, že je má, to samozřejmě ne. Pamatuji si datum, dokonce jsem ten den v práci ukládala soubor s aktuálním datem v názvu, takže jsem věděla, kolikátého je. Jen se mi to prostě jaksi nespojilo v hlavě. Měla jsem dojem, že to bude až později, během víkendu… Přispělo k tomu i to, že jsem čekala, až mi přijde rodičák, abych mohla koupit dárek a vybrat peníze do přáníčka… a asi jsem tak nějak v duchu počítala s tím, že popřeju, až budu dárek předávat.

Do toho plno práce v zaměstnání, obě děti celý den na krku, každodenní kolotoč, zrovna v ten den D jsme na sebe s dcerou zase křičely a odstartovaly hloubkový úklid domu, k tomu jsme přemýšlely, jaký dárek k jejím narozeninám ještě pořídíme jakože od partnerovy rodiny (narozeniny má dcera 5 dnů po něm), hlavou probíhaly myšlenky na oslavu – co vše připravit a nakoupit, do toho řeším neustále nějaké úpravy fotek a celorepublikové testování šátků a nosítek, jehož jsem správcem… Myšlenky na to, jak na tu naši šílenou dceru, která je chvíli milius a chvíli se chová jako pako, myšlenky na to, jak být lepší mámou a jak lépe zvládat úklid domácnosti… Prostě blázinec. 

Jak jsme (ne)přežili dceřin nástup do školky

Tak na tento článek se už chystám opravdu hodně dlouho, ale vždy, když jsem jej začala chtít psát, jaksi se mi zdálo, že vlastně ještě není ten správný čas, že nevím, jestli úplně dokážu zhodnotit, jak se nám to vlastně podařilo. Ale teď je tady najednou červenec, zápisy do školek jsou za námi, všichni už zcela jistě mají doma rozhodnutí o (ne)přijetí a zanedlouho přijde ten den D, kdy malí tříleťáčci půjdou poprvé do předškolního zařízení.

první den

Musíme si uvědomit, že je to veliká změna v těch jejich zatím krátkých životech. Poprvé se budou muset pustit máminy sukně a tátovy ruky a vykročit do neznáma. Do nového prostředí, mezi cizí dospělé i bandu jiných dětí. Zní to děsivě, že? 

Měsíc zavřená s dětmi – matka zralá na blázinec

Tak už je to měsíc, co jsme všichni s našimi drahými ratolestmi doma a já se musím přiznat, že se nemůžu dočkat, až zase otevřou mateřské školy. Pořád v souvislosti s nouzovým stavem a omezením pohybu čtu o tom, jak je to příležitost být více spolu, stmelit se jako rodina, mít na sebe více času… jenže ne všude to funguje. Což o to, pokud bych byla ještě na mateřské nebo rodičovské dovolené a neměla takzvaně do čeho píchnout, bylo by to o něco lepší (hm, možná), jenže já jsem zrovna týden před zavřením školek zase začala na půl úvazek pracovat. Takže celé dopoledne sedím u počítače. Mimino je v pohodě, to si vystačí samo, když mě potřebuje, vezmu si ho do šátku a je klid. Ale starší dcera už odvykla tomu, že maminka sedí u počítače a cosi tam ťuká a ona ať si hraje sama. Po složitých začátcích ve školce si to tam oblíbila, má tam kamarády, vyžití a co se zaměstnanou matkou doma?

Období vzdoru (už zase!)

Tento článek nebude moc pozitivní. Protože už jsem unavená. Přijde mi, že doma je bojiště, kde každý den válčíme kdo s koho. A každý den odcházíme všichni jako poražení.

Když si dcera poprvé začala uvědomovat své ego, měla zhruba rok a půl, přišlo mi to hrozné. Válení se po zemi, neustálý křik, nervy na pochodu. Zkoušela jsem si pustit video nevýchovy, zkoušela jsem si poslechnout část knihy Naomi Aldortové (celou jsem nestihla) a stejně mi přišlo, že je to jak na houpačce. Občas něco z toho zabralo, občas nic. Občas jediné co na dceru (bohužel) platilo, byl křik a plácnutí. Když už si myslela, že může všechno.

Setkání se smrtí

Před nedávnem náhle zemřel přítelův táta. A tak jsem byla vystavena situaci jak sdělit dvouletému dítěti, že už nikdy neuvidí svého dědečka. 

Na slova jako mrtvý a umřít jsme už narazili doma dříve. Když jsme v létě plácačkou zabíjeli mouchy, říkala jsem dceři, že je moucha mrtvá. Totéž, když jsme našli na zemi nějakého mrtvého brouka. Nevysvětlovala jsem vyloženě, co to znamená, prostě jsem konstatovala, že je mrtvý. Dcera pak sem tam, když viděla třeba pavouka bez hnutí na zdi, prohlásila, že je mrtvý, ale to jsem jí oponovala, že ne, že asi jen odpočívá a proto se nehýbe. Jednu dobu bylo pro Gábi mrtvé cokoli – jídlo, které zrovna nechtěla jíst nebo třeba voda. 

Další situací, kdy jsem tato slova použila, byla, když jsem dceři vysvětlovala, že se musí před vběhnutím do silnice zastavit a rozhlédnout, zda nejede auto. Říkala jsem jí, že kdyby to neudělala, tak ji může nějaké auto přejet, ona bude mrtvá a my s tatínkem bychom byli moc smutní. Dokonce už to občas sama od sebe zopakuje, „zajelo auto“ apod., ale stejně na to před silnicí vždycky zapomene...

Mateřská láska

Než se dcera narodila, nějak jsem předpokládala, že jakmile poprvé uvidím ten malý uzlíček, spustí se ve mně vodopád hormonů, záplava štěstí a budu cítit něco podobného, jako když se čerstvě zamilujete do nového chlapa. Nakonec jsem rodila císařem v celkové anestezii, malou viděla poprvé dvojitě a zbytek dne jsme prospala. A možná právě proto se u mě předpokládané spuštění hormonů nekonalo. A možná to bylo tím, jak moje tělo a hormony pracují. A možná je to prostě jen mýtus. Ale stejně když jsem potom četla internetové diskuze, jak jiné maminky popisují svoji lásku, připadala jsem si trochu méněcenně, že vlastně nic takového necítím.