pondělí 10. srpna 2020

Nezapomínejme na sebe (a na partnera)

Víte, jak se pozná, že toho má člověk už nad hlavu a měl by zvolnit? Když zapomene na narozeniny toho nejbližšího člověka na světě – svého partnera. Ne, že bych úplně zapomněla, že je má, to samozřejmě ne. Pamatuji si datum, dokonce jsem ten den v práci ukládala soubor s aktuálním datem v názvu, takže jsem věděla, kolikátého je. Jen se mi to prostě jaksi nespojilo v hlavě. Měla jsem dojem, že to bude až později, během víkendu… Přispělo k tomu i to, že jsem čekala, až mi přijde rodičák, abych mohla koupit dárek a vybrat peníze do přáníčka… a asi jsem tak nějak v duchu počítala s tím, že popřeju, až budu dárek předávat.

Do toho plno práce v zaměstnání, obě děti celý den na krku, každodenní kolotoč, zrovna v ten den D jsme na sebe s dcerou zase křičely a odstartovaly hloubkový úklid domu, k tomu jsme přemýšlely, jaký dárek k jejím narozeninám ještě pořídíme jakože od partnerovy rodiny (narozeniny má dcera 5 dnů po něm), hlavou probíhaly myšlenky na oslavu – co vše připravit a nakoupit, do toho řeším neustále nějaké úpravy fotek a celorepublikové testování šátků a nosítek, jehož jsem správcem… Myšlenky na to, jak na tu naši šílenou dceru, která je chvíli milius a chvíli se chová jako pako, myšlenky na to, jak být lepší mámou a jak lépe zvládat úklid domácnosti… Prostě blázinec. 

Vím, že to není omluva.

Jen zpověď a hluboké sáhnutí si do svědomí. Poslední dobou okolo sebe s partnerem doma spíš proplouváme, každý z nás si plní svoje povinnosti, vše se točí okolo dětí, některé dny si nestihneme ani prohodit pár slov, protože jakmile spolu začneme mluvit, skočí nám do hovoru dcera s něčím strašně důležitým… Nikdy jsem si nemyslela, že to je až tak jednoduché – ztratit v dobře fungujícím partnerství tu nit, co dva lidi propojuje a začít žít vedle sebe více než spolu. Vždycky jsem si říkala, jak si navzájem vyhovujeme, skoro se nehádáme, jsme si vlastně i dost podobní a náš život je poklidný a spokojený. Ale je pravda, že jsme už 4 roky nebyli spolu jen sami na déle než půl dne – a to snad jen jednou, když byla dcera poprvé ve školce, kdy jsem z toho byla tak v háji, že nebyly myšlenky na utužování vztahu :-D Dcera zatím není zvyklá trávit prázdniny u babičky, přespala tam jedinkrát, když jsem nastoupila do porodnice se synem, ale vzhledem k naplánovanému porodu tam s ní přes noc tatínek spal a ona tam byla sama jen přes den. Když jsme se jí letos párkrát ptali, jestli by někdy nechtěla k babičce sama, tak prý ne.

Pořád si říkáme, že až ty děti povyrostou, zasloužíme si pořádný wellness prodloužený víkend nebo něco podobného. Jenže… jak dlouho ještě budeme čekat? Rok, dva, než se syn přestane kojit a bude bez nás schopný i se svou sestřičkou přežít pár dní? A co do té doby?

Ani pořádnou společnou dovolenou jsme dlouho neměli. Loni jsme chtěli jet k moři… byla jsem těhotná. Letos jsme chtěli jet k moři… propukl Covid. Tak jsme se na to vybodli a snad příští rok. Když nejedeme k moři, nejedeme nikam. I když mně by to nevadilo, přítel, když už jede na dovolenou, chce jet co nejdál, protože rád řídí, a chce jet k moři, aby se tam vykoupal a měli jsme jistotu dobrého počasí. „Dovolenou“ tedy budeme trávit opět doma, což znamená, že stejně budu muset vařit, budeme pracovat na zahradě, uklízet, do toho řešit dětské starosti… prostě jako bychom ani žádnou pořádnou dovolenou neměli. A upřímně… kolikrát ani ta dovolená není žádnou zárukou upevnění vztahů, spíš naopak :-D

Když jsem nad tím přemýšlela, uvědomila jsem si další věc – že ono nejde jen o utužování vztahu nás dvou, ale i to vychází z našich soukromých potřeb – nás jako jedinců. Nesmíme zapomínat ani sami na sebe.

Chlap má stresové zaměstnání, které nesnáší, což mu na každodenní náladě nepřidá. Přijede domů a jde makat na zahradu. Dcera většinou každý den má nějaký záchvatík, a to je pak něco na jeho strunu, tím, jak je naštvanej z práce, velice snadno vybuchne, a tak si klidu neužije ani doma. Na koníčky mu moc času nezbývá – jezdí na kole, ale spíš proto, že musí kvůli zdraví, než že by ho to zas až tak strašně bavilo, na výlety na motorce (nebo teď na skútru) mu taky letos nějak čas a peníze nevyšly, a vlastně jiný koníček ani nemá.

Já si sice na svoje koníčky čas snažím dělat – učím se fotit a upravovat fotky, k tomu řeším nějaké správcovské věci ve dvou nosících skupinkách, snažím se udržovat svůj blog, k tomu neustále sjíždím Facebook… ale o to víc pak nezvládám domácnost a děti, takže je to něco za něco a vyvolává to další a další stres. Ale mám pocit, že jako bych trochu zapomínala, kdo vlastně jsem. Když si moje dcera hraje, zjišťuji, jak moc jsem upjatá a dospělá. Už té dětské duši vůbec nerozumím. V neděli jsem si po strašně dlouhé době pustila k vaření hudbu – kromě dětských písniček skoro nic neposlouchám. A tak úžasně jsem se přitom odvázala, hrály mi hity, které jsem možná i rok neslyšela a parádně jsem si při nich zatancovala (s utěrkou v ruce) a najednou jsem se rozpomněla na tu tancechtivou bytost uvnitř mě. Dříve jsem moc ráda tančila. Nejraději jsem byla na parketu sama, aby mi někdo při mých divokých kreacích nepřekážel. Ale posledních pár let, když jsem byla na nějaké akci, kde se tančilo, tak jsem se jaksi styděla, měla jsem těžké nohy nebo co, prostě ani to tančení jsem si nějak neuměla užít, ponořit se do toho, zapomenout na svět okolo sebe a prostě se jen sžít s tóny a být tou hudbou.

A myslím, že v tom je zakopaný pes. Jak v tom všem kolotoči všedního života, každodenních starostí a problémů, zodpovědnosti, již máme za sebe i za druhé, nezapomenout na to, kým jsme byli, než jsme se stali rodiči. Děti z nás vysávají veškerou naši energii, nenápadně nám kradou čas a duši, jsou to malí upírci, kteří z nás sosají všechno jen pro sebe, nedovolí nám být byť jen na chviličku sami, jako ocásek za námi vlezou do koupelny, na záchod i do ložnice… Dokud jsou to malá miminka, která se o sebe sama nepostarají, tak je to přirozené a musíme tu pro ně být. To je jasné. Ale i tak bychom si měli zkusit krást malé chviličky jen sami pro sebe. Třeba když dítě spí, nebo když na pár minut nevyžaduje naši pozornost. Nebo když ho máme v šátku na zádech. Učme se hledat si příležitosti, jak i s nimi dělat to, co baví nás a ne jen jet podle nich a podle nějakého pevného harmonogramu denních povinností.

Vezměme si knížku a přečtěme si byť jedinou kapitolu. Zatancujme si a zazpívejme na naši oblíbenou hudbu – děti to jednou bez Travičky zelené přežijí. Vyjděme si do lesa, pokud potřebujeme ticho – a zaměstnejme děti nějakou hrou na hledání šišek. Pokud potřebujeme společnost, jeďme za přáteli. Jdou do hospody? Buď nechejte děti s partnerem doma, nebo jsou-li ještě moc malé, vezměte je s sebou. Dnes se už v hospodách nekouří, tak co, v šátku nebo i v kočárku to tam aspoň chvíli vydrží, však tam nemusíte být do půlonci. Malujme, učme se něco nového, hlavně žijme a nepřežívejme.

A jak utužit partnerský vztah? Pusťme si hudbu a zatančeme si ploužák v obýváku. Otevřme si společně lahvinku čehokoli nebo bonboniéru, mlsejme a povídejme si. Poslouchejme, co ten druhý říká a vnímejme, co tím skutečně myslí. Zkusme popřemýšlet, jak je tomu druhému, neupínejme se jen na to, jak unavení či naštvaní jsme my. Vzpomínejme si na chvilky, kdy jsme spolu bývali sami. Prohlížejme si třeba společné fotky. A sotva děti povyrostou, pokoušejme se je sem tam někam udat. Poslat je s babičkou do zoo, s tetou na zmrzlinu nebo se strejdou na ryby a udělejme si chvilku jen sami pro sebe. A když to nepůjde, zkusme si udělat hezké chvilky i s dětmi. Zatančeme si všichni společně, zazpívejme si, zahrajme si nějakou hru, nalijme dětem višňovou šťávu místo vína, vyprávějme si příběhy.

Nezapomínejme se během dne s partnerem držet za ruku nebo si dát pusu, když se potkáme ve dveřích. Prosme a děkujme si. Vypněme, nemysleme pořád jen na to, že dnes ještě musíme stihnout to či ono.

Neházejme náš život do kopru!

A nezapomínejme na narozeniny, raději si na takové důležité věci dejme upomínku do mobilu ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu ráda, necháte-li mi tu svoje postřehy, nápady a poznámky. Líbí se vám můj blog? Co byste se tu chtěli dočíst? Nesouhlasíte se mnou v něčem? Pojďme diskutovat :-)