K moři s dvouleťačkou – 1. část (cestování autem)

Už když bylo dceři 11 měsíců jsme se s ní odvážili na dovolenou na jih (psala jsem o tom tady) a letos jsme prostě zase k tomu moři chtěli. Doufali jsme, že ve dvou letech už to bude trochu lepší. A bylo? Jak se to vezme...

Asi největší strach jsme samozřejmě měli z cesty tam a zpět. Letos jsme si jako cílovou destinaci vybrali Černou horu, takže téměř 1200 kilometrů. Samozřejmě, že jsem Gábinku na tuto cestu dopředu připravovala. Dívaly jsme se doma na fotky z loňské dovolené a vysvětlovala jsem, že zase pojedeme k moři, ale že to je hrozně daleko a budeme muset dlouho sedět v autě, než tam dojedeme. Ptala jsem se jí, jestli to zvládne a tvrdila mi, že ano.

Na mateřské bez auta?

Co si budeme vykládat, naše generace je dost zhýčkaná. Ještě naše babičky chodily do školy přes kopce několik kilometrů pěšky. My si vozíme zadky v autech, velice často má rodina více než jedno vozidlo a děti neumí dojít do škol pěšky.

Ale podívejme se na to také z jiného úhlu pohledu. Přiznejme si, že vypravit se někam s malým dítětem MHD je opruz. Nejen, že se taháme s oblečením na převlečení, plínami, svačinou jako pro regiment a ještě musíme zvládat dítě, které by chtělo šlapat vždy jinam, než je zrovna potřeba. Často dnes také posíláme ty již školou povinné do vzdělávacích zařízení, které nejsou poblíž bydliště, a přiznejme si to, máme o ně strach. A tak je raději vozíme, aby je někdo nepřejel nebo je nepřepadl.

A být s dítětem na mateřské na vesnici bez auta – to je na sebevraždu.