Na mateřské bez auta?

Co si budeme vykládat, naše generace je dost zhýčkaná. Ještě naše babičky chodily do školy přes kopce několik kilometrů pěšky. My si vozíme zadky v autech, velice často má rodina více než jedno vozidlo a děti neumí dojít do škol pěšky.

Ale podívejme se na to také z jiného úhlu pohledu. Přiznejme si, že vypravit se někam s malým dítětem MHD je opruz. Nejen, že se taháme s oblečením na převlečení, plínami, svačinou jako pro regiment a ještě musíme zvládat dítě, které by chtělo šlapat vždy jinam, než je zrovna potřeba. Často dnes také posíláme ty již školou povinné do vzdělávacích zařízení, které nejsou poblíž bydliště, a přiznejme si to, máme o ně strach. A tak je raději vozíme, aby je někdo nepřejel nebo je nepřepadl.

A být s dítětem na mateřské na vesnici bez auta – to je na sebevraždu.

Já s dcerou jezdíme hodně. Pravidelně každý týden na kurzy plavání, pak nakupovat na celý týden do většího supermarketu, sem tam také za dalšími maminkami a jejich dětmi do herničky nebo na hřiště, případně za jinými přáteli do Brna. Bez auta si to neumím představit. Sedět pořád jenom doma, v naší malé vesnici, chodit dokola jen po těch pár cestách, co u nás jsou, a nemoct nic. 

Zrovna jsem na to dnes myslela, když jsem dopoledne vezla dceru na plavání, jak je to fajn, že to auto mám. Přitom jsem až do svých šestadvaceti auto neměla a taky to šlo. Jezdila jsem MHD, později, když jsem se odstěhovala z velkoměsta, tak vlaky a autobusy. Chtělo to více plánování, mnohdy se velice těžko odcházelo v nejlepší zábavě z hospody, aby člověk stihl poslední spoj domů. Taky to zabralo hromadu času. Cesta, která autem trvá půl hodiny, trvala vlakem hodinu. Ale šlo to. Ale člověk byl sám. Bez dítěte.

U nás na vsi autobus jezdí. Dokonce dvě linky. Jedna do Moravského Krumlova (tam běžně nejezdím, nemám proč) a druhá do Modřic. Takže pokud bych chtěla jet do Brna, pojedu přes půl hodiny do Modřic a pak tramvají ještě nějakých 20 minut do centra. Pokud bych se ovšem chtěla dostat do Ivančic, kam pravidelně jezdím na nákupy a za známými, žádný přímý spoj tu nemám. Musela bych jednou nebo dvakrát přestoupit a jet asi hodinu a třičtvrtě, nebo přestoupit třikrát a jet něco přes hodinu. Kdybych se chtěla dostat do nejbližších Pohořelic (autem záležitost sotva 10 minut), kde máme pediatra, jednou denně by se nám to podařilo za čtvrt hodiny, dvakrát denně za půl, a jinak bychom tam dorazily za neuvěřitelnou hodinu! (A to jsem se nedívala na víkendové spoje.)

Takže si tak dnes lebedím, jak je to super, mít to auto, a asi jsem si to zakřikla. Zaparkuju u plavání, zapomenu zařadit neutrál a sundám nohu ze spojky. Řacha jak blázen. Říkám si, asi jsem narazila na obrubník, jak auto cuklo. Koukám a obrubník je nižší než auto. Tak nic, asi dobrý. Zařadím teda jedničku, zamknu auto, jdeme plavat. Po bazénu spěchám, chci být brzo doma. Jdeme k autu a najednou si všimnu, že je podezřele o kousek vyjeté z parkovacího stání. Nastartuju, zařadím zpátečku, šlapu na plyn... a nic. Motor vrčí, ale auto se nepohnulo. Zkouším zařadit jedničku a jet dopředu, taky nic.

Tak zase vystoupíme, volám partnerovi. Zrovna byl v práci sám bez kolegy, tak jsme si na něj počkaly hodinu a půl. Závěr? Zlomená poloosa. Takže bůhvíjak dlouho bez auta a navíc bude oprava něco stát.

Tak si říkám, že teď vlastně závidím těm našim dědečkům a babičkám. Oni nikam jezdit vlastně ani nepotřebovali. Já sice budu mít k dispozici přítelovo auto, neboť naštěstí máme každé svoje, ale i tak je to nemilá komplikace. 

A tak se omlouvám všem, kdo vlastní auto nemají a taky žijí, ale je pravda, že za těch posledních sedm let jsem si tak zvykla nějaké auto mít, že opravdu nevím, co bych bez něj dělala. Kór na vesnici. Kór se svou dvacetiměsíční dcerou.

A já jdu prodat nějaký šátek na nošení dětí, abych měla na tu opravu.