Kde jsou hranice?

Včera mi na procházce s dcerou hodně nadzvedl mandle jeden soused. O co šlo? Kousek za domem u polní cesty stojí bílý křížek. Ráda okolo něj chodím, fotím si ho, sedím u něj na trávě. Nedávno jsme se tam s Gábinkou na procházce zastavily a ona si tam hrála s bílými oblázky, kterým je obklopen – skládala je vedle sebe na jeho výklenek. Včera jsme tam naši procházku také zakončily. V klidu jsem si tam seděla, když vtom za námi přišel pán, který u nedalekého domu pracoval na obdělané půdě.

 „Víte o tom, že jsou ve vsi dvě dětská hřiště?“ zeptal se mě.

„No, a co?“ nechápala jsem.

„No tak co tady dělá?“ (myšleno dítě)

„Skládá si kamínky. Poznává svět, baví ji to.“

„Ale vždyť to bude špinavé, kdo to má pořád natírat?“

„Vždyť ty kamínky nejsou špinavé.“

„Každopádně toto je soukromý pozemek.“

„Copak ten křížek je váš?“

„Ano, je.“

„Aha. A jak to mám vědět? Myslela jsem, že je to obecní.“

„No, tak není.“

„A proč tu tedy nemáte plot? Jak má někdo vědět, že tu nesmí být?“

„No tak přece ho nemůžete učit, že si může hrát kdekoli. Jaký rodič, takové dítě.“ A chystal se k odchodu.

Tak jsem znechuceně vysvětlila Gábince, že musíme jít pryč, protože pán nechce, aby si tam hrála. Letmým pohledem jsem přejela ten jeho křížek a když viděla, jak je malba už na některých místech oloupaná, ještě na něj zavolala:

„Každopádně vidím, že už to tu máte docela oprýskané.“

„Tak ono se to nedá udržovat pořád.“

„No já jen, že těch pár kamínků už tomu o moc víc neublíží.“

(Rozhovor není samozřejmě úplně přesný, ale to podstatné tam je.)

A tak jsem s Gábi odcházela. Chtěla vzít do náruče, určitě vycítila, že ten pán nebyl zrovna vstřícný a milý. A tak jsem ji měla na jedné ruce, druhou tlačila kočárek a bylo mi smutno. Smutno za ni, že jsme museli přerušit hru, která ji bavila. Vřelo to ve mně a měla jsem úplně zkažený dojem z celé procházky.

K dovršení všeho, když jsem to pak doma vyprávěla partnerovi, tak říkal, že si myslí, že to byl stejný člověk, který urazil švagrové zrcátko, když se u nás na úzké ulici vyhýbali auty, a ani se neomluvil, nic, prostě ujel. A že prý předbíhá v obchodě a vůbec je arogantní. Což mě vůbec neuklidnilo, že bych nad tím mávla rukou a řekla si, je to vůl, spíš naopak. Naštvalo mě ještě víc, že takový člověk poučuje mě, jak mám vychovávat své dítě.

A tak přemýšlím, kdeže jsou ty hranice, co dítěti dovolit a co už ne. Myslím si, že jsem ve výchově celkem liberální, což je dnes asi moderní. Občas se sice přistihnu, jak doma neustále říkám „ne, to nedělej“, „neházej s tím“, „nech to“, ale po chvíli se zarazím, uvědomím si, že je vlastně jedno, jestli neustále něco odněkud vytahuje nebo někam vylézá či skáče, pokud ji to zároveň neohrožuje, nebo nehrozí, že by něco rozbila. A tak těch nesmyslných zákazů a příkazů nechávám a nechám ji dělat, co ji baví, byť za cenu, že to u nás doma neustále vypadá jak po výbuchu. (Snahy o to, naučit ji uklízet, zatím naprosto vyznívají do prázdna.)

Když jsme venku, chci, aby objevovala. Loni na podzim, když byla poprvé na procházce „po svých“, se zajímala o kytičky na předzahrádce domu v sousedství. Taky jsem ji hned poučovala, ať na ně nešahá, protože jsem se bála, že jim něco udělá a z domu na nás vylítne sousedka. Pak jsem si ale řekla, proboha, vždyť je to jen kytka a co by jí mohla udělat, když na ni sáhne? Samozřejmě nechci, aby kytičky bez rozmyslu trhala, ničila a šlapala, ale když si chce osahat, pohladit květ, tak to přece nemůže nikomu vadit?! 

Včera na procházce jsem se taky na chvíli stala neoblomnou. Když viděla bahnité kaluže, chtěla do nich vlítnout. Okamžitě jsem ji přes ně, i přes její protesty, přenesla, postavila bokem a zakázala do nich šlapat. Pak jsem si zase vzpomněla, že děti prostě kaluže a bahno lákají. A tak jsem dceři vysvětlila, že jsme nevzali holínky, že nechci, aby měla špinavé své kožené celoroční botky a že až příště půjdeme ven, vezmeme ty gumáky a bude si moct do kaluže šlápnout. A světe div se, ona to asi pochopila, kalužím se vyhýbala. Nakonec si boty sundala a zbytek procházky si capkala bosky, šťastná a spokojená.

Když jsme někde mezi dětmi, taky kolikrát váhám, jak moc zasahovat do situací, kdy si chce od jiného dítka něco půjčit. Většinou, když ji hračka zaujme, prostě jde a vytrhne to někomu z ruky, případně číhá, jakmile to druhé dítko jen na chvilku odloží a zmocní se toho. Samozřejmě, abych nebyla já ta špatná před ostatními maminkami, většinou se snažím Gábince říct, že si to nemůže brát, když si s tím hraje někdo jiný, ale myslím, že v tu chvíli jí to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. A tak raději druhému dítku nabídnu nějakou jinou hračku, co je zrovna po ruce, na oplátku. Nechci dceři hračku násilím brát a vracet ji, protože vím, že bude následovat řev. Věřím, že lepší je jí hračku nechat, protože za chvíli ji stejně zase zaujme něco jiného a tuto odhodí. A navíc si myslím, že děti by se měly naučit se mezi sebou vypořádat samy. Nedávno potkala staršího, silnějšího, který si paličku od xylofonu z ruky prostě vytrhnout nenechal. A v pořádku. Gábi se s tím spokojila, koukala na něj, jak do toho mlátí, a pochopila, že nemá smysl se s ním prát. Když pak ke mně přišla, vysvětlila jsem jí, že až to chlapečka přestane bavit, tak si teprve xylofon půjčíme. A stalo se a všichni byli spokojení, proběhlo to bez řevu. 

Chápu, že někteří bezdětní nebo starší lidé, kteří už si úplně nevybavují, jaké to s malými dětmi je, můžou tento liberální způsob výchovy považovat za nedostatečnou výchovu. Dospělí totiž strašně rychle zapomínají na to, jaké to bylo, když sami byli dětmi. I já jsem dříve, když jsem ještě dítě neměla, občas považovala za obtěžující, když nějaké dítě řvalo v obchodě nebo v MHD a myslela jsem si, že je špatně vychovávané. Teď už chápu, že to není vždy černobílé a že někdy to prostě jinak nejde. Že někdy to dítěti zkrátka nevysvětlíte, že někdy si ten vzdor prostě musí projevit proto, aby se se situací dokázalo smířit.

A tak když se vrátím ke včerejšímu incidentu, říkám si, kde jsou ty limity? Kdy ustoupit a kdy se pohádat? Dávám tím dítěti špatný příklad? Nebo naopak ukazuju, že jsem ochotná své dítě bránit a vysvětlit jinému člověku, že to, co dělá, není špatná věc? A kdo je v právu? On nebo já? Tak malé dítě ještě plně nechápe pojmy „naše“, „moje“, „cizí“, i když ta slova už začíná opakovat a začíná se jejich význam učit. Má tedy smysl vysvětlit dítěti, že něco nesmí, protože to není naše (zvlášť když to není zjevné a nedochází k ničení nebo ohrožování dané věci, osoby či soukromí)? A co je vlastně špatného na tom, nechat dítě hrát si s kamínky, když tím nikoho a nic neohrožuje, a podle mě ani nic nerozbíjí či nešpiní? Navíc v této konkrétní situaci, kdy se jedná o stavbu stojící vedle pole, bez jakéhokoli označení soukromého pozemku? Teď už vím, že je to soukromý majetek, takže už tam s dcerou nepůjdu (i když mám sto chutí si to ověřit na katastrální mapě, abych věděla, zda je pán skutečně v právu). Ale jde mi o princip. Jde mi o to, aby moje ani ne dvouletá dcera měla možnost rozvíjet fantazii a poznávat svět okolo sebe. Jde mi o to, aby měla možnost se plně rozvíjet po všech stránkách. Jde mi o to, aby měla vůbec možnost sama se rozhodnout, co je správné a co ne. 

Co myslíte vy?