Bachovky – instantní zázrak v kapkách

Jednou z věcí, o kterých jsem po narození dcery slyšela prvně, byly tzv. bachovky, aneb Bachovy květové esence. Když jsem na ten název v některé diskuzi narazila poprvé, tak nějak jsem nevěděla, co si o tom myslet. Bachovky byly častou radou na neduhy se špatným dětským spánkem, ale i třeba na problémy s přílišnými projevy dětských emocí. Říkala jsem si, co to zase je, podobně jako homeopatikům jsem tomu tak úplně nevěřila, i když jsem koketovala s myšlenkou, že bych to ráda někdy vyzkoušela, abych se přesvědčila, jestli je to opravdu takový zázrak, jak se o nich psalo.

 

 

Poprvé jsem měla příležitost bachovky vyzkoušet před druhým porodem. Letmo jsem se o tom zmínila již před necelým rokem v mém článku o porodu. Když mi tehdy oznámili, že mám podstoupit oxytocinový test a případně by se pak porod vyvolával, fakt jsem měla strach, nebo spíš jsem byla zoufalá z toho, že jsem se nedokázala rozhodnout, zda doktory poslechnout, nebo věřit tomu, že vše proběhne přirozeně a počkat, až porod přijde sám od sebe. Konzultovala jsem tehdy svoji situaci s jinými maminkami na Facebooku, a také přes soukromou zprávu se svojí známou MUDr. Lenkou Danielovou, která se mimo jiné zabývá právě bachovkami. Navrhla mi, že by mi namíchala krizové kapky na míru, které by mi měly pomoci snížit strach z následků rozhodnutí, ať už by bylo jakékoli, pomoci s nerozhodností, a také s komunikací s autoritami, zkrátka které by mi měly pomoci zbavit se nervozity a nastolit duševní klid. 

Měsíc zavřená s dětmi – matka zralá na blázinec

Tak už je to měsíc, co jsme všichni s našimi drahými ratolestmi doma a já se musím přiznat, že se nemůžu dočkat, až zase otevřou mateřské školy. Pořád v souvislosti s nouzovým stavem a omezením pohybu čtu o tom, jak je to příležitost být více spolu, stmelit se jako rodina, mít na sebe více času… jenže ne všude to funguje. Což o to, pokud bych byla ještě na mateřské nebo rodičovské dovolené a neměla takzvaně do čeho píchnout, bylo by to o něco lepší (hm, možná), jenže já jsem zrovna týden před zavřením školek zase začala na půl úvazek pracovat. Takže celé dopoledne sedím u počítače. Mimino je v pohodě, to si vystačí samo, když mě potřebuje, vezmu si ho do šátku a je klid. Ale starší dcera už odvykla tomu, že maminka sedí u počítače a cosi tam ťuká a ona ať si hraje sama. Po složitých začátcích ve školce si to tam oblíbila, má tam kamarády, vyžití a co se zaměstnanou matkou doma?

Období vzdoru (už zase!)

Tento článek nebude moc pozitivní. Protože už jsem unavená. Přijde mi, že doma je bojiště, kde každý den válčíme kdo s koho. A každý den odcházíme všichni jako poražení.

Když si dcera poprvé začala uvědomovat své ego, měla zhruba rok a půl, přišlo mi to hrozné. Válení se po zemi, neustálý křik, nervy na pochodu. Zkoušela jsem si pustit video nevýchovy, zkoušela jsem si poslechnout část knihy Naomi Aldortové (celou jsem nestihla) a stejně mi přišlo, že je to jak na houpačce. Občas něco z toho zabralo, občas nic. Občas jediné co na dceru (bohužel) platilo, byl křik a plácnutí. Když už si myslela, že může všechno.

Kde jsou hranice?

Včera mi na procházce s dcerou hodně nadzvedl mandle jeden soused. O co šlo? Kousek za domem u polní cesty stojí bílý křížek. Ráda okolo něj chodím, fotím si ho, sedím u něj na trávě. Nedávno jsme se tam s Gábinkou na procházce zastavily a ona si tam hrála s bílými oblázky, kterým je obklopen – skládala je vedle sebe na jeho výklenek. Včera jsme tam naši procházku také zakončily. V klidu jsem si tam seděla, když vtom za námi přišel pán, který u nedalekého domu pracoval na obdělané půdě.

 „Víte o tom, že jsou ve vsi dvě dětská hřiště?“ zeptal se mě.

„No, a co?“ nechápala jsem.

„No tak co tady dělá?“ (myšleno dítě)

„Skládá si kamínky. Poznává svět, baví ji to.“

„Ale vždyť to bude špinavé, kdo to má pořád natírat?“

„Vždyť ty kamínky nejsou špinavé.“

„Každopádně toto je soukromý pozemek.“

„Copak ten křížek je váš?“

„Ano, je.“

„Aha. A jak to mám vědět? Myslela jsem, že je to obecní.“

„No, tak není.“

„A proč tu tedy nemáte plot? Jak má někdo vědět, že tu nesmí být?“

„No tak přece ho nemůžete učit, že si může hrát kdekoli. Jaký rodič, takové dítě.“ A chystal se k odchodu.

Když se řekne montessori...

Tento článek jsem prve chtěla pojmout jako obecné povídání o montessori, ale mám ho rozepsaný už skoro měsíc a nemůžu se nějak hnout dál. A tak to zkusím jinak. Navíc o principech Montessori pedagogiky najdete na internetu spoustu informací a určitě budou přesnější a úplnější, než bych vám mohla nabídnout já. A tak tento článek bude spíš souhrnem mých dojmů a zkušeností s montessori.

Poprvé jsem toto slovo slyšela už před několika lety, kdy mi kdosi říkal o školce, kde si děti samy chystají svačinu a po jídle si po sobě zase umyjí talířky. Přišlo mi to zajímavé, ale nijak víc jsem se po tom nepídila. Co se narodila dcera, začala jsem na „maminkovských“ internetových diskuzích tento pojem slýchat celkem často. 

Jako dříví v lese?

Mateřství, to není jen výměna plenek, nakrmení a pomazlení. Úkolem mateřství (či rodičovství jako takového, ať nevynecháváme roli mužů) by mělo být vychovat z dítěte „dobrého člověka“. Čili ideálně někoho, kdo je hodný, zdvořilý, neodmlouvá, zdraví a poděkuje, dobře se učí, nefetuje a nechodí za školu, ale zároveň je cílevědomý, spravedlivý, rozumný... Chci toho moc? No, možná ano :-)

Každopádně momentálně stojíme na začátku toho všeho a já pořád tápu, jak mám svoji dceru vychovávat. Jak být dobrou mámou?