Kam jsme se poděli můj jediný příteli?

Nedávno absolvovaný vánoční večírek s kolegy z divadelního souboru mě (už poněkolikáté) donutil přemýšlet o přátelství – jak vzniká a zase zaniká s tím, jak se mění i náš život.

V podstatě ty největší a nejlepší přátele jsem vždy měla právě v divadle. Je to logické, svého času jsme tam trávili téměř každý den, navíc jsme měli společný cíl – tvorbu představení. Divadlo jako takové je prostředí, kde se odhalují emoce a nitro člověka a zážitek ze společné tvorby a poznání druhých je tak ještě hlubší, než u jiných koníčků (aspoň si to myslím).

Když někdo ze studia odešel, málokdy jsme s ním časem neztratili spojení. V těch lepších případech se zřídka vídáváme při výjimečných příležitostech. V těch horších „se máme“ na Facebooku, ale komunikace se omezuje na vzájemné lajkování fotek bez jakéhokoli dalšího kontaktu. A v těch nejhorších lidé prostě zmizeli z našich životů a netušíme, co se s nimi teď děje.

Ježíšek

S blížícími se Vánocemi se na diskuzních fórech objevují nejrůznější debaty ohledně Ježíška. Jedna skupina maminek vyznávající montessori výchovu prohlašuje, že nebudou svým dětem lhát a narovinu řeknou, že dárky si dáváme navzájem a povypráví dětem příběh z Bible o tom, kdo byl Ježíš. Druhá skupina zase shání co nejvěrohodnější zvuky, které budou pouštět z počítače či mobilu, jako šustění, klapnutí okna či dveří, kroky a zvonek. Když děti píšou dopis Ježíškovi, tak některé maminky pak chystají Ježíškovy stopy v mouce, jakože tam byl a dopis si vyzvedl.

Když si vzpomenu na své dětství, nějak si nevybavuju, jestli mi naši kdovíjak vehementně namlouvali, že Ježíšek existuje. Samozřejmě, že říkali, že přijde Ježíšek, ale rozhodně s tím nedělali kdovíjaký tyjátr. Ovšem pamatuju to napětí, když se šel táta podívat do obýváku, jestli už tam Ježíšek náhodou nebyl (jen táta směl Ježíška vidět), zavřel dveře a pak se skrz skleněnou výplň objevilo světlo svíček a prskavek a ozval se skutečný kovový zvoneček.

Ořechové kuličky

Dnes jsem čirou náhodou vynalezla nový recept na cukroví (tedy minimálně já takový recept neznám, tak třeba ani vy ne :-))

Původně to měly být vosí úly. Mám jeden osvědčený recept z piškotů, cukru, másla, kakaa a rumu, který jsem taktéž zrealizovala, a pak jsem chtěla vyzkoušet ještě druhý recept z mletých ořechů, cukru a bílku. Jen se mi tam nezdál ten bílek a pokusila jsem se ho nahradit máslem. Jenže jsem ho tam dala moc a jelikož ořechy mastnostu tak nesají jako piškoty, vzniklo mi těsto, které se nedalo z formičky vyklepnout. Vyhodit se mi to nechtělo, a tak vznikly tyto úžasné kuličky.

Vánoční roztomilost

V tomto předvánočním čase se musím podělit o jeden příběh. Veskrze se nejedná o nic světoborného, není to ani o pomoci nemocnému či chudému bližnímu svému, ale přece jen je to důkaz, že i dnes se můžeme setkat s lidmi, kterým nejde jen o peníze.

Jako dítě jsme doma měli jednu gramofonovou desku s krásnými vánočními písněmi od skupiny Heuréka. Dokud nám gramofon doma jel, byla nedílnou součástí našich Vánoc. Takže když jsem pak začala Vánoce slavit po svém, každý rok jsem se snažila tuto hudbu někde na internetu najít ke stáhnutí. Bohužel bezvýsledně. Jinak než na LP nikdy nevyšla a dosud nikdo koledy z desky nestáhl do mp3 a nepověsil na net.

Těstoviny s tuňákem

Toto je jeden z oblíbených rychlých receptů mé mámy, já jsem místo klasických těstovin použila amarantové. Zde jsou všechny ingredience:

Batátová polévka

Tak jsem si tak včera dopoledne přemítala, co udělám na oběd. V ledničce skoro nic nebylo, ale nakonec jsem i z toho mála vykouzlila chuťově moc dobrou polévku. Jak na ni?

Rodinné fotoalbum

Naše Gábinka se bohužel se svými rodinnými příslušníky nevídá tak často, aby si je bez problémů zapamatovala a byla na ně zvyklá. Moji rodiče oba pracují a o víkendech mají nejrůznější aktivity. Můj táta i přítelovy rodiče navíc bydlí více než 50 kilometrů od nás.

Někdy na začátku podzimu mě proto napadlo vytisknout dceři jeijch fotografie, abych jí je mohla doma ukazovat a říkat, kdo je bába a kdo děda, aby si pak lépe přiřadila jejich obličeje, až je uvidí naživo. Nechala jsem tedy vytisknout fotky a zalaminovala je, aby je Gabča hned neroztrhala. V plánu bylo ještě proděravět je v rohu a navléknout na kroužek na klíče, ale zatím jsem nezvládla někde koupit ten kroužek :-D

Párty dítě

V posledních týdnech jsme absolvovali sérii návštěv a oslav. Před 14 dny jsme byli u mého táty slavit jeho narozeniny. Minulou sobotu jsme stihly s Gábinkou dokonce dvě akce – odpoledne oslava narozenin jejího bratrance a večer jsme ještě jely na vánoční večírek s kamarády z divadla. A včera jsme byly na třídním srazu. 

Po každé takové události se mi vždy znovu potvrzuje jedno – mám doma párty dítě. Tj. dítě velice společenské, spokojené, když se děje něco neobvyklého, když jsme někde mezi lidmi, jinde než pořád doma.

Vánoční ozdůbky vlastní výroby

V sobotu jsme měli vánoční večírek s partou kamarádů. Vždy si mezi sebou vyměňujeme levné drobné dárečky. Poslední dobou jsou to většinou nějaké bonbónky, čokolády z kolekcí a podobně, ale sem tam jsou to i nejedlé drobnosti či dokonce věci vlastní výroby.

Už několik let jsem plánovala, že také vyrobím něco vlastníma rukama, ale nikdy jsem nezačala včas. Až letos se konečně podařilo a já se o tento tip chci podělit s vámi.

Už před rokem jsem na internetu viděla recept na doma vyráběnou samotvrdnoucí hmotu. A tak jsem ji letos využila a vyrobila vánoční ozdůbky na stromeček. Samozřejmě, že hmota je ideální i na jakékoli další tvoření s dětmi.

Medové perníčky bez cukru

Letos jsem se po dvou letech opět rozhodla pustit se do pečení cukroví. A jako klasicky jsem právě dnes, na 1. adventní neděli, začala s perníčky. Chtěla jsem letos zkusit nějakou obměnu klasického receptu, který mám již několik let od kolegyně z bývalé práce, který vám níže také přináším.

Pročetla jsem několik různých receptů na internetu a nakonec jsem se rozhodla pro naprostou improvizaci – upravila jsem ten „můj“ recept tak, aby neobsahoval žádný cukr a byl slazený pouze medem.

Očkovat nebo neočkovat? To je oč tu běží...

Před nedávnem proběhl českými médii článek s titulkem „Odpůrcům očkování se daří. Spalničky se šíří napříč Evropou“. Co si budeme nalhávat, už tón titulku zní dost radikálně. Vypadá to, jako bychom se měli zabarikádovat doma, protože za každým druhým rohem číhá nákaza. Nevím, čím to je, ale každý podobný článek podněcuje čtenáře těchto „zpravodajských“ médií k velice ohnivým diskuzím. Ohnivější diskuze už snad způsobují jen články o domácích porodech.

Je pravdou, že ještě v době, kdy se nám narodila dcera, jsem měla v očkování bezmeznou víru. A svým způsobem tomu věřím stále, aspoň té základní premise, že pokud vpravíme minimální množství viru do organismu, vybuduje si v reakci na něj protilátky. Je tu jedno velké ale, které už není tak obecně diskutováno. A to fakt, že ve vakcíně není pouze tento vir. Jsou tam obsažené i další látky, které mají nějakým způsobem pomoci se tělu proti viru bránit, nebo například konzervují přípravek, aby nějakou dobu vydržel. A tak ve vakcínách nalezneme například hliník (ve formě hlinitých solí), antibiotika či formaldehyd. 

Dalším problémem je, že běžná praxe dětských lékařů je očkovat více vakcínami zároveň. To malé několikatýdenní tělíčko, které se dosud seznamuje s prostředím, do nějž jsme ho uvrhli, je tak vystavené multi-chemicko-virovému koktejlu, s nímž se musí nějak vypořádat. A bohužel v určitých případech může dojít k nežádoucím účinkům.