Přiznám se, že v odnaučování
dcery plínám jsem byla poněkud salámista a úplně brzy se mi do toho nechtělo.
Gábinku jsem sice začala jen tak zkusmo po ránu posazovat na nočník někdy po
prvních narozeninách, protože jsem z různých stran slyšela, že už to
klidně můžeme zkoušet, a samozřejmě jsem měla radost z každého bobečku
nebo „luli luli“, co se jí podařilo vyprodukovat. Ale pak se dcera nachladila,
takže jsem ji během nemoci nechtěla trápit, a co se uzdravila, nechtěla o sednutí
na nočník ani slyšet.
Podruhé, kdy jsem
si říkala, že by to třeba už mohlo jít, bylo loni v létě okolo jejího druhého
roku. Tou dobou se totiž kolem nás začaly stejně staré děti šmahem plínek
zbavovat a tak nějak jsem doufala, že si na to Gabča třeba taky přijde. Ale leda
houbeles. Když byla bez plínky, tak čurala kde to jen šlo a upřímně neměla jsem
nervy (ani čas) na to pořád za ní běhat s nočníkem či utěrkama a sledovat,
jestli se jí náhodou nechce. V té době dokonce nesnášela pohled na svůj
bobek, chytala z toho hysterické záchvaty.
