Slavíme 4. narozeniny

Pro naši rodinu je srpen znamením dvojích narozenin – partnera a dcery. Je to neuvěřitelné, ale dcera už letos oslavila 4. narozeniny. Její rostoucí věk je vidět nejen na tom, že je šikovnější a umí víc věcí, ale přijde mi, že i v tom negativním slova smyslu – je čím dál drzejší a nezvladatelnější :-D Ale o tom dnes psát nechci… Jako už tradičně jsme narozeniny slavili s rodinou z obou stran a tentokrát vůbec nikdo nechyběl, takže nás bylo docela dost – 12 dospělých a 5 dětí včetně nejmladšího Adámka. Vzhledem k tomu, že ten bude slavit v září, nebyli jsme si jistí, zda oslavu letos neuspořádat pro oba zaráz, abychom to sfoukli jedním vrzem. Je mezi nimi přesně měsíc rozdíl. Přiznám se, že pořádat dvě oslavy tak brzy po sobě se mi moc nechtělo, ale zase mi přišlo líto o tu událost u syna přijít (mít stejnou vzpomínku na jeho 1. narozeniny včetně fotek, dortu apod. jako na první oslavu Gábinky). 

 

Ptali jsme se tedy Gábinky, jak by to chtěla, zda slavit společně s bráškou, nebo zvlášť. Nejprve říkala, že společně, ale pak si to zase rozmyslela a že chce mít oslavu jen sama pro sebe. A tak jsme se rozhodli, že ji uspořádáme jen jednu, pro Gabču, a pro syna letos tuto velkou celorodinnou nakonec vynecháme a spíše se setkáme s babičkami a dědou na samostatných návštěvách. Je fakt, že když je dítěti jeden rok, tak je mu to ještě úplně jedno, a jak to bude za rok, to uvidíme. Dort mu stejně udělám (zase patlací od Madame Coquette) a předám jen v našem úzkém rodinném kruhu. 

Nezapomínejme na sebe (a na partnera)

Víte, jak se pozná, že toho má člověk už nad hlavu a měl by zvolnit? Když zapomene na narozeniny toho nejbližšího člověka na světě – svého partnera. Ne, že bych úplně zapomněla, že je má, to samozřejmě ne. Pamatuji si datum, dokonce jsem ten den v práci ukládala soubor s aktuálním datem v názvu, takže jsem věděla, kolikátého je. Jen se mi to prostě jaksi nespojilo v hlavě. Měla jsem dojem, že to bude až později, během víkendu… Přispělo k tomu i to, že jsem čekala, až mi přijde rodičák, abych mohla koupit dárek a vybrat peníze do přáníčka… a asi jsem tak nějak v duchu počítala s tím, že popřeju, až budu dárek předávat.

Do toho plno práce v zaměstnání, obě děti celý den na krku, každodenní kolotoč, zrovna v ten den D jsme na sebe s dcerou zase křičely a odstartovaly hloubkový úklid domu, k tomu jsme přemýšlely, jaký dárek k jejím narozeninám ještě pořídíme jakože od partnerovy rodiny (narozeniny má dcera 5 dnů po něm), hlavou probíhaly myšlenky na oslavu – co vše připravit a nakoupit, do toho řeším neustále nějaké úpravy fotek a celorepublikové testování šátků a nosítek, jehož jsem správcem… Myšlenky na to, jak na tu naši šílenou dceru, která je chvíli milius a chvíli se chová jako pako, myšlenky na to, jak být lepší mámou a jak lépe zvládat úklid domácnosti… Prostě blázinec.