Před nedávnem
náhle zemřel přítelův táta. A tak jsem byla vystavena situaci jak sdělit
dvouletému dítěti, že už nikdy neuvidí svého dědečka.
Na slova jako
mrtvý a umřít jsme už narazili doma dříve. Když jsme v létě plácačkou
zabíjeli mouchy, říkala jsem dceři, že je moucha mrtvá. Totéž, když jsme našli
na zemi nějakého mrtvého brouka. Nevysvětlovala jsem vyloženě, co to znamená,
prostě jsem konstatovala, že je mrtvý. Dcera pak sem tam, když viděla třeba
pavouka bez hnutí na zdi, prohlásila, že je mrtvý, ale to jsem jí oponovala, že
ne, že asi jen odpočívá a proto se nehýbe. Jednu dobu bylo pro Gábi mrtvé
cokoli – jídlo, které zrovna nechtěla jíst nebo třeba voda.
Další situací,
kdy jsem tato slova použila, byla, když jsem dceři vysvětlovala, že se musí
před vběhnutím do silnice zastavit a rozhlédnout, zda nejede auto. Říkala jsem
jí, že kdyby to neudělala, tak ji může nějaké auto přejet, ona bude mrtvá a my
s tatínkem bychom byli moc smutní. Dokonce už to občas sama od sebe
zopakuje, „zajelo auto“ apod., ale stejně na to před silnicí vždycky zapomene...
