Vybíráme zájmové kroužky

V srpnu bude dceři 6 let, a to je doba nejen nástupu do 1. třídy (UŽ???!!!), ale obvykle také období, kdy děti začínají navštěvovat první kroužky a zájmové činnosti. My jsme s dcerou začaly už v jejích 2 letech prvním kroužkem pro nejmenší – úžasnými pohybově-hudebně-tvořivými Hudbohrátkami pořádanými neméně úžasnou hudebnicí a učitelkou zpěvu Hankou Šmardovou v ZUŠ Oslavany a úspěšně v nich pokračujeme nyní i s druhorozeným. Další dva roky byly zlomové skrz školku, ale samozřejmě i kvůli covidu, takže na další kroužky přišlo až loni. Vlastně jsem se o kroužky začala zajímat jaksi na poslední chvíli v podstatě až začátkem školního roku, i když jsme se samozřejmě o tom, co by Gábinka chtěla nebo mohla, bavili už během prázdnin. Vůbec mi ale nedošlo, že do základních uměleckých škol se většinou konají přijímací zkoušky už na jaře předchozího školního roku, takže nyní je opravdu nejvyšší čas (pokud už není zase pozdě) začít hledat a zjišťovat možnosti ve vašem okolí. 

 

Bachovky – instantní zázrak v kapkách

Jednou z věcí, o kterých jsem po narození dcery slyšela prvně, byly tzv. bachovky, aneb Bachovy květové esence. Když jsem na ten název v některé diskuzi narazila poprvé, tak nějak jsem nevěděla, co si o tom myslet. Bachovky byly častou radou na neduhy se špatným dětským spánkem, ale i třeba na problémy s přílišnými projevy dětských emocí. Říkala jsem si, co to zase je, podobně jako homeopatikům jsem tomu tak úplně nevěřila, i když jsem koketovala s myšlenkou, že bych to ráda někdy vyzkoušela, abych se přesvědčila, jestli je to opravdu takový zázrak, jak se o nich psalo.

 

 

Poprvé jsem měla příležitost bachovky vyzkoušet před druhým porodem. Letmo jsem se o tom zmínila již před necelým rokem v mém článku o porodu. Když mi tehdy oznámili, že mám podstoupit oxytocinový test a případně by se pak porod vyvolával, fakt jsem měla strach, nebo spíš jsem byla zoufalá z toho, že jsem se nedokázala rozhodnout, zda doktory poslechnout, nebo věřit tomu, že vše proběhne přirozeně a počkat, až porod přijde sám od sebe. Konzultovala jsem tehdy svoji situaci s jinými maminkami na Facebooku, a také přes soukromou zprávu se svojí známou MUDr. Lenkou Danielovou, která se mimo jiné zabývá právě bachovkami. Navrhla mi, že by mi namíchala krizové kapky na míru, které by mi měly pomoci snížit strach z následků rozhodnutí, ať už by bylo jakékoli, pomoci s nerozhodností, a také s komunikací s autoritami, zkrátka které by mi měly pomoci zbavit se nervozity a nastolit duševní klid. 

Nezapomínejme na sebe (a na partnera)

Víte, jak se pozná, že toho má člověk už nad hlavu a měl by zvolnit? Když zapomene na narozeniny toho nejbližšího člověka na světě – svého partnera. Ne, že bych úplně zapomněla, že je má, to samozřejmě ne. Pamatuji si datum, dokonce jsem ten den v práci ukládala soubor s aktuálním datem v názvu, takže jsem věděla, kolikátého je. Jen se mi to prostě jaksi nespojilo v hlavě. Měla jsem dojem, že to bude až později, během víkendu… Přispělo k tomu i to, že jsem čekala, až mi přijde rodičák, abych mohla koupit dárek a vybrat peníze do přáníčka… a asi jsem tak nějak v duchu počítala s tím, že popřeju, až budu dárek předávat.

Do toho plno práce v zaměstnání, obě děti celý den na krku, každodenní kolotoč, zrovna v ten den D jsme na sebe s dcerou zase křičely a odstartovaly hloubkový úklid domu, k tomu jsme přemýšlely, jaký dárek k jejím narozeninám ještě pořídíme jakože od partnerovy rodiny (narozeniny má dcera 5 dnů po něm), hlavou probíhaly myšlenky na oslavu – co vše připravit a nakoupit, do toho řeším neustále nějaké úpravy fotek a celorepublikové testování šátků a nosítek, jehož jsem správcem… Myšlenky na to, jak na tu naši šílenou dceru, která je chvíli milius a chvíli se chová jako pako, myšlenky na to, jak být lepší mámou a jak lépe zvládat úklid domácnosti… Prostě blázinec. 

Recenze: Fotokniha Professional Line od Saal digital

Kdo mě zná a sleduje můj osobní profil na Facebooku, ví, že jsem se v posledních měsících začala ve svém volném čase (pokud se tomu tak dá říkat :-D) věnovat fotografii. Máme doma zrcadlovku a mým snem už několik let bylo naučit se fotit s manuálním režimem. Od doby, co fotím ty své dětičky, tak tato touha narůstala a narůstala, až jsem se konečně před loňskými Vánoci rozhoupala, půjčila si od známé knihu, stáhla manuál k našemu foťáku, od Ježíška si přála předplatné grafického programu a vrhla jsem se na to. 

Naučit se ovládat manuální režim zase není taková věda, jak by se zdálo. Je důležité pochopit vztah tří veličin – clona, čas a ISO – které se vzájemně ovlivňují. O tom se dá najít spousta článků či YT videí na internetu, případně jsou skupinky na Facebooku zaměřené na amatérské fotografování, kde se občas i najde někdo ochotný, kdo vám poradí. Ve zkratce, ze začátku je člověk zmatený, ale postupně si s tím zkouší hrát, až to jednou tak nějak sepne. Nechci říct, že hned přesně vím, podle toho, jak je zrovna počasí, světlo a co fotím, jak foťák nastavit. Občas je potřeba nějak začít a po zkušebních fotkách hodnoty přeštelovat. Ale kdokoli by chtěl začít a bál se, že je to určitě moc složité a nemá na to schopnosti, nebojte se, naučit se to opravdu dá!

Měsíc zavřená s dětmi – matka zralá na blázinec

Tak už je to měsíc, co jsme všichni s našimi drahými ratolestmi doma a já se musím přiznat, že se nemůžu dočkat, až zase otevřou mateřské školy. Pořád v souvislosti s nouzovým stavem a omezením pohybu čtu o tom, jak je to příležitost být více spolu, stmelit se jako rodina, mít na sebe více času… jenže ne všude to funguje. Což o to, pokud bych byla ještě na mateřské nebo rodičovské dovolené a neměla takzvaně do čeho píchnout, bylo by to o něco lepší (hm, možná), jenže já jsem zrovna týden před zavřením školek zase začala na půl úvazek pracovat. Takže celé dopoledne sedím u počítače. Mimino je v pohodě, to si vystačí samo, když mě potřebuje, vezmu si ho do šátku a je klid. Ale starší dcera už odvykla tomu, že maminka sedí u počítače a cosi tam ťuká a ona ať si hraje sama. Po složitých začátcích ve školce si to tam oblíbila, má tam kamarády, vyžití a co se zaměstnanou matkou doma?

Novoroční rozjímání o mém obyčejném životě

Dnešní článek bude trochu jiný. Bude o mně jako o ženě, o člověku, nikoli (pouze) o matce. O tom, jak vnímám svůj život a úspěchy, kde si stojím a zda mám nějaké sny. Asi nový rok, poporodní hormony, „nuda“ na mateřské nebo bůh ví co mě přimělo o těchto věcech uvažovat. Ne, že bych na to myslela dnes a denně, ale zkrátka mě napadlo to zkusit hodit na papír. Respektive do počítače.

Čím začít? Asi tím, že vnímám svůj život jako šťastný. Docílila jsem toho, co jsem tak nějak podvědomě vždycky chtěla – domov, rodinu, dobrou práci. Mám úžasné a krásné děti, hodného a tolerantního partnera, pěkný dům, vlastní auto, zaměstnání, které mě naplňuje a pasuje mi. Potud dobrý.

Proč tedy tento článek? Protože i přes tyto věci je vždycky něco, co by člověk chtěl dál. Nějaké ty nenaplněné sny, ať už ty, které jsou pasé, tak ty, na nichž se dá ještě zamakat a splnit si je. 

Období vzdoru (už zase!)

Tento článek nebude moc pozitivní. Protože už jsem unavená. Přijde mi, že doma je bojiště, kde každý den válčíme kdo s koho. A každý den odcházíme všichni jako poražení.

Když si dcera poprvé začala uvědomovat své ego, měla zhruba rok a půl, přišlo mi to hrozné. Válení se po zemi, neustálý křik, nervy na pochodu. Zkoušela jsem si pustit video nevýchovy, zkoušela jsem si poslechnout část knihy Naomi Aldortové (celou jsem nestihla) a stejně mi přišlo, že je to jak na houpačce. Občas něco z toho zabralo, občas nic. Občas jediné co na dceru (bohužel) platilo, byl křik a plácnutí. Když už si myslela, že může všechno.

Jak se dá přivydělat na rodičovské

Tuto otázku věřím, že si klade snad každá maminka na rodičovské dovolené. Oproti jiným zemím máme sice rodičovský příspěvek a vůbec podmínky mateřské a rodičovské dovolené poměrně štědré, řekla bych, ale i tak to samozřejmě není kdoví co, zvláště tehdy, byl-li člověk zvyklý na vyšší výplatu. Pokusila jsem se tedy dát dohromady takové tipy, kde a jak hledat práci, kterou je možné dělat i při výchově potomků.

Je důležité si uvědomit dvě věci:

1. Jestli je možné dítě dávat někam na hlídání (babičce, partnerovi, chůvě...) nebo nikoli. V prvním případě jsou pak možnosti samozřejmě širší. Nemáte-li tu možnost nebo se vás vaše dítě nechce pustit (nebo je-li ještě hodně malé a vy prostě nemáte to srdce ho někam „odložit“), musíte si vybrat takovou práci, kam si buď můžete dítě brát s sebou, anebo si najít práci z domu.

2. Musíte vždy vycházet z toho, co umíte, v čem jste dobrá. Pokud jste ajťák, účetní nebo překladatel, určitě pro vás nebude problém si najít přivýdělek. Horší to už bude, máte-li jen všeobecné vzdělání, pracovala-li jste předtím v obchodě nebo třeba jako zdravotnický personál. V takovém případě pak zkuste zapřemýšlet, co dalšího umíte, co vás baví nebo co vás vždycky lákalo vyzkoušet. Mateřská (rodičovská) dovolená je totiž pro mnohé maminky tou nejlepší příležitostí, jak se dostat k něčemu, na co dříve neměly čas. Spousta žen začalo právě při mateřské podnikat. Pokud si nejste jistá, co by vás bavilo, doporučuji přečíst knihu „Jak dělat co vás baví a dostat za to zaplaceno“. Je sice z amerického prostředí, některé věci tam proto mohou u nás působit trochu neuskutečnitelně, ale jinak je kniha plná skvělých návodů, jak ze svého nitra vydolovat to, co v životě vlastně chcete dělat.

Báboka, baboji nebo majika

Poslední dva, tři měsíce nevycházím z úžasu, když sleduju, jak se malé každým dnem obohacuje slovní zásoba. Jak ji baví zkoušet říkat nová slova, jak nasává nové asosciace. Je to prostě boží!

Ještě když jsem byla těhotná, koupila jsem si takový ten deníček, kam jsem chtěla zapisovat každá dceřina poprvé a dávat tam fotky. Musím se přiznat, ža zatím tam mám vyplněny asi 4 stránky, nějak na to není čas. Ale už několik měsíců se chystám, že tam začnu vypisovat Gábinčina první slova, než na ně zapomenu. Čas letí a deníček leží ladem, ale když už tu mám ten svůj blog, pochlubím se vám a hodím sem slovníček mé dcery. 

Pláč a vztek

Poslední dobou se nám doma roznemohl nešvar jménem vztek. Kvůli čemukoli, kdykoli. Kvůli tomu, že nemůže mít, co by zrovna chtěla. Že nechci jít zrovna s ní nahoru hrát si do pokojíčku. Že jí nechci půjčit svůj mobilní telefon. Že jí dávám něco co nechce a že jí to pak beru. Nebo naopak že jí chci obléct pyžamo, které ze sebe před chvilkou strhala.

Když byla malá, ani mě nenapadlo nechat ji plakat. Jakmile začala byť jen natahovat, už jsem ji brala do náruče a tišila. Pravidelný večerní pláč jsem zaháněla jídlem. Teď už vím, že miminka večer pláčou, protože potřebují „upustit páru“, zpracovávají zážitky celého dne a vyjadřují emoce. Tak doufám, že tím, že jsem jí pořád strkala prso, z ní nevyroste ten typ člověka, co stres zahání jídlem. Každopádně dcera byla v podstatě až na tento večerní pláč velice spokojené miminko. Od čtvrtého měsíce nespala sama v postýlce, protože kdykoli jsem ji do ní položila, začala křivit obličej a já ji tam prostě nechtěla nechat vzlykat.

Ale co teď? Jak se mám zachovat teď, když brečí a hysterčí desetkrát, dvacetkrát denně? A už to není ten bezmocný miminkovský pláč, kdy neumí dát pocity najevo jinak – už je přece jen starší a dá se s ní svým způsobem komunikovat. Teď se jedná o urputný, vzteklý křik, házení sebou a válení se po podlaze, zaryté nenene nebo chci.

Nastavte si SMART cíle

Kdo z vás pracuje či pracoval v nějaké organizaci, kde je zvykem nastavovat si s nadřízeným osobní cíle, možná již tuto metodiku zná. Nadešel nám nový rok a s ním si spousta z nás dává předsevzetí. A co jsou předsevzetí jiného, než takové osobní cíle? Ovšem je jednoduché říct si „zhubnu“ nebo „začnu šetřit“ nebo „budu lepší máma“. Co to přesně znamená? Určitě pro každého člověka něco trochu jiného. A tak aby byl cíl zřejmý a proveditelný, měl by být SMART, tedy CHYTRÝ.