Období vzdoru (už zase!)

Tento článek nebude moc pozitivní. Protože už jsem unavená. Přijde mi, že doma je bojiště, kde každý den válčíme kdo s koho. A každý den odcházíme všichni jako poražení.

Když si dcera poprvé začala uvědomovat své ego, měla zhruba rok a půl, přišlo mi to hrozné. Válení se po zemi, neustálý křik, nervy na pochodu. Zkoušela jsem si pustit video nevýchovy, zkoušela jsem si poslechnout část knihy Naomi Aldortové (celou jsem nestihla) a stejně mi přišlo, že je to jak na houpačce. Občas něco z toho zabralo, občas nic. Občas jediné co na dceru (bohužel) platilo, byl křik a plácnutí. Když už si myslela, že může všechno.

Nějakou dobu byl více méně klid. Vypadalo to, že už se dokážeme dobře domluvit, že když řeknu ne a pevně, ale v klidu, si za tím stojím, tak to dcera za chvilku přejde a je s tím srozuměná. Ale možná právě proto jsem získala falešnou představu o tom, že už je vlastně docela velká holka a že už by měla umět a chápat spoustu věcí. Že má doma začít pomáhat uklízet, že ví, že se nemá vylívat pití na zem, že má pusu a může mi říct, co chce a ne pořvávat é é.... A tak když zrovna dcera nenaplňovala tyto představy, opět se mi bouřily nervy a čím dál častěji jsem se přistihla, že vůbec nejsem trpělivá. Třeba když dcera ze vzdoru obrátila kelímek s džusem, když neuklidila hračky, i když jsem ji o to desetkrát prosila, když má při vaření posypat syrové maso kořením a ona ho podle mého vzoru začne oplácávat, když něco nechce jíst a začne to plivat zpět do talíře nebo na zem... A takových situací se vyskytne denně deset, dvacet a po dvacáté první už to zase moje nervy nevydrží.

 

Jsem bohužel hysterka. Zřejmě po své mámě. Musím si to přiznat. I když se tato povaha roky skrývala, v denním kontaktu s malým dítětem je zpět a v plné kráse. A mě to štve.

Minulý týden se nám vrátilo období vzdoru. A to v takové síle, v jaké jsem ho ještě nezažila. Dcera má období „já sama“ a běda, když jí někdo pomůže, aniž by si o to řekla. Situace: poté, co jsme po návratu z kroužku přišly domů a já ji už nenechala lozit venku v okapu, protože se mi chtělo na záchod a potřebovala jsem jí ohřát oběd, tak jsem ji vzala do předsíně a rozepla zip na bundě. Řev. Lehla si na zem a brečela. Říkala jsem si, že je to tím, že jsem ji vzala domů a že to brzo přejde. Šla jsem se převléct. Slyšela jsem, jak vstala a místo aby řev utichal, začala pobíhat dole po chodbě a řev nabýval na intenzitě. Když jsem přišla dolů, totální záchvat a do toho přerývaně říkala, že chce zapnout bundu. Odvětila jsem, že si ji má vysvléct, že jí bude vedro. Řev. Opakovala „zapnout bundu, zapnout bundu“. Tak jsem jí ji zapla. Vzala zip a chtěla si ho zase rozepnout. Nešlo jí to, tak jsem ho zase rozepla a už naštvaně jí bundu stáhla z rukou. Načež se záchvat ještě vystupňoval. Že chce oblíct bundu. Už jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo řvát nebo brečet. Opakovala jsem, že jí bude vedro. Ona v hysteráku neustále, že chce oblíct bundu. Tak jsem jí to nakonec zase oblékla a zapla, ať se v tom třeba uvaří. A najednou ticho, klid. Chtěla na prsíčko, kde se zklidnila, pak si sama rozepla zip a sundala bundu a bylo po záchvatu... Takže co? Všechno jsem to způsobila já, že jsem ji nenechala se samotnou vysvléct? Zřejmě. Jenže... kdo to má sakra vědět?

A takových hysteráčků bylo v pár posledních dnech několik. Typicky kdykoli jsem ji chtěla obléknout, protože jsme někam měly jet – k babičce, za dětmi do herny. Musela jsem na ní klečet, abych jí oblékla ponožky, ponožky tento týden prostě nefrčely. Celou sobotu doma běhala jen v plíně (a to už tu bylo fakt chladno, topili jsme až v průběhu dne), protože se zkrátka odmítala obléct. Načež začala samozřejmě v neděli soplit... Nebo když jeden večer začala plivat vodu na podlahu, já po ní chtěla, aby to utřela a ona ne. Řekla jsem jí, že když to neutře, nebude ten večer tablet. Neutřela – nebyl tablet. A to bylo špatně. Hodinu a půl s přestávkami tu hystericky plakala, že se chce dívat na videa. Nakonec jsme šly brzo spát, protože stejně ten večer stál za kulový... Nebo když jsme spolu byly po procházce v hospodě na obědě a já jí nedovolila pít samotné z mé skleničky limonádu, protože jsem měla strach, aby ji tam nerozbila. Začala házet s věcmi, shazovat židle, válet se po zemi. Načež tomu nasadila korunu číšnice, která jí na uklidněnou přinesla lízátko! (Fakt nechápu, proč se lidi pořád musí srát do cizích.) Vzhledem k tomu, že dcera skoro nic nesnědla (a to jsem jí objednala hranolky a ani ty už to dítě nechtělo žrát!), jsem jí to lízátko nedovolila. A tak vztek vypukl nanovo a pokračoval téměř po celou dobu, co jsem tam seděla a jedla, občas se uklidnila u prsíčka, ale pak si na milé lízátko vzpomněla nanovo a zase začala lkát. A pak jí druhá číšnice taky donesla lízátko. Jako, chápu, že tam chtěli mít klid, ale kdyby žádné nenosily, tak věřím, že by se dcera uklidnila mnohem dřív...

A poté, co si v sobotu večer šla sama pro tablet položený vysoko na tiskárně, já nestihla včas zareagovat,  spadnul jí a rozbil se na něm displej, už toho na mě zase bylo moc. Dostala facku a tablet jsem odnesla s tím, že je rozbitý a nebude se dívat na svá oblíbená videa. Následoval brek. Po chvilce se uklidnila a když nebyl tablet, tak samozřejmě začala vyžadovat můj telefon. Já jsem si ovšem stála za svým, že jí ten večer nepůjčím ani telefon, protože je to trest za to, že si brala tablet bez toho, aniž by mi něco řekla (je pravda, že to nebylo poprvé, ale nikdy předtím jí nespadnul). Že chápu, že ho nechtěla hodit na zem schválně, ale že chybou bylo, že si ho brala sama. (Už jsem trochu vychladla a zase mi té facky bylo líto.) A že je to drahá věc a ona ji rozbila, takže prostě dnes večer bude bez videí. Tak to ještě trochu oplakala, ale kupodivu asi opravdu tentokrát pochopila, že přestřelila a zbytek večera proběhl v klidu. Několikrát zopakovala, že je tablet rozbitý a hrály jsme si s nálepkami.

Ten večer při usínání jsem ale přemýšlela, že takhle už ne. Že nechci každý den na dceru jen řvát a bít ji a napomínat ji a válčit s ní. Že chci mít vztah s ní pěkný, láskyplný, plný porozumění. Že možná ten její současný vztek vychází z toho mého potlačovaného. Že jsem pořád plná stresu z toho, jak nic nestíhám, jak mám moc práce a po dopoledních pořád někde couráme a nestíháme si jen tak spolu pohrát, nestíhám uvařit, nestíhám doma uklidit a ten bordel tady už mě taky začíná zmáhat... Měla jsem zkrátka pocit, že jsem jako máma úplně selhala. Věřím, že takové myšlenky má občas každá máma. Ale já se opravdu už někdy cítím v koncích. Když jsme někde a Gábi se začne projevovat, plno lidí mi už řeklo, že jsem úžasná, že ji tak zvládám a jsem trpělivá. Ale to je jen proto, že před ostatními se prostě držím líp, než když jsme spolu samy doma. Protože zdi domova dokážou mnohé skrýt. Ale před sebou samotnou se neschovám. A chci to jinak.

Takže od pondělka to zkouším vzít za úplně jiný konec. Přestanu na dceru klást vysoké nároky, které jsem poslední dobou měla. Pokusím se být trpělivá, kdykoli se bude vztekat, budu se tomu snažit porozumět nebo si aspoň opakovat, že to není můj vztek, abych nesklouzávala k podrážděnosti. Namalovala jsem si tabulku znázorňující měsíc (sedm okének na délku jako sedm dní a pět okének na šířku jako týdny) a každý večer si s Gábinkou zhodnotíme, jestli byl den jako sluníčko nebo s mráčky, nebo to byla pořádná bouřka. Načež, pokud to bude bouřka, zkusíme si říct proč. Řeknu, co bylo špatně, co a proč mě vytočilo a třeba dojdeme k tomu, že se navzájem začneme chápat a že bude čím dál víc sluníček. Samozřejmě nevím, jak bude dcera schopná o tomto komunikovat, ale pokud si z toho uděláme rituál, třeba nám to umožní více komunikovat o emocích a snad mě ona trochu více pochopí – co mi vadí, co chci, co očekávám a co a proč nezvládám.

(Sluníčka a mráčky jsem nevymyslela. Když jsem se jako malá počurávala, kreslila jsem si tak na radu nějakého léčitele, jestli byla noc bez nehody nebo ne. A tak mě to napadlo, že by se to dalo vztáhnout i na tento problém.)

Uvidím, jestli se tím něco změní a určitě vám o tom napíšu ;-)