Před nedávnem
proběhl českými médii článek s titulkem „Odpůrcům očkování se daří. Spalničky se šíří napříč Evropou“. Co si
budeme nalhávat, už tón titulku zní dost radikálně. Vypadá to, jako bychom se
měli zabarikádovat doma, protože za každým druhým rohem číhá nákaza. Nevím, čím
to je, ale každý podobný článek podněcuje čtenáře těchto „zpravodajských“ médií
k velice ohnivým diskuzím. Ohnivější diskuze už snad způsobují jen články
o domácích porodech.
Je pravdou, že
ještě v době, kdy se nám narodila dcera, jsem měla v očkování
bezmeznou víru. A svým způsobem tomu věřím stále, aspoň té základní premise, že
pokud vpravíme minimální množství viru do organismu, vybuduje si v reakci
na něj protilátky. Je tu jedno velké ale, které už není tak obecně diskutováno.
A to fakt, že ve vakcíně není pouze tento vir. Jsou tam obsažené i další látky,
které mají nějakým způsobem pomoci se tělu proti viru bránit, nebo například
konzervují přípravek, aby nějakou dobu vydržel. A tak ve vakcínách nalezneme
například hliník (ve formě hlinitých solí), antibiotika či formaldehyd.
Dalším problémem
je, že běžná praxe dětských lékařů je očkovat více vakcínami zároveň. To malé
několikatýdenní tělíčko, které se dosud seznamuje s prostředím, do nějž
jsme ho uvrhli, je tak vystavené multi-chemicko-virovému koktejlu, s nímž
se musí nějak vypořádat. A bohužel v určitých případech může dojít k nežádoucím
účinkům.
