Vánoce s 1ročním a 4letou

Původně měl být tento článek koncipován jako každoroční tip na to, co pro děti pod stromeček. Ale jednak jsem před Vánoci vůbec nestíhala a druhak se přiznám, že ta inspirace letos nebyla tak velká a mezi naplánovanými hračkami nebyly žádné věci, které bych s lehkým srdcem doporučila dál před vyzkoušením. A to jak pro syna, kdy spoustu věcí pro jeho věk už doma máme, a proto jsem absolutně neměla nápady, co koupit, tak ani pro dceru. A tak jsem letos hodně dala na ni a vybírala podle toho, co se jí líbilo v reklamách na jednom z komerčních dětských televizních kanálů. 

Dokonce jsem si myslela, že to letos bude střídmější než loni a předloni, ale když jsem balila dárky a neustále jsem v ruce měla jen něco pro Gábinku, uznala jsem, že jsme to ve výsledku zase jaksi přehnali a že se Ježíšek asi spletl, když toho k nám domů tolik přinesl... 

Recenze: Philips Sonicare for kids – dětský sonický kartáček na zuby

 

Pomalu se blíží Vánoce a jistě už skoro každý nakupujete, nebo alespoň plánujete dárky pro své blízké. A určitě si lámete hlavu, jaký dárek zvolit pro svoje děti – něco, aby je to potěšilo, ale zároveň aby to nebyla úplná blbost a mělo to i nějakou přidanou hodnotu. Ráda bych vám tedy doporučila sonický kartáček na zuby pro děti od 3 let. Gábinka jej dostala ke svým 4. narozeninám a musím říct, že konečně díky tomuto kartáčku si ráda a pravidelně čistí zuby, a to i ráno, což předtím odmítala. Navíc při nákupu do konce tohoto roku můžete ještě stále využít akce, kdy ke kartáčku dostanete zadarmo plyšáka strašidýlka Sparklyho. 

Rizoto se špenátem, pórkem a tuňákem

 

Taky máte dojem, že občas ty největší kuchařské perly vzniknou v momentě, kdy doma už skoro nic nemáte a prostě jen tak smícháte zbytky, které se vám dlouho válí ve špajzu? No dobře, nevím, jestli byl včerejší oběd opravdu „perlou“, ale musím říct, že vzniklo velice chutné jídlo. Roční syn spořádal celou porci, kterou jsem mu dala (a dcera? Darmo mluvit... :-D). 

Bachovky – instantní zázrak v kapkách

Jednou z věcí, o kterých jsem po narození dcery slyšela prvně, byly tzv. bachovky, aneb Bachovy květové esence. Když jsem na ten název v některé diskuzi narazila poprvé, tak nějak jsem nevěděla, co si o tom myslet. Bachovky byly častou radou na neduhy se špatným dětským spánkem, ale i třeba na problémy s přílišnými projevy dětských emocí. Říkala jsem si, co to zase je, podobně jako homeopatikům jsem tomu tak úplně nevěřila, i když jsem koketovala s myšlenkou, že bych to ráda někdy vyzkoušela, abych se přesvědčila, jestli je to opravdu takový zázrak, jak se o nich psalo.

 

 

Poprvé jsem měla příležitost bachovky vyzkoušet před druhým porodem. Letmo jsem se o tom zmínila již před necelým rokem v mém článku o porodu. Když mi tehdy oznámili, že mám podstoupit oxytocinový test a případně by se pak porod vyvolával, fakt jsem měla strach, nebo spíš jsem byla zoufalá z toho, že jsem se nedokázala rozhodnout, zda doktory poslechnout, nebo věřit tomu, že vše proběhne přirozeně a počkat, až porod přijde sám od sebe. Konzultovala jsem tehdy svoji situaci s jinými maminkami na Facebooku, a také přes soukromou zprávu se svojí známou MUDr. Lenkou Danielovou, která se mimo jiné zabývá právě bachovkami. Navrhla mi, že by mi namíchala krizové kapky na míru, které by mi měly pomoci snížit strach z následků rozhodnutí, ať už by bylo jakékoli, pomoci s nerozhodností, a také s komunikací s autoritami, zkrátka které by mi měly pomoci zbavit se nervozity a nastolit duševní klid. 

Tip na rodiný výlet: Stezka bosou nohou Schrattenberg - Valtice

Na sklonku prázdnin jsme se s rodinou konečně zase dostali na nějaký ten výlet. Mrzí mě, že nejezdíme častěji, jenže když má člověk dům se zahradou, jsou neustále na pořadu dne nějaké „důležitější“ věci. O víkendu člověk konečně stihne doma poklidit, posekat zahradu, něco opravit, navštívit někoho z rodiny, a tak podobně. Hlavně, když má člověk zahradu, tak stačí pár kroků a je na čerstvém vzduchu, ve vedrech se může zchladit v bazénu... prostě je to jiné, než když je člověk zavřený v městském bytě. Nehledě na to, že jakýkoli výlet (pokud opravdu člověk jen nejde do lesa s toasty z domova) stojí rodinu minimálně tisícovku – cesta, vstupné, oběd, parkování, případně nějaký suvenýr… člověk ani neví jak a utratí za jediný den docela dost peněz, nehledě na nervy, které musí řádně obrnit při cestování s malými dětmi :-D

Uplynulý týden jsme také jako jediný od jara měli všichni společně volno – já i partner jsme měli dovolenou, a tak jsme chtěli konečně někam vyrazit. Když přemýšlíme, kam vyjet, většinou ani moc nemáme představu. Je pravda, že se čtyřletým dítětem je nutné naplánovat něco ne moc náročného, něco, kde se i dítě zabaví, a ne, že jen pošlape 10 kilometrů na hrad nebo kopec nebo lesem (pamatuji se, jak jsme loni na Velikonoce šli na hrad Bítov a dcera se pořád ptala, jestli tam bude moct i skákat – myslela, že to bude skákací hrad :-D). Musí tam být zkrátka něco, co povýší nudu s rodiči na perfektní zábavu. 

Slavíme 4. narozeniny

Pro naši rodinu je srpen znamením dvojích narozenin – partnera a dcery. Je to neuvěřitelné, ale dcera už letos oslavila 4. narozeniny. Její rostoucí věk je vidět nejen na tom, že je šikovnější a umí víc věcí, ale přijde mi, že i v tom negativním slova smyslu – je čím dál drzejší a nezvladatelnější :-D Ale o tom dnes psát nechci… Jako už tradičně jsme narozeniny slavili s rodinou z obou stran a tentokrát vůbec nikdo nechyběl, takže nás bylo docela dost – 12 dospělých a 5 dětí včetně nejmladšího Adámka. Vzhledem k tomu, že ten bude slavit v září, nebyli jsme si jistí, zda oslavu letos neuspořádat pro oba zaráz, abychom to sfoukli jedním vrzem. Je mezi nimi přesně měsíc rozdíl. Přiznám se, že pořádat dvě oslavy tak brzy po sobě se mi moc nechtělo, ale zase mi přišlo líto o tu událost u syna přijít (mít stejnou vzpomínku na jeho 1. narozeniny včetně fotek, dortu apod. jako na první oslavu Gábinky). 

 

Ptali jsme se tedy Gábinky, jak by to chtěla, zda slavit společně s bráškou, nebo zvlášť. Nejprve říkala, že společně, ale pak si to zase rozmyslela a že chce mít oslavu jen sama pro sebe. A tak jsme se rozhodli, že ji uspořádáme jen jednu, pro Gabču, a pro syna letos tuto velkou celorodinnou nakonec vynecháme a spíše se setkáme s babičkami a dědou na samostatných návštěvách. Je fakt, že když je dítěti jeden rok, tak je mu to ještě úplně jedno, a jak to bude za rok, to uvidíme. Dort mu stejně udělám (zase patlací od Madame Coquette) a předám jen v našem úzkém rodinném kruhu. 

Nezapomínejme na sebe (a na partnera)

Víte, jak se pozná, že toho má člověk už nad hlavu a měl by zvolnit? Když zapomene na narozeniny toho nejbližšího člověka na světě – svého partnera. Ne, že bych úplně zapomněla, že je má, to samozřejmě ne. Pamatuji si datum, dokonce jsem ten den v práci ukládala soubor s aktuálním datem v názvu, takže jsem věděla, kolikátého je. Jen se mi to prostě jaksi nespojilo v hlavě. Měla jsem dojem, že to bude až později, během víkendu… Přispělo k tomu i to, že jsem čekala, až mi přijde rodičák, abych mohla koupit dárek a vybrat peníze do přáníčka… a asi jsem tak nějak v duchu počítala s tím, že popřeju, až budu dárek předávat.

Do toho plno práce v zaměstnání, obě děti celý den na krku, každodenní kolotoč, zrovna v ten den D jsme na sebe s dcerou zase křičely a odstartovaly hloubkový úklid domu, k tomu jsme přemýšlely, jaký dárek k jejím narozeninám ještě pořídíme jakože od partnerovy rodiny (narozeniny má dcera 5 dnů po něm), hlavou probíhaly myšlenky na oslavu – co vše připravit a nakoupit, do toho řeším neustále nějaké úpravy fotek a celorepublikové testování šátků a nosítek, jehož jsem správcem… Myšlenky na to, jak na tu naši šílenou dceru, která je chvíli milius a chvíli se chová jako pako, myšlenky na to, jak být lepší mámou a jak lépe zvládat úklid domácnosti… Prostě blázinec. 

Jak jsme (ne)přežili dceřin nástup do školky

Tak na tento článek se už chystám opravdu hodně dlouho, ale vždy, když jsem jej začala chtít psát, jaksi se mi zdálo, že vlastně ještě není ten správný čas, že nevím, jestli úplně dokážu zhodnotit, jak se nám to vlastně podařilo. Ale teď je tady najednou červenec, zápisy do školek jsou za námi, všichni už zcela jistě mají doma rozhodnutí o (ne)přijetí a zanedlouho přijde ten den D, kdy malí tříleťáčci půjdou poprvé do předškolního zařízení.

první den

Musíme si uvědomit, že je to veliká změna v těch jejich zatím krátkých životech. Poprvé se budou muset pustit máminy sukně a tátovy ruky a vykročit do neznáma. Do nového prostředí, mezi cizí dospělé i bandu jiných dětí. Zní to děsivě, že? 

Tip na rodinný výlet: Zoo Ostrava

Zoo bývá oblíbeným cílem rodinných výletů. My jsme jich už procestovali po naší republice více, většinu tedy ještě jako bezdětný zamilovaný pár. Známe Lešnou, Dvůr Králové, Jihlavu, Hodonín i Prahu, kdysi jsem samozřejmě několikrát navštívila i tu nám polohou nejbližší – brněnskou. A tak jsme si letos říkali, že zkusíme zase nějakou novou, kde jsme ještě nebyli. Výběr padl na Ostravu.

Vypravili jsme se tam – blázni – v den, kdy hlásili první tropický den :-D Vstupenky jsme si zaplatili den předem skrze jejich webové stránky, neb ještě nebyla zcela uvolněna koronavirová opatření, ale když jsme tam přijeli a viděli ty davy, tak to možná bylo i zbytečné. Na druhé strany jsme jen u vchodu ukázali vstupenky v mobilu a hned nás pustili přes turnikety.

Recenze: Fotokniha Professional Line od Saal digital

Kdo mě zná a sleduje můj osobní profil na Facebooku, ví, že jsem se v posledních měsících začala ve svém volném čase (pokud se tomu tak dá říkat :-D) věnovat fotografii. Máme doma zrcadlovku a mým snem už několik let bylo naučit se fotit s manuálním režimem. Od doby, co fotím ty své dětičky, tak tato touha narůstala a narůstala, až jsem se konečně před loňskými Vánoci rozhoupala, půjčila si od známé knihu, stáhla manuál k našemu foťáku, od Ježíška si přála předplatné grafického programu a vrhla jsem se na to. 

Naučit se ovládat manuální režim zase není taková věda, jak by se zdálo. Je důležité pochopit vztah tří veličin – clona, čas a ISO – které se vzájemně ovlivňují. O tom se dá najít spousta článků či YT videí na internetu, případně jsou skupinky na Facebooku zaměřené na amatérské fotografování, kde se občas i najde někdo ochotný, kdo vám poradí. Ve zkratce, ze začátku je člověk zmatený, ale postupně si s tím zkouší hrát, až to jednou tak nějak sepne. Nechci říct, že hned přesně vím, podle toho, jak je zrovna počasí, světlo a co fotím, jak foťák nastavit. Občas je potřeba nějak začít a po zkušebních fotkách hodnoty přeštelovat. Ale kdokoli by chtěl začít a bál se, že je to určitě moc složité a nemá na to schopnosti, nebojte se, naučit se to opravdu dá!

Kožní problémy

Říká se nikdy neříkej nikdy, nebo také neříkej hop, dokud nepřeskočíš, nicméně i tak musím říct (a zaťukat na dřevo), že jsem ráda, že ani jedno z mých dětí jako miminko netrpělo (netrpí) na žádné kožní problémy. V podstatě kromě občasného lehkého opruzení zadečku hlavně u dcery a seborey u obou dětí, jsem nikdy nemusela nic řešit, až na 6. nemoc (která se ale nijak neléčí a vyrážka odezní po pár dnech sama). Až poslední dobou (cca ve třech a půl letech) se objevila dceři zvláštní „cestička“ z ložisek nějaké vyrážky vedoucí od pupíku na záda. Všimli jsme si toho při koupání, nesvědilo jí to, a tak jsme se snažili to promazávat olejíčkem, později dětským tělovým krémem a jinak jsme to neřešili. Ovšem když to ani po dvou, třech měsících nemizelo, zeptala jsem se na vyrážku naší pediatry. Předepsala nám sírovou mast, která se používá jak na atopické a podobné problémy, tak i na kožní svrab. Po použítí vyrážka úplně vybledla, ale zůstala stále trochu patrná. Doktorka nám neřekla, co by to mohlo být, myslím si, že sama úplně nevěděla a prý uvidíme podle výsledku, zda se máme objednat někam na kožní nebo ne.

Přiznám se, že návštěvy lékařů moc nemusím, no, kdo taky ano, takže jsem na poslední prohlídce syna, kde byla dcera s námi, už o vyrážce nemluvila (máme novou paní doktorku, takže se ani neptala). Osobně si myslím, že se jedná o kvasinku, na niž je podle informací, co jsem vyčetla na internetu, nejlepší omezit sacharidy (snažíme se, i když pořád jich do sebe asi naláduje během dne dost) a nasadit Hylak forte (který mi odmítla pít). Tak uvidíme, zatím to vypadá, že už se vyrážka nezhoršuje, třeba stopy po ní časem vymizí úplně.

Zeleninové bulguroto s anglickou slaninou

Máme za sebou prodloužený víkend, takže bylo potřeba namyslet tři obědy pro celou rodinu namísto dvou, a navíc nějaké levnější, protože poslední dobou za nákupy utrácím hříšné peníze a chtěla jsem to tedy tentokrát trochu ukočírovat. Říkala jsem si, že dlouho jsme neměli nějaké zeleninové rizoto, ale nakonec, vzhledem k tomu, že rýži jíme poměrně často, jsem ji zaměnila za bulgur. Nakonec jsem se rozhodla do něj přidat i zbytek anglické slaniny, co jsme měli v ledničce z minulého týdne, aby to bylo aspoň trochu masové ;-) A myslím, že výsledek opravdu chuťově stál za to.

Měsíc zavřená s dětmi – matka zralá na blázinec

Tak už je to měsíc, co jsme všichni s našimi drahými ratolestmi doma a já se musím přiznat, že se nemůžu dočkat, až zase otevřou mateřské školy. Pořád v souvislosti s nouzovým stavem a omezením pohybu čtu o tom, jak je to příležitost být více spolu, stmelit se jako rodina, mít na sebe více času… jenže ne všude to funguje. Což o to, pokud bych byla ještě na mateřské nebo rodičovské dovolené a neměla takzvaně do čeho píchnout, bylo by to o něco lepší (hm, možná), jenže já jsem zrovna týden před zavřením školek zase začala na půl úvazek pracovat. Takže celé dopoledne sedím u počítače. Mimino je v pohodě, to si vystačí samo, když mě potřebuje, vezmu si ho do šátku a je klid. Ale starší dcera už odvykla tomu, že maminka sedí u počítače a cosi tam ťuká a ona ať si hraje sama. Po složitých začátcích ve školce si to tam oblíbila, má tam kamarády, vyžití a co se zaměstnanou matkou doma?

(Nejen) rodinná profi focení

Co jsou na světě naše děti, čas od času mě láká zaznamenat fotograficky jejich růst nejen za amatérských podmínek a slabým umem mé osoby (a donedávna pouze automatickým režimem na zrcadlovce), ale i nějakým profi okem a rukama, abychom měli pěkné vzpomínky a samozřejmě také vhodné dárky pro rodinu ve formě fotokalendáře nebo fotek v rámečku. A tak mě napadlo sepsat mé dosavadní zkušenosti s fotografy, s nimiž jsem měla tu čest se potkat. Všichni jsou z Brna, případně blízkého okolí, takže je mi jasné, že pokud mě čte někdo z druhého konce republiky, asi mu kontakty a reference nebudou moc k ničemu, ale třeba vás zaujmou alespoň kompozice fotek a bude to inspirace pro focení tam u vás s někým jiným.

Maškarní karneval – předsálí pekla

Když máte děti, dříve či později vás neminou nejrůznější „povinné“ akce, jako například v tomto období oblíbený maškarní karneval. Ten v naší obci se konal včera. Byl pořádán místní MŠ a ZŠ a jeho první hodinka patřila vystoupení žáků školy i školky, kde se i naše malá velká slečna proměnila v mravenečka a spolu se svými spolužáky zatancovala na tři skladby. Celkem bylo těchto bloků vystoupení různých věkových kategorií a skupin asi šest nebo sedm, trvalo to hodinu. Přiznám se, že jakmile to začalo slavnostní promenádou a polonézou starších dětí, uvědomila jsem si, jak tam dcera za pár let bude také takto tančit a byla jsem z toho jakási naměkko. Ještě víc, než když pak došlo na ty malé školkáče.

Po vystoupeních přišel na řadu program prezentovaný dětským bavičem Pájou Chabičovským v doprovodu kouzelníka a dětské zpěvačky Kateřinou Kačulí Pokornou… (kdyby to někoho zajímalo, tak mrkněte na www.chabi.cz). Už když jsem viděla jejich plakát na nástěnce ve školce, tak jsem si říkala, co to bude. Řeknu to takhle… ty děti to bavilo. Dokonce i většinu dospělých…

Novoroční rozjímání o mém obyčejném životě

Dnešní článek bude trochu jiný. Bude o mně jako o ženě, o člověku, nikoli (pouze) o matce. O tom, jak vnímám svůj život a úspěchy, kde si stojím a zda mám nějaké sny. Asi nový rok, poporodní hormony, „nuda“ na mateřské nebo bůh ví co mě přimělo o těchto věcech uvažovat. Ne, že bych na to myslela dnes a denně, ale zkrátka mě napadlo to zkusit hodit na papír. Respektive do počítače.

Čím začít? Asi tím, že vnímám svůj život jako šťastný. Docílila jsem toho, co jsem tak nějak podvědomě vždycky chtěla – domov, rodinu, dobrou práci. Mám úžasné a krásné děti, hodného a tolerantního partnera, pěkný dům, vlastní auto, zaměstnání, které mě naplňuje a pasuje mi. Potud dobrý.

Proč tedy tento článek? Protože i přes tyto věci je vždycky něco, co by člověk chtěl dál. Nějaké ty nenaplněné sny, ať už ty, které jsou pasé, tak ty, na nichž se dá ještě zamakat a splnit si je.