Když máte děti,
dříve či později vás neminou nejrůznější „povinné“ akce, jako například v tomto
období oblíbený maškarní karneval. Ten v naší obci se konal včera. Byl
pořádán místní MŠ a ZŠ a jeho první hodinka patřila vystoupení žáků školy i
školky, kde se i naše malá velká slečna proměnila v mravenečka a spolu se
svými spolužáky zatancovala na tři skladby. Celkem bylo těchto bloků vystoupení
různých věkových kategorií a skupin asi šest nebo sedm, trvalo to hodinu.
Přiznám se, že jakmile to začalo slavnostní promenádou a polonézou starších
dětí, uvědomila jsem si, jak tam dcera za pár let bude také takto tančit a byla
jsem z toho jakási naměkko. Ještě víc, než když pak došlo na ty malé
školkáče.
Po vystoupeních
přišel na řadu program prezentovaný dětským bavičem Pájou Chabičovským v doprovodu
kouzelníka a dětské zpěvačky Kateřinou Kačulí Pokornou… (kdyby to někoho
zajímalo, tak mrkněte na www.chabi.cz). Už
když jsem viděla jejich plakát na nástěnce ve školce, tak jsem si říkala, co to
bude. Řeknu to takhle… ty děti to bavilo. Dokonce i většinu dospělých…
Já si v určitý
moment připadala jako v předsálí pekla. Skutečně jsem totiž se synem v nosítku
stála v předsálí a do hlavního sálu jen tak nakukovala, protože jsem měla
obavy o synovy uši a duševní zdraví (a ty svoje také). Moderátorská dvojice
neustále křičela do mikrofonu vyhuleného na maximum (ale je pravda, že přes
hluk všech těch lidí a dětí jim občas stejně nebylo rozumět), neustále pobízeli
děti k pištění a řvaní, uspořádali pár soutěží holek proti klukům, kdy je neustále
povzbuzovali a křičeli: „Kdo je lepší? Kluci nebo holky?“ a děti jim zdatně
odpovídaly, pak pozvali na pódium obřího Šmoulu, který dětem za zpěvu Kačule předtancovával
a děti stály na místě a opakovaly po něm pohyby, protože upřímně, v tom množství
lidí a dětí na parketu se stejně pořádně tancovat nedalo…
V jednu chvíli
pak děti dostaly do rukou konfety a ty zaručily zábavu do konce karnevalu. Byla
jimi poseta celá podlaha, děti se v tom válely, nabíraly do rukou i do
kusů oblečení a zase je po sobě házely, starší děti se honily a dlouhými
konfetami se navzájem švihaly tak, že jsem několikrát měla strach, že to taky
schytám. Dcera se vždy vynořila z davu, aby se napila, zobnula brambůrek a
pak se zase zanořila. Měla koupený heliový balónek přivázaný k ruce a jen
díky němu jsem ji v tom davu čas od času dokázala i najít. Zcela upřímně
nechápu (a do jisté míry i obdivuju), že tolik dospělých vydrželo na parketu koukat
se svými dětmi na program a „tancovat“ s nimi.
Fakt jsem někdy v polovině
celé akce myslela, že to nedám. Tak jsem si dala malý pivo.
V jistém momentu
jsem zaregistrovala, že se prodává tombola. Ještěže jsem si toho všimla a hned
šla lístky koupit, protože to byla poslední možnost. Lístky se prodávaly za 10
Kč kus a lidi to brali po dvaceti. Tak jsem vytáhla stovku a těch 10 koupila,
nakonec byly dva výherní, tak aspoň něco. V tombole totiž zásadně
nevyhrávám, kromě jednoho jediného mysliveckého plesu, kde jsem vyhrála balení
párků, mám vždycky smůlu.
Když se to
dvouhodinové (jen??) balábile chýlilo ke konci a já už stála frontu na ceny z tomboly,
poslala jsem si chlapa ještě pro druhý malý pivo. On jich tam za tu chvilku
stihl asi pět, takže byl ve větší pohodě, šťastný to muž.
Po tombole začali
lidi odcházet, a tak se parket začal vyprazdňovat. I když dcera celou dobu vydržela,
neustále někam mizela do davu, sledovala program nebo se zrovna válela v
konfetách, v houfu se snažila tancovat nebo aspoň hledala svoje kamarády
ze školky, a navíc při tom i vypadala spokojeně, konečně se mohla odvázat a
pořádně si po parketu zaběhat. Na závěr jsem jí ještě zaplatila třpytivou
tetovačku na ruku, oblékli jsme se a konečně vyšli do úžasně tichého večera.
Když to porovnám
s loňským karnevalem v obci, kde bydlí Gabčina babička a kam jsme se
vypravili i s její tetou, bratrancem a sestřenicí, tak ten včerejší
opravdu byl tak trochu peklíčko. V naší obci evidentně žije více dětí a
máme evidentně menší sál (anebo to bylo tím, že loni dospělí prostě seděli u
stolů a necpali se dětem na parket). Loni si program myslím dělali v obci sami,
byly tam dívky převlečené za lesní skřítky a jedna jediná paní, která moderovala
(a mluvila celkem normálně), byla to v podstatě soutěž na soutěž, celé to
bylo jaksi více klidné a koordinované a děti se v několika pauzách, kdy se
jen pustila hudba z nahrávky, mohly vyběhat a vytancovat dle libosti. Na
druhé straně tam děti za každou soutěž dostávaly sladkosti a tím, že soutěží
bylo opravdu hodně, tak Gabča každou chvíli nesla nějakou karamelu nebo
lízátko. To oceňuju, že včera až takové nebylo, karamely dostala myslím dvě a
na začátku ještě malý dezert s džusíkem a to bylo vše. Taky se mi na tom letošním
líbilo to, že sice nebyl každý los do tomboly výherní, ale ceny aspoň stály za
to. Loni každý los vyhrával, ale byly to drobnůstky – my jsme si odnesli myslím
nějaké malé omalovánky a sliz, který jsem dceři ani nepřiznala a dodnes je
někde schovaný.
Celou tu dobu
jsem včera přemýšlela nad jednou věcí: čím to proboha je, že jsem ten ruch a
křik a množství lidí nesla tak špatně?! Odvykla jsem. Ještě jako brňačka jsem
často někam chodila – do hospod, na rokotéky, sem tam nějaký koncert a asi mi
to nepřišlo nějak hrozné, i když je pravda, že na parketu jsem vždycky
tancovala nejraději sama, protože jsem potřebovala hodně prostoru kolem sebe. Ale
několik let na venkově a navíc teď i v domácnosti s dětmi udělá své. Asi
jsem už fakt stará. A možná to bylo i tím, že jsem měla s sebou v nosítku 4měsíční
miminko. Bez něj bych se možná taky cítila svobodněji a mohla se víc odvázat,
ale takhle jsem musela myslet i na to, jak mu asi je a co si o tom všem okolo
myslí. A ptáte se, jak to zvládl? Na začátku karnevalu usnul a spal 1,5 hodiny.
Pak se probudil, koukal, v nosítku jsem ho i nakojila, zase koukal a pak
jsem ho znovu začala kojit a on usnul :-D Ale přijde mi vtipné, jak někteří odsuzují
nosící maminky, které mají s sebou dítě v šátku či nosítku třeba na
plese nebo v hospodě, ale nevinný dětský karneval je, milí čtenáři, mnohem
hlučnější, psychicky náročnější a šílenější záležitost. To mi věřte! Ale dceři
se to líbilo, odcházela domů spokojená. A to je to hlavní. Co bychom pro ty
naše ratolesti neudělali, že?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Budu ráda, necháte-li mi tu svoje postřehy, nápady a poznámky. Líbí se vám můj blog? Co byste se tu chtěli dočíst? Nesouhlasíte se mnou v něčem? Pojďme diskutovat :-)