Nezapomínejme na sebe (a na partnera)

Víte, jak se pozná, že toho má člověk už nad hlavu a měl by zvolnit? Když zapomene na narozeniny toho nejbližšího člověka na světě – svého partnera. Ne, že bych úplně zapomněla, že je má, to samozřejmě ne. Pamatuji si datum, dokonce jsem ten den v práci ukládala soubor s aktuálním datem v názvu, takže jsem věděla, kolikátého je. Jen se mi to prostě jaksi nespojilo v hlavě. Měla jsem dojem, že to bude až později, během víkendu… Přispělo k tomu i to, že jsem čekala, až mi přijde rodičák, abych mohla koupit dárek a vybrat peníze do přáníčka… a asi jsem tak nějak v duchu počítala s tím, že popřeju, až budu dárek předávat.

Do toho plno práce v zaměstnání, obě děti celý den na krku, každodenní kolotoč, zrovna v ten den D jsme na sebe s dcerou zase křičely a odstartovaly hloubkový úklid domu, k tomu jsme přemýšlely, jaký dárek k jejím narozeninám ještě pořídíme jakože od partnerovy rodiny (narozeniny má dcera 5 dnů po něm), hlavou probíhaly myšlenky na oslavu – co vše připravit a nakoupit, do toho řeším neustále nějaké úpravy fotek a celorepublikové testování šátků a nosítek, jehož jsem správcem… Myšlenky na to, jak na tu naši šílenou dceru, která je chvíli milius a chvíli se chová jako pako, myšlenky na to, jak být lepší mámou a jak lépe zvládat úklid domácnosti… Prostě blázinec. 

Měsíc zavřená s dětmi – matka zralá na blázinec

Tak už je to měsíc, co jsme všichni s našimi drahými ratolestmi doma a já se musím přiznat, že se nemůžu dočkat, až zase otevřou mateřské školy. Pořád v souvislosti s nouzovým stavem a omezením pohybu čtu o tom, jak je to příležitost být více spolu, stmelit se jako rodina, mít na sebe více času… jenže ne všude to funguje. Což o to, pokud bych byla ještě na mateřské nebo rodičovské dovolené a neměla takzvaně do čeho píchnout, bylo by to o něco lepší (hm, možná), jenže já jsem zrovna týden před zavřením školek zase začala na půl úvazek pracovat. Takže celé dopoledne sedím u počítače. Mimino je v pohodě, to si vystačí samo, když mě potřebuje, vezmu si ho do šátku a je klid. Ale starší dcera už odvykla tomu, že maminka sedí u počítače a cosi tam ťuká a ona ať si hraje sama. Po složitých začátcích ve školce si to tam oblíbila, má tam kamarády, vyžití a co se zaměstnanou matkou doma?

Novoroční rozjímání o mém obyčejném životě

Dnešní článek bude trochu jiný. Bude o mně jako o ženě, o člověku, nikoli (pouze) o matce. O tom, jak vnímám svůj život a úspěchy, kde si stojím a zda mám nějaké sny. Asi nový rok, poporodní hormony, „nuda“ na mateřské nebo bůh ví co mě přimělo o těchto věcech uvažovat. Ne, že bych na to myslela dnes a denně, ale zkrátka mě napadlo to zkusit hodit na papír. Respektive do počítače.

Čím začít? Asi tím, že vnímám svůj život jako šťastný. Docílila jsem toho, co jsem tak nějak podvědomě vždycky chtěla – domov, rodinu, dobrou práci. Mám úžasné a krásné děti, hodného a tolerantního partnera, pěkný dům, vlastní auto, zaměstnání, které mě naplňuje a pasuje mi. Potud dobrý.

Proč tedy tento článek? Protože i přes tyto věci je vždycky něco, co by člověk chtěl dál. Nějaké ty nenaplněné sny, ať už ty, které jsou pasé, tak ty, na nichž se dá ještě zamakat a splnit si je. 

Období vzdoru (už zase!)

Tento článek nebude moc pozitivní. Protože už jsem unavená. Přijde mi, že doma je bojiště, kde každý den válčíme kdo s koho. A každý den odcházíme všichni jako poražení.

Když si dcera poprvé začala uvědomovat své ego, měla zhruba rok a půl, přišlo mi to hrozné. Válení se po zemi, neustálý křik, nervy na pochodu. Zkoušela jsem si pustit video nevýchovy, zkoušela jsem si poslechnout část knihy Naomi Aldortové (celou jsem nestihla) a stejně mi přišlo, že je to jak na houpačce. Občas něco z toho zabralo, občas nic. Občas jediné co na dceru (bohužel) platilo, byl křik a plácnutí. Když už si myslela, že může všechno.

Proč je kojení na veřejnosti tak nepřípustné?

Minulý čtvrtek jsem měla příležitost seznámit se s brněnskou umělkyní, kurátorkou, laktační poradkyní, absolventkou FaVU VUT, Kačou Olivovou. Jedním z jejích výrazných projevů jsou umělecké performance zabývající se tělem, a to v souvislosti s mateřstvím, ženstvím či sexualitou. Je zakladatelkou tzv. Kojící guerilly, skupiny žen, které možná někdy až provokativním způsobem propagují to, že kojení je naprosto přirozená věc a nic, s čím by bylo nutné se schovávat v intimitě domovů. 

Toto setkání mě donutilo zamyslet se nad tím, proč je vlastně kojení na veřejnosti pořád tak odsuzované a poslední dobou skloňované ve všech pádech. 

Kde jsou hranice?

Včera mi na procházce s dcerou hodně nadzvedl mandle jeden soused. O co šlo? Kousek za domem u polní cesty stojí bílý křížek. Ráda okolo něj chodím, fotím si ho, sedím u něj na trávě. Nedávno jsme se tam s Gábinkou na procházce zastavily a ona si tam hrála s bílými oblázky, kterým je obklopen – skládala je vedle sebe na jeho výklenek. Včera jsme tam naši procházku také zakončily. V klidu jsem si tam seděla, když vtom za námi přišel pán, který u nedalekého domu pracoval na obdělané půdě.

 „Víte o tom, že jsou ve vsi dvě dětská hřiště?“ zeptal se mě.

„No, a co?“ nechápala jsem.

„No tak co tady dělá?“ (myšleno dítě)

„Skládá si kamínky. Poznává svět, baví ji to.“

„Ale vždyť to bude špinavé, kdo to má pořád natírat?“

„Vždyť ty kamínky nejsou špinavé.“

„Každopádně toto je soukromý pozemek.“

„Copak ten křížek je váš?“

„Ano, je.“

„Aha. A jak to mám vědět? Myslela jsem, že je to obecní.“

„No, tak není.“

„A proč tu tedy nemáte plot? Jak má někdo vědět, že tu nesmí být?“

„No tak přece ho nemůžete učit, že si může hrát kdekoli. Jaký rodič, takové dítě.“ A chystal se k odchodu.

Mateřská láska

Než se dcera narodila, nějak jsem předpokládala, že jakmile poprvé uvidím ten malý uzlíček, spustí se ve mně vodopád hormonů, záplava štěstí a budu cítit něco podobného, jako když se čerstvě zamilujete do nového chlapa. Nakonec jsem rodila císařem v celkové anestezii, malou viděla poprvé dvojitě a zbytek dne jsme prospala. A možná právě proto se u mě předpokládané spuštění hormonů nekonalo. A možná to bylo tím, jak moje tělo a hormony pracují. A možná je to prostě jen mýtus. Ale stejně když jsem potom četla internetové diskuze, jak jiné maminky popisují svoji lásku, připadala jsem si trochu méněcenně, že vlastně nic takového necítím.

Třiatřicet

Tak a je to tady. Už i já jsem dosáhla Kristových let. Vlastně přemýšlím, proč je tento termín tak zaužívaný a zdůrazňovaný. Třiatřicet prý bylo Ježíši Kristovi, když ho ukřižovali. Znamená to snad, že v tomto věku už končí vše krásné v našem životě a už budeme jen pohřbeni doma? Že tento věk definitivně znamená, že jsme staří?