Mateřská láska

Než se dcera narodila, nějak jsem předpokládala, že jakmile poprvé uvidím ten malý uzlíček, spustí se ve mně vodopád hormonů, záplava štěstí a budu cítit něco podobného, jako když se čerstvě zamilujete do nového chlapa. Nakonec jsem rodila císařem v celkové anestezii, malou viděla poprvé dvojitě a zbytek dne jsme prospala. A možná právě proto se u mě předpokládané spuštění hormonů nekonalo. A možná to bylo tím, jak moje tělo a hormony pracují. A možná je to prostě jen mýtus. Ale stejně když jsem potom četla internetové diskuze, jak jiné maminky popisují svoji lásku, připadala jsem si trochu méněcenně, že vlastně nic takového necítím.

Jistě, malá miminka jsou roztomilá. Člověk se nemůže vynadívat, když pozoruje jejich mimiku a pohyby. Když je člověk vidí nahulaté, popusinkuje je celé od hlavy k patě a ještě párkrát, než si je zase obleče. Rozplývá se nad každým úsměvem, pokrokem nebo pokakanou plínou. Strachuje se, když mají teplotu nebo plný nos. Ale na druhé straně nám občas připraví peprné chvilky – když v noci nechtějí spát, když pláčou a pláčou a nejsou k utišení, když začnou vehementně projevovat vlastní názor. A tak se občas nějaký vřelejší cit rozplyne v myšlenkách „tak už sakra spi“ nebo „co s tebou zase je“? Přiznám se, že ve chvílích, kdy jsem dceru hodinu uspávala v nosítku a ona pořád ne a ne zabrat, kolikrát jsem si představovala, jak ji beru za nohy, rozmáchnu se a třísknu s ní o radiátor. Samozřejmě, že bych to nikdy neudělala, a to ani se svým, ani s cizím dítětem. Jen jsem si tím chtěla pomoci upustit páru a vztek a uklidnit se.

A tak jsem častokrát přemýšlela nad tím, jestli opravdu své dítě miluji tak, jako ostatní mámy svoje děti. A jak to mám vlastně poznat. A víte co? Ono to přichází postupně. Jak dcera stárne a vyvíjí se, vztah mezi námi se zintenzivňuje. Miluju chvíle, když se probouzí, pije ode mě z prsu a pak se na mě usměje, děláme blbiny, pak mě sama od sebe pevně obejme kolem krku. Miluju chvíle, kdy vymyslí nějakou novou kravinu, které se prostě musím smát. Miluju chvíle, kdy řekne nové slovo nebo si spojí nějaké slovo s něčím z minulosti. Miluju chvíle, kdy projeví nějakou novou dovednost a já jsem na ni opravdu pyšná. Miluju chvíle, kdy je hodná, ale i chvíle, kdy se s ní usmiřuji po nějakém vypjatém momentu. A vlastně to, že po každém problému, kdy mě něčím naštve, se dokážu hned otřepat a zase ji pevně sevřít do náruče, omluvit se jí a že vím, že chci, aby mi odpustila, i to je důkaz mé lásky k ní.

A tak pokud taky okamžitě necítíte nějaké zjevné hnutí emocí, nezoufejte. Ono to tam je. Jen to přichází skrytě a postupně, ale narozdíl od splašení se hormonů a zamilovanosti do muže tato latentní láska vydrží celý život ;-)