Třiatřicet

Tak a je to tady. Už i já jsem dosáhla Kristových let. Vlastně přemýšlím, proč je tento termín tak zaužívaný a zdůrazňovaný. Třiatřicet prý bylo Ježíši Kristovi, když ho ukřižovali. Znamená to snad, že v tomto věku už končí vše krásné v našem životě a už budeme jen pohřbeni doma? Že tento věk definitivně znamená, že jsme staří? 

Je zvláštní, jak se člověk pořád vnímá stejně, jako když mu bylo patnáct, dvacet, pětadvacet let... Aspoň já si svým způsobem připadám pořád stejná, byť samozřejmě dílčí věci se mění – rodinné zázemí, vědomosti a schopnosti, názory na svět. Ale zároveň stále člověk ví, že je pořád ta samá osoba. Při pohledu do zrcadla se dívá neustále na tu samou tvář; až fotky prozradí, že i ta tvář se mění. 

Bezstarostné mládí je pryč. Dny, kdy jsme vysedávali skoro každý den v hospodě, věnovali se naplno svým koníčkům a kašlali na školu nebo chodili na diskotéky, už se nevrátí. Ale i tak si občas ráda trochu zablázním a pořádně si zatrsám a zazpívám, byť jen doma v kuchyni u vaření. Doufám, že jsem dnes i trochu moudřejší, že tolik nepodléhám emocím, že mám serióznější a rozumnější vystupování, a taky že už nejsem tak nesmělá a zakřiknutá jako dřív.

Nedávno jsem našla nějaké fotky z mého dětství. Uvědomila jsem si, že moji rodiče jsou na nich vlastně stejně staří, jako jsem teď já. To je další paradox. Pro mě byli vždycky moji rodiče ti velcí dospělí, o tolik starší než já. A nikdy mi nedošlo, ani mě nenapadlo o tom přemýšlet, že i oni měli před mým narozením nějaké koníčky, přátele, aktivity a životní sny. Že se z bezstarostných mladých plných ideálů museli přeměnit na zodpovědné rodiče, kteří tu vždy pro nás musí být, kteří nám ukazují cestu, učí nás, jak být dobrými lidmi. Kteří musí vydělávat peníze a šetřit je, aby nás mohli vyvézt na dovolenou, koupit nám oblečení, jídlo, pomůcky do školy a další věci, které jsme si přáli. A přitom někde uvnitř byli a jsou stále stejní, jako vždy byli.

A naše děti zase vždycky budou vnímat nás jako ty velké dospělé osoby, na něž je spolehnutí a poskytují jim veškerý životní komfort. Budou poslouchat řeči, které vedeme se svými přáteli, a slova jim půjdou jedním uchem tam a druhým ven, protože to jsou přece ty nedůležité „řeči dospělých“. Budeme je brát na akce, kde se jednou za dlouhý čas aspoň na chvíli uvidíme se svými vrstevníky, protože na častější styky nebude čas, a postupně, jak budou stárnout, už s těmi trapnými dospělými ani nebudou chtít jezdit a bavit se s nimi, protože jsme přece strašně staří a ničemu nerozumíme a není s námi zábava. A kdoví kdy a zda vůbec pochopí, že jsme uvnitř vlastně úplně stejní jako oni, jen o několik let zkušenější.

A možná o tom ta Kristova léta jsou. O určitém bilancování, o přeměně z bezstarostných jedinců ve zodpovědné rodiče. O tom, že něco končí a něco nového začíná, stejně jako i Ježíš vstal z mrtvých. O tom, najít v sobě to, v čem jsme stejní jako naše děti, a společně si i nadále užívat život. Těšit se z toho, že jsme rodina, podnikat společně nejrůznější aktivity a blbnout, jako když jsme sami byli dětmi. Nezapomínejme, že někde hluboko uvnitř pořád dětmi jsme, i když je nám třiatřicet, čtyřicet nebo padesát. Život nekončí, naopak, může pokračovat vlastně ještě bohatší a zajímavější, než byl dosud, jen to musíme přijmout a umět si ho užívat tak, jak je.