Tak, přišlo na
lámání chleba. Byla jsem pozvaná na svatbu a rozhodla se ji podstoupit sama
(bez partnera) s dcerou. Prozradím pointu: byl to horor! Zařekla jsem se,
že příště, až někam takhle půjdu, tak sama. Ale pěkně po pořádku :-)
Ženil se jeden
kamarád, takže jsme byli pozvaní celá parta přátel – divadelníků. Vzhledem
k tomu, že partner svatby nijak zvlášť neprožívá, s mými kamarády se
sice zná, ale nevídají se nijak často, a navíc potřebovali jeho rodiče pomoct
s pracemi na domě, bylo jasné, že se mnou nepůjde. Obřad i večerní sláva
se konaly v Brně, tedy přes 30 kilometrů od nás. Byly mezitím sice asi 4 hodiny
volného času, ale upřímně, při té dálce by se mi jízda domů a pak zase zpět do
Brna moc nevyplatila. A tak jsem brala s sebou rok a třičtvrtě starou
dceru smířená s tím, že to budu muset nějak zvládnout.
