Jak jsme (ne)svatbovaly

Tak, přišlo na lámání chleba. Byla jsem pozvaná na svatbu a rozhodla se ji podstoupit sama (bez partnera) s dcerou. Prozradím pointu: byl to horor! Zařekla jsem se, že příště, až někam takhle půjdu, tak sama. Ale pěkně po pořádku :-)

Ženil se jeden kamarád, takže jsme byli pozvaní celá parta přátel – divadelníků. Vzhledem k tomu, že partner svatby nijak zvlášť neprožívá, s mými kamarády se sice zná, ale nevídají se nijak často, a navíc potřebovali jeho rodiče pomoct s pracemi na domě, bylo jasné, že se mnou nepůjde. Obřad i večerní sláva se konaly v Brně, tedy přes 30 kilometrů od nás. Byly mezitím sice asi 4 hodiny volného času, ale upřímně, při té dálce by se mi jízda domů a pak zase zpět do Brna moc nevyplatila. A tak jsem brala s sebou rok a třičtvrtě starou dceru smířená s tím, že to budu muset nějak zvládnout.

Největší hrůzu jsem měla z obřadu. Že bude pobíhat. Že bude křičet. Rozmýšlela jsem se, jestli bude lepší ji pacifikovat do šátku nebo nosítka, nebo ji nechat volně běhat a doufat, že u toho bude potichu. Vůbec to dilema – šátek nebo nosítko? Byla jsem sladěná do růžova a je pravda, že všechny šátky i nosítko mám růžové, ale úplně nejvhodnější mi na svatbu přišel jemně růžový šátek s decetním vzorem Kubista od Omnifery. Bohužel jej mám jen ve velikosti 4, což je na úvaz na břicho, který používám, málo. Půjčila jsem si proto kroužek, s nímž se spotřeba šátku zmenší. Jenže ouha, málo jsem si vázání a dotahování s kroužkem vyzkoušela a už cestou od auta jsem musela úvaz zrušit a nahodit dceru na záda. Což nesla nelibě, nejraději by dělala „ťap ťapi“. Ve městě u frekventované silnice... tůdle nůdle. A tak mrčela už cestou tam.

Na místě jsme se potkali s přáteli, já ji shodila dolů a říkala si, že snad bude líp. Nebylo. Jakmile se blízko ní objevil nějaký chlap, ať už úplně cizí, nebo nějaký z mých kamarádů, které dokonce už párkrát viděla, spustila pláč a šplhala se mi do náruče. Uvnitř na místě obřadu to bylo ještě horší – cizí lidé všude kolem, takže se mě držela jako klíště. Ovšem bylo mi jasné, že kdybych začala chystat šátek, bylo by to ještě horší. Tak jsem ji držela na jedné ruce v náručí a druhou jsem lovila ovocnou tyčinku a bonbónky, které jsem prozřetelně koupila na benzínce cestou, a s jejichž pomocí obřad nakonec proběhl vlastně úplně bez problému. 

Pak jsme šli ven na zahradu, kde se dělaly fotky novomanželů se všemi možnými skupinkami. Na hromadné fotce všech Gábinka není. Ani na fotce nevěsty s dětmi. Jakmile byla vysvobozena ze zajetí uzavřeného prostoru, začala na vlastní pěst objevovat tamní docela rozlehlou zahradu a já ji jen tak tak stíhala zpovzdálí (ná)sledovat. Bylo vedro, ale do stínu nechtěla. Blížila se druhá hodina odpolední, takže mi bylo jasné, že už brzo bude unavená a viděla jsem, jak se čím dál víc a víc dostává do svého „tranzu“, jak tomu říkám – když je unavená, nevidí, neslyší a jde si jen za tím, co sama chce (ještě víc než obvykle).

Po nekonečné snad hodině, kdy jsem ji aspoň na jednu fotku odchytila, několikrát kojila, chránila před pádem do fontánky, vytahovala z mezery mezi kamennými sloupky a tišila po pádu, jsme se konečně vydali do restaurace na oběd (ještě s několika dalšími přáteli). Slíbila jsem jí hranolky, jenže ouha, skončili jsme v nějakém bistru, kde je neměli. Tak jsem objednala to nejdražší, co tam měli, protože to bylo nejnormálnější jídlo, u něhož jsem si říkala, že by ho dcera mohla taky jíst. Vysvlékla jsem ji z bílých šatiček, aby si je nezašpinila a chtěla obléct jné šaty. Ty nechtěla. Kdo by taky chtěl v tom vedru, taky bych tam raději byla jen v plavkách... A tak si tam Gábi lebedila a poskakovala jen v plíně. Pojedli jsme, Gabča mi snědla půlku té maličké porce, co nám donesli, pak jsme s ostatními vyřešili společný dar pro novomanžele, načež se přece jen nechala násilím přesvědčit a obléct se do šatečků, šup na záda a šli jsme zpět k autu. 

Cestou usnula. Na 10 minut. Při vykládání do auta se opět vzbudila a cestou na periferii města už nezabrala. Měli jsme ještě před večerní slávou zamířeno na místo, na němž bude probíhat jedna oslava, kterou spoluorganizuji – chtěli jsme místo obhlédnout, pořešit občerstvení a zároveň si tak zkrátit čekání na večerní pokračování svatebního veselí. Tam konečně jsem si na chvilku mohla oddechnout, protože tam bylo pískoviště, hračky a děti. A taky měli hranolky. Takže paráda, člověk si odpočinul ve stínu stromů, mohl na chvilku spustit dítě z očí a mysli a načerpal zase trochu energie. 

A pak jsme zamířili na svatební oslavu. Nechápu, kde to dítě neustále bere tolik energie! V restauraci vůbec nechtěla být, neustále zdrhala ven na terasu hotelu a šmejdila sem tam. Nutně jsem si potřebovala objednat aspoň to pivo, na něž jsem se od rána těšila, ale trvalo docela dlouho, než jsem ji zpacifikovala tak, aby vydržela, než mi ho u baru natočí. Co se dělo vevnitř vlastně moc nevím. Hrála kapela, tančilo se, pak se krájel dort, to jsme prošvihly. Stejně jako nějakou hru pro ženicha a nevěstu. Měla jsem hlad. Pivo mi stouplo do hlavy. Nakonec se mi podařilo dostat dceru na chvíli dovnitř díky omalovánkám a pastelkám, co tam byly na jednom stole. Přinesli dort. Dcera se do něj pustila, já ještě hladověji. Dojedla jsem, šla si pro ještě jedno malé pivo. S přáteli jsem nepromluvila skoro ani slovo, protože jaksi nebylo kdy. Dokonce jsem u některých z nich (samozřejmě těch bezdětných) zahlédla jistou nevoli vůči dceři – že tam běhá, že pláče, když mě ztratí z dohledu, že jsem tam s ní. 

A pak najednou přišel zázrak. Zázrak v podobě dcery jednoho z kamarádů, která najednou s Gábinkou zmizela a já je pak zahlédla, jak se procházejí okolo hotelu sem a tam. Gabča s ní úplně v pohodě vydržela, takže jsem měla asi 15 nebo 20 minut jen pro sebe, mohla jsem se v klidu najíst. Docela mě to načerpalo energií, možná i fakt, že nastávalo šero a konečně opadlo to příšerné teplo, který bylo celý den. Šly jsme pak s dcerou do auta pro nosítko, při čemž byla ohromně šťastná, což mě taky zase udělalo celkem šťastnou :-) Doufala jsem, že by v nosítku konečně mohla na chvilku zabrat, ale okolo bylo zkrátka moc vjemů. Naštěstí ten zbytek večera ale už byla klidnější, vyběhala se asi už dost a vydržela celkem v klidu uvnitř na nějakou další hru.

Domů jsme odjížděly po jedenácté hodině večerní. Samozřejmě okamžitě jak sedla do auta, tak usnula, takže pak vyložení z auta, přebalení a převléknutí z šatiček do pyžama se neobešlo bez dalšího řevu. Byl to opravdu velice náročný den. Svatbu jsem si vůbec neužila a byla jsem tak unavená, naštvaná, až znechucená, že jsem si začala uvědomovat, že to takto dál nejde. Že už prostě potřebuju občas chvíli sama pro sebe a rozhodla jsem se dceru začít postupně zvykat na to, že sem tam na chvíli zmizím z domu. Prostě se ten den něco zlomilo a moje strachy, co bude Gábi říkat, když od ní na pár hodin odejdu, jsou najednou pryč.

Jak zakončit tento článek? Rady, jak to zvládnout s malým dítětem na svatbě vlastně žádné nemám, neboť mně se to moc nezadařilo. Snad jen ty nezdravé neobvyklé laskominy, ale těmi stejně neudržíte pozornost na celý den. Ideálně tedy nejít tam s dítětem sama, ale vzít si s sebou na pomoc partnera, babičky nebo kohokoliv. Pokud máte vlastní zkušenost a zvládli jste ji s dítětem lépe než já, budu ráda, když mi ji sem posdílíte.