Omeleta s chřestem

Je tady sezóna chřestu a já jako každoročně přemýšlela, jakým způsobem ho připravit k obědu. Chřest jím většinou jen uvařený jako přílohu k masu nebo třeba jen k šunce, ale chtěla jsem připravit nějaký plnohodnotný, ale bezmasý oběd, ideálně z toho, co mám doma. A tak mě napadlo udělat omeletu.

Kde jsou hranice?

Včera mi na procházce s dcerou hodně nadzvedl mandle jeden soused. O co šlo? Kousek za domem u polní cesty stojí bílý křížek. Ráda okolo něj chodím, fotím si ho, sedím u něj na trávě. Nedávno jsme se tam s Gábinkou na procházce zastavily a ona si tam hrála s bílými oblázky, kterým je obklopen – skládala je vedle sebe na jeho výklenek. Včera jsme tam naši procházku také zakončily. V klidu jsem si tam seděla, když vtom za námi přišel pán, který u nedalekého domu pracoval na obdělané půdě.

 „Víte o tom, že jsou ve vsi dvě dětská hřiště?“ zeptal se mě.

„No, a co?“ nechápala jsem.

„No tak co tady dělá?“ (myšleno dítě)

„Skládá si kamínky. Poznává svět, baví ji to.“

„Ale vždyť to bude špinavé, kdo to má pořád natírat?“

„Vždyť ty kamínky nejsou špinavé.“

„Každopádně toto je soukromý pozemek.“

„Copak ten křížek je váš?“

„Ano, je.“

„Aha. A jak to mám vědět? Myslela jsem, že je to obecní.“

„No, tak není.“

„A proč tu tedy nemáte plot? Jak má někdo vědět, že tu nesmí být?“

„No tak přece ho nemůžete učit, že si může hrát kdekoli. Jaký rodič, takové dítě.“ A chystal se k odchodu.

Nakup, prodej, vyměň, slož se na poštovné

Nikdy dřív jsem na internetu nesledovala bazárky jako teď, když jsem na mateřské. Přiznám se, že dřív mě nikdy nenapadlo shánět oblečení nebo cokoli jiného z druhé ruky. Pravda, do sekáče jsem si občas zašla a něco málo koupila, nebo využila internetový second hand, ale byly to spíš ojedinělé případy. Když jsem něco potřebovala, prostě jsem si to koupila nové. Naopak, když něco dosloužilo, prostě se to vyhodilo. Lépe řečeno, syslila jsem to pak ještě několik let pro strýčka příhodu, než jsem pochopila, že už je to k ničemu a v záchvatu uklízení (většinou u stěhování) to vyhodila :-D 

Poslední dobou však objevuji kouzlo bazárků. Začalo to, když jsem začala shánět věci pro dítě. Oblečení jsme dostali hromadu od příbuzných, takže to jsem nepotřebovala. Ale vzhledem k vysokým cenám vybavení pro děti, jako jsou postýlky, kočárky a podobné srandy, jsem se začala poohlížet i po Bazoši a podobných serverech. Nakonec jsem v regionálním bazárku na Facebooku sehnala kočárek za 1300, přebalovací pult s poličkami za 700 a košík na miminko za 800. Kouzlo regionálního bazaru tkví hlavně v tom, že věci seženete od lidí bydlících nedaleko vás, a tak není nutné řešit poštovné nebo jinou formu přepravy. Prostě si pro to zajedete.

Na mateřské bez auta?

Co si budeme vykládat, naše generace je dost zhýčkaná. Ještě naše babičky chodily do školy přes kopce několik kilometrů pěšky. My si vozíme zadky v autech, velice často má rodina více než jedno vozidlo a děti neumí dojít do škol pěšky.

Ale podívejme se na to také z jiného úhlu pohledu. Přiznejme si, že vypravit se někam s malým dítětem MHD je opruz. Nejen, že se taháme s oblečením na převlečení, plínami, svačinou jako pro regiment a ještě musíme zvládat dítě, které by chtělo šlapat vždy jinam, než je zrovna potřeba. Často dnes také posíláme ty již školou povinné do vzdělávacích zařízení, které nejsou poblíž bydliště, a přiznejme si to, máme o ně strach. A tak je raději vozíme, aby je někdo nepřejel nebo je nepřepadl.

A být s dítětem na mateřské na vesnici bez auta – to je na sebevraždu.