Příměstský tábor pro kontaktní rodiče s dětmi

 

V červenci jsme v našem regionu s dalšími maminkami z regio nosicí skupinky opět uspořádaly příměšťák, letos už popáté. Myslím, že podobný koncept tábora určeného vlastně spíš pro rodiče než pro děti, se nevidí zase tak často, proto nějak tentokrát cítím potřebu ho svým čtenářům posdílet. Věřím, že se někomu může takový tip hodit a že si z nás třeba vezme inspiraci podobnou akci ve svém okolí také uspořádat. 

Jak si založit vedlejší samostatně výdělečnou činnost

Pro hodně maminek je období mateřské a rodičovské dovolené obrovský zlom v jejich životech. A to nejen ve smyslu toho, že pečují o nového člena rodiny a život se jim tak radikálně změní, ale i z hlediska jakéhosi uvědomění si, co v životě chtějí, přeskládání osobních priorit, hledání činnosti, kterou by po skončení mateřské chtěly dělat, aby se to více snoubilo s potřebami rodiny. Jistě, ne všichni lidé jsou schopní či odvážní podnikat, někoho jeho dosavadní práce baví a vrátit se do ní chce. Většina žen se tak po skončení mateřské vrátí do stávajícího zaměstnání, případně hledají jiné. Ale určitý zlomek žen skutečně v tomto období objeví své skryté vlohy, talent nebo zkrátka koníček, kterému se chtějí věnovat a pokud možno si jím i přivydělat, a jsou-li šikovné a mají dobrý nápad, kvalitní produkty a samozřejmě i klienty, pokračují v tom i později „na plný úvazek“. 

Nezapomínejme na sebe (a na partnera)

Víte, jak se pozná, že toho má člověk už nad hlavu a měl by zvolnit? Když zapomene na narozeniny toho nejbližšího člověka na světě – svého partnera. Ne, že bych úplně zapomněla, že je má, to samozřejmě ne. Pamatuji si datum, dokonce jsem ten den v práci ukládala soubor s aktuálním datem v názvu, takže jsem věděla, kolikátého je. Jen se mi to prostě jaksi nespojilo v hlavě. Měla jsem dojem, že to bude až později, během víkendu… Přispělo k tomu i to, že jsem čekala, až mi přijde rodičák, abych mohla koupit dárek a vybrat peníze do přáníčka… a asi jsem tak nějak v duchu počítala s tím, že popřeju, až budu dárek předávat.

Do toho plno práce v zaměstnání, obě děti celý den na krku, každodenní kolotoč, zrovna v ten den D jsme na sebe s dcerou zase křičely a odstartovaly hloubkový úklid domu, k tomu jsme přemýšlely, jaký dárek k jejím narozeninám ještě pořídíme jakože od partnerovy rodiny (narozeniny má dcera 5 dnů po něm), hlavou probíhaly myšlenky na oslavu – co vše připravit a nakoupit, do toho řeším neustále nějaké úpravy fotek a celorepublikové testování šátků a nosítek, jehož jsem správcem… Myšlenky na to, jak na tu naši šílenou dceru, která je chvíli milius a chvíli se chová jako pako, myšlenky na to, jak být lepší mámou a jak lépe zvládat úklid domácnosti… Prostě blázinec. 

Recenze: Fotokniha Professional Line od Saal digital

Kdo mě zná a sleduje můj osobní profil na Facebooku, ví, že jsem se v posledních měsících začala ve svém volném čase (pokud se tomu tak dá říkat :-D) věnovat fotografii. Máme doma zrcadlovku a mým snem už několik let bylo naučit se fotit s manuálním režimem. Od doby, co fotím ty své dětičky, tak tato touha narůstala a narůstala, až jsem se konečně před loňskými Vánoci rozhoupala, půjčila si od známé knihu, stáhla manuál k našemu foťáku, od Ježíška si přála předplatné grafického programu a vrhla jsem se na to. 

Naučit se ovládat manuální režim zase není taková věda, jak by se zdálo. Je důležité pochopit vztah tří veličin – clona, čas a ISO – které se vzájemně ovlivňují. O tom se dá najít spousta článků či YT videí na internetu, případně jsou skupinky na Facebooku zaměřené na amatérské fotografování, kde se občas i najde někdo ochotný, kdo vám poradí. Ve zkratce, ze začátku je člověk zmatený, ale postupně si s tím zkouší hrát, až to jednou tak nějak sepne. Nechci říct, že hned přesně vím, podle toho, jak je zrovna počasí, světlo a co fotím, jak foťák nastavit. Občas je potřeba nějak začít a po zkušebních fotkách hodnoty přeštelovat. Ale kdokoli by chtěl začít a bál se, že je to určitě moc složité a nemá na to schopnosti, nebojte se, naučit se to opravdu dá!

Kožní problémy

Říká se nikdy neříkej nikdy, nebo také neříkej hop, dokud nepřeskočíš, nicméně i tak musím říct (a zaťukat na dřevo), že jsem ráda, že ani jedno z mých dětí jako miminko netrpělo (netrpí) na žádné kožní problémy. V podstatě kromě občasného lehkého opruzení zadečku hlavně u dcery a seborey u obou dětí, jsem nikdy nemusela nic řešit, až na 6. nemoc (která se ale nijak neléčí a vyrážka odezní po pár dnech sama). Až poslední dobou (cca ve třech a půl letech) se objevila dceři zvláštní „cestička“ z ložisek nějaké vyrážky vedoucí od pupíku na záda. Všimli jsme si toho při koupání, nesvědilo jí to, a tak jsme se snažili to promazávat olejíčkem, později dětským tělovým krémem a jinak jsme to neřešili. Ovšem když to ani po dvou, třech měsících nemizelo, zeptala jsem se na vyrážku naší pediatry. Předepsala nám sírovou mast, která se používá jak na atopické a podobné problémy, tak i na kožní svrab. Po použítí vyrážka úplně vybledla, ale zůstala stále trochu patrná. Doktorka nám neřekla, co by to mohlo být, myslím si, že sama úplně nevěděla a prý uvidíme podle výsledku, zda se máme objednat někam na kožní nebo ne.

Přiznám se, že návštěvy lékařů moc nemusím, no, kdo taky ano, takže jsem na poslední prohlídce syna, kde byla dcera s námi, už o vyrážce nemluvila (máme novou paní doktorku, takže se ani neptala). Osobně si myslím, že se jedná o kvasinku, na niž je podle informací, co jsem vyčetla na internetu, nejlepší omezit sacharidy (snažíme se, i když pořád jich do sebe asi naláduje během dne dost) a nasadit Hylak forte (který mi odmítla pít). Tak uvidíme, zatím to vypadá, že už se vyrážka nezhoršuje, třeba stopy po ní časem vymizí úplně.

Novoroční rozjímání o mém obyčejném životě

Dnešní článek bude trochu jiný. Bude o mně jako o ženě, o člověku, nikoli (pouze) o matce. O tom, jak vnímám svůj život a úspěchy, kde si stojím a zda mám nějaké sny. Asi nový rok, poporodní hormony, „nuda“ na mateřské nebo bůh ví co mě přimělo o těchto věcech uvažovat. Ne, že bych na to myslela dnes a denně, ale zkrátka mě napadlo to zkusit hodit na papír. Respektive do počítače.

Čím začít? Asi tím, že vnímám svůj život jako šťastný. Docílila jsem toho, co jsem tak nějak podvědomě vždycky chtěla – domov, rodinu, dobrou práci. Mám úžasné a krásné děti, hodného a tolerantního partnera, pěkný dům, vlastní auto, zaměstnání, které mě naplňuje a pasuje mi. Potud dobrý.

Proč tedy tento článek? Protože i přes tyto věci je vždycky něco, co by člověk chtěl dál. Nějaké ty nenaplněné sny, ať už ty, které jsou pasé, tak ty, na nichž se dá ještě zamakat a splnit si je. 

Jak pracovat z domu s dítětem

 Tak mě tak napadlo, že jsem ještě přesně nepopsala, jak to u nás vypadá, když pracuju. Do zaměstnání jsem se vrátila, když měla dcera 1 rok, tedy v srpnu 2017. Naštěstí můj zaměstnavatel (IT společnost) podporuje brzký návrat matek po mateřské dovolené, dokonce za to svého času dával poměrně příjemný bonus (toto už bylo bohužel v rámci úspor zrušeno, já jsem to naštěstí ještě stihla). Skvělé na tom je, že můžu dělat pouze z domu, do kanceláře jezdím jen když je potřeba něco podepsat, takže zhruba jednou za čtvrt roku, možná i méně. Vše řeším přes internet přes vzdálené přístupy, na meetingy se připojuji přes videokonference. Pracuji zatím na půl úvazek, tzn. 4 hodiny denně. Mám i velice rozumného manažera, který nevyžaduje vyloženě konkrétní čas, kdy sedím u počítače, ale teoreticky se práci můžu věnovat klidně po večerech, nocích či o víkendu, důležité pro něj je, aby byla práce udělaná. Já jsem toto však nikdy nevyužila, je pro mě mnohem jednodušší a přehlednější pracovat přes den v kuse, než si to nějak dělit a počítat celkový čas.

Jak se dá přivydělat na rodičovské

Tuto otázku věřím, že si klade snad každá maminka na rodičovské dovolené. Oproti jiným zemím máme sice rodičovský příspěvek a vůbec podmínky mateřské a rodičovské dovolené poměrně štědré, řekla bych, ale i tak to samozřejmě není kdoví co, zvláště tehdy, byl-li člověk zvyklý na vyšší výplatu. Pokusila jsem se tedy dát dohromady takové tipy, kde a jak hledat práci, kterou je možné dělat i při výchově potomků.

Je důležité si uvědomit dvě věci:

1. Jestli je možné dítě dávat někam na hlídání (babičce, partnerovi, chůvě...) nebo nikoli. V prvním případě jsou pak možnosti samozřejmě širší. Nemáte-li tu možnost nebo se vás vaše dítě nechce pustit (nebo je-li ještě hodně malé a vy prostě nemáte to srdce ho někam „odložit“), musíte si vybrat takovou práci, kam si buď můžete dítě brát s sebou, anebo si najít práci z domu.

2. Musíte vždy vycházet z toho, co umíte, v čem jste dobrá. Pokud jste ajťák, účetní nebo překladatel, určitě pro vás nebude problém si najít přivýdělek. Horší to už bude, máte-li jen všeobecné vzdělání, pracovala-li jste předtím v obchodě nebo třeba jako zdravotnický personál. V takovém případě pak zkuste zapřemýšlet, co dalšího umíte, co vás baví nebo co vás vždycky lákalo vyzkoušet. Mateřská (rodičovská) dovolená je totiž pro mnohé maminky tou nejlepší příležitostí, jak se dostat k něčemu, na co dříve neměly čas. Spousta žen začalo právě při mateřské podnikat. Pokud si nejste jistá, co by vás bavilo, doporučuji přečíst knihu „Jak dělat co vás baví a dostat za to zaplaceno“. Je sice z amerického prostředí, některé věci tam proto mohou u nás působit trochu neuskutečnitelně, ale jinak je kniha plná skvělých návodů, jak ze svého nitra vydolovat to, co v životě vlastně chcete dělat.

Proč je kojení na veřejnosti tak nepřípustné?

Minulý čtvrtek jsem měla příležitost seznámit se s brněnskou umělkyní, kurátorkou, laktační poradkyní, absolventkou FaVU VUT, Kačou Olivovou. Jedním z jejích výrazných projevů jsou umělecké performance zabývající se tělem, a to v souvislosti s mateřstvím, ženstvím či sexualitou. Je zakladatelkou tzv. Kojící guerilly, skupiny žen, které možná někdy až provokativním způsobem propagují to, že kojení je naprosto přirozená věc a nic, s čím by bylo nutné se schovávat v intimitě domovů. 

Toto setkání mě donutilo zamyslet se nad tím, proč je vlastně kojení na veřejnosti pořád tak odsuzované a poslední dobou skloňované ve všech pádech. 

Nakup, prodej, vyměň, slož se na poštovné

Nikdy dřív jsem na internetu nesledovala bazárky jako teď, když jsem na mateřské. Přiznám se, že dřív mě nikdy nenapadlo shánět oblečení nebo cokoli jiného z druhé ruky. Pravda, do sekáče jsem si občas zašla a něco málo koupila, nebo využila internetový second hand, ale byly to spíš ojedinělé případy. Když jsem něco potřebovala, prostě jsem si to koupila nové. Naopak, když něco dosloužilo, prostě se to vyhodilo. Lépe řečeno, syslila jsem to pak ještě několik let pro strýčka příhodu, než jsem pochopila, že už je to k ničemu a v záchvatu uklízení (většinou u stěhování) to vyhodila :-D 

Poslední dobou však objevuji kouzlo bazárků. Začalo to, když jsem začala shánět věci pro dítě. Oblečení jsme dostali hromadu od příbuzných, takže to jsem nepotřebovala. Ale vzhledem k vysokým cenám vybavení pro děti, jako jsou postýlky, kočárky a podobné srandy, jsem se začala poohlížet i po Bazoši a podobných serverech. Nakonec jsem v regionálním bazárku na Facebooku sehnala kočárek za 1300, přebalovací pult s poličkami za 700 a košík na miminko za 800. Kouzlo regionálního bazaru tkví hlavně v tom, že věci seženete od lidí bydlících nedaleko vás, a tak není nutné řešit poštovné nebo jinou formu přepravy. Prostě si pro to zajedete.

Mateřská láska

Než se dcera narodila, nějak jsem předpokládala, že jakmile poprvé uvidím ten malý uzlíček, spustí se ve mně vodopád hormonů, záplava štěstí a budu cítit něco podobného, jako když se čerstvě zamilujete do nového chlapa. Nakonec jsem rodila císařem v celkové anestezii, malou viděla poprvé dvojitě a zbytek dne jsme prospala. A možná právě proto se u mě předpokládané spuštění hormonů nekonalo. A možná to bylo tím, jak moje tělo a hormony pracují. A možná je to prostě jen mýtus. Ale stejně když jsem potom četla internetové diskuze, jak jiné maminky popisují svoji lásku, připadala jsem si trochu méněcenně, že vlastně nic takového necítím.

Třiatřicet

Tak a je to tady. Už i já jsem dosáhla Kristových let. Vlastně přemýšlím, proč je tento termín tak zaužívaný a zdůrazňovaný. Třiatřicet prý bylo Ježíši Kristovi, když ho ukřižovali. Znamená to snad, že v tomto věku už končí vše krásné v našem životě a už budeme jen pohřbeni doma? Že tento věk definitivně znamená, že jsme staří? 

Jakou antikoncepci při kojení?

V den, kdy dcera slavila 17 měsíců mě po více než dvou letech opět navštívila pravidelná ženská měsíční návštěva. A vzhledem k tomu, že zatím další dítko nechceme, stala se dost aktuálním tématem vhodná antikoncepce. Vzhledem k tomu, že ještě docela dost kojím, přichází v úvahu samozřejmě jen některé druhy ochrany. Pokusila jsem se je tu všechny sepsat včetně komentáře, kde vidím výhody a nevýhody:

Spánek a já

K napsání tohoto článku mě přiměly uplynulé tři dny, kdy spánek byl naprostá katastrofa. Ovšem ne dceřin, ale ten můj.

Problémy se spánkem mě v podstatě doprovází celý život. Rozhodně nejsem ten typ, který si lehne a usne. Možná jsem si na to zadělala už jako dítě, kdy jsem si před usnutím někdy i hodiny „na něco hrála“. Přehrávala a dohrávala jsem si příběhy z mých oblíbených knih a filmů. Ale třeba jsem zkrátka jen noční sova, která prostě vydrží večer dlouho, ale potřebovala by to dospat ráno. 

Jenže kde jsou ty doby, kdy jsem mohla dopoledne spát do 10. Nemluvě o pytli blech, vedle něhož spím a který mě několikrát za noc probudí, když sebou hází, fňuká ze spaní, nebo prostě jen chce napít.

Nastavte si SMART cíle

Kdo z vás pracuje či pracoval v nějaké organizaci, kde je zvykem nastavovat si s nadřízeným osobní cíle, možná již tuto metodiku zná. Nadešel nám nový rok a s ním si spousta z nás dává předsevzetí. A co jsou předsevzetí jiného, než takové osobní cíle? Ovšem je jednoduché říct si „zhubnu“ nebo „začnu šetřit“ nebo „budu lepší máma“. Co to přesně znamená? Určitě pro každého člověka něco trochu jiného. A tak aby byl cíl zřejmý a proveditelný, měl by být SMART, tedy CHYTRÝ. 

Kam jsme se poděli můj jediný příteli?

Nedávno absolvovaný vánoční večírek s kolegy z divadelního souboru mě (už poněkolikáté) donutil přemýšlet o přátelství – jak vzniká a zase zaniká s tím, jak se mění i náš život.

V podstatě ty největší a nejlepší přátele jsem vždy měla právě v divadle. Je to logické, svého času jsme tam trávili téměř každý den, navíc jsme měli společný cíl – tvorbu představení. Divadlo jako takové je prostředí, kde se odhalují emoce a nitro člověka a zážitek ze společné tvorby a poznání druhých je tak ještě hlubší, než u jiných koníčků (aspoň si to myslím).

Když někdo ze studia odešel, málokdy jsme s ním časem neztratili spojení. V těch lepších případech se zřídka vídáváme při výjimečných příležitostech. V těch horších „se máme“ na Facebooku, ale komunikace se omezuje na vzájemné lajkování fotek bez jakéhokoli dalšího kontaktu. A v těch nejhorších lidé prostě zmizeli z našich životů a netušíme, co se s nimi teď děje.

Vánoční roztomilost

V tomto předvánočním čase se musím podělit o jeden příběh. Veskrze se nejedná o nic světoborného, není to ani o pomoci nemocnému či chudému bližnímu svému, ale přece jen je to důkaz, že i dnes se můžeme setkat s lidmi, kterým nejde jen o peníze.

Jako dítě jsme doma měli jednu gramofonovou desku s krásnými vánočními písněmi od skupiny Heuréka. Dokud nám gramofon doma jel, byla nedílnou součástí našich Vánoc. Takže když jsem pak začala Vánoce slavit po svém, každý rok jsem se snažila tuto hudbu někde na internetu najít ke stáhnutí. Bohužel bezvýsledně. Jinak než na LP nikdy nevyšla a dosud nikdo koledy z desky nestáhl do mp3 a nepověsil na net.

Nevyžádaná pomoc

Dnes se mi v obchodě zase staly události, nad nimiž jsem se musela pousmát. Dokud nemáte dítě, jste každému putna. Ale jakmile jste těhotná nebo s sebou máte malého ďáblíka, najednou by se lidé přetrhli, aby vám pomohli. Ovšem většinou se jedná o pomoc, která pomocí vůbec není.

Už několikrát se mi u pokladen stalo, že když jsem s dítětem v nosítku na břiše skládala nákup na pás, chtěli mi nějací důchodci strašně pomoct skládat se mnou. Jenže přiznejme si, ve skládání nákupu chceme mít svůj systém. Pečivo k sobě, maso k sobě, zeleninu a ovoce k sobě, mezitím něco těžšího a něco lehčího na prostřídání, abych to mohla rovnou ládovat do tašek. (Nemáte to tak? Jsem sama ujetá?? :-D) Takže jakákoli nabídka pomoci u pásu ve mně spíše vyvolá dojem, že ty lidi za mnou jaksi strašně zdržuju, a proto mi chtějí pomoct, abych už vypadla. (Navíc nechci, aby někdo šahal na můj nákup.) Jsem paranoidní?

Z workoholika mámou, z mámy workoholikem

Jsem ten typ člověka, který je ve svém zaměstnání rád perfektní. Na jednom školení jsme se měli zamyslet, co nás v práci nejvíce motivuje. Přemýšlela jsem a došla k tomu, že je to jak osobní uspokojení z toho, že jsem něco zvládla dobře (a rychle) udělat, tak i pochvala ostatních, ocenění nadřízeného.

Doma nemám nadřízeného. Není nikdo, kdo by mě tu ocenil. Jako, ano, občas, když pořádně uklidím, mě přítel pochválí. Ví, že uklízení opravdu není mým koníčkem a je vděčný za každý počin v tomto směru. Ale tohle je sice hezké slyšet, ale osobní uspokojení mi to zas tak moc nepřináší. Potěšilo mě, když mi jednou v podroušeném stavu prozradil, jak obdivuje, jak to s malou zvládám, že on by to nedal. To bylo ještě když byla dcera menší. Teď už si nejsem jistá, že to stále tak dobře zvládám :-D

Každopádně když jsem byla zaměstnaná a v jednom kole s pracovními starostmi, byla jsem ve svém živlu. Konečně jsem našla práci, která mě uspokojovala, naplňovala, měla jsem dojem, že jsem v ní opravdu dobrá. A tak když se blížila doba mého odchodu na mateřskou, cítila jsem se velice nejistě. Nedokázala jsem si představit, že už nebudu řešit ty věci, které jsem řešila, a místo toho budu přebalovat, chovat, uklízet, vařit, chodit na procházky. Plánovala jsem brzký návrat zpět do práce. Moje mamka to nechápala. Pořád říkala: „Užívej si mateřské, pracovat budeš celý život.“