Spánek a já

K napsání tohoto článku mě přiměly uplynulé tři dny, kdy spánek byl naprostá katastrofa. Ovšem ne dceřin, ale ten můj.

Problémy se spánkem mě v podstatě doprovází celý život. Rozhodně nejsem ten typ, který si lehne a usne. Možná jsem si na to zadělala už jako dítě, kdy jsem si před usnutím někdy i hodiny „na něco hrála“. Přehrávala a dohrávala jsem si příběhy z mých oblíbených knih a filmů. Ale třeba jsem zkrátka jen noční sova, která prostě vydrží večer dlouho, ale potřebovala by to dospat ráno. 

Jenže kde jsou ty doby, kdy jsem mohla dopoledne spát do 10. Nemluvě o pytli blech, vedle něhož spím a který mě několikrát za noc probudí, když sebou hází, fňuká ze spaní, nebo prostě jen chce napít.

Od doby, co se malá narodila, jsem se v podstatě nevyspala. Jistě, když se člověk rozhodne mít dítě, tak nějak to i čeká. Ze začátku, kdy jsme začali spát s dcerou v posteli (bylo to když měla přibližně 3-4 měsíce), to byl velký nezvyk. Člověk měl pořád tak nějak strach, že malou zalehne nebo že ji při sebemenším pohybu vzbudí, a tak se mi nespalo úplně snadno. Po čase jsem si však zvykla a nějaký ten měsíc jsem zažívala ten ideální stav, o němž jsem četla v diskuzích, že v polospánku přistrčíte dítěti prs a spíte dál.

Ovšem nevím proč, ale poslední dobou se mi zase nespí dobře. Dcera je už docela velká, a tak tam zabírá čím dál víc místa. Navíc sebou hodně mele, odkopává se, motá se kolem vlastní osy. Pořád ještě docela často potřebuje prso, a to nejen jedno k pití, ale zároveň i to druhé k osahávání. Jsou noci, když už mě to její věčné kroucení a „ladění“ strašně leze na nervy. Když se k ní otočím zády, abych si lehla na druhý bok, je zle. Když ji zakryju, protože tam máme v noci přece jen chladno, je zle. Když jí od sebe odstrčím, je zle.

Na Boží hod večer mě odměnila dárkem. Poprvé od doby, co začala lézt, usnula vleže a ne v nosítku. Dokonce v tom týdnu nastal večer, kdy byla opravdu unavená a usínání jí trvalo asi jen 10 minut. Doufala jsem, že každovečerní minimálně půlhodinové pohupování s nosítkem je za námi. Ale bohužel už další týden bylo usínání zase horší. Jakoby vůbec nebyla unavená, a to chodíme spát nejdřív v 10 hodin večer. Lehneme si, ona sebou mele, vykládá si, chvíli cucá, pak se odkope, mrská nohama. Když jí řeknu, ať spí, někdy znehybní a snaží se. Ale evidentně jí to ještě nejde. Včera, když jsem jí důrazně řekla, ať se zakryje a spí, akorát se mi smála. A tak opět přišlo na řadu nosítko. A jak to tak vypadá, holt to bez něj ještě nějakou chvíli nepůjde.

Vypadá to, že je v tomto vlastně po mně. Že nemůže večer zklidnit a usnout. Já asi taky neumím jen tak lehnout a vypnout. Na nic nemyslet. Neustále se mi hlavou honí myšlenky. Skládám text článku sem na blog. Přemýšlím o práci nebo o dalších věcech, které řeším. Možná jsem si toho na sebe nabrala moc a tělo se mi za to takto mstí.

Při svých toulkách na netu jsem se dozvěděla o tzv. „bachovkách“, neboli Bachových květových esencích. Když jsem o tom četla poprvé, znělo mi to jako nějaká alchymie a říkala si, to přece nemůže fungovat. Jedná se o výtažky z květů různých volně rostoucích květin, které jsou namíchány v určitém poměru podle toho, jaký problém člověk, který je má užívat, zrovna řeší. Nejsou tedy určeny primárně pro zlepšení spánku, ale je to jedna z variant, pro kterou je ženy často vyhledávají. Aby pomohly svým dětem zklidnit se a zlepšit jejich spánek, případně i odbourat nějaká traumata.

Nevím, jak moc tomu věřit. Dříve jsem se o podobné věci nikdy moc nezajímala a nazvala bych to šarlatánstvím, stejně jako lidové léčitelství či homeopatika. Ale kdo ví, třeba to opravdu funguje. A pokud mé problémy se spánkem budou pokračovat, možná by stálo za to, zkusit bachovky vyzkoušet na vlastní kůži. Pokud se k tomu dokopu, určitě zde výsledek „experimentu“ popíšu ;-)

Zatím jen doufám, že dnešní noc už bude zas o něco lepší, než ty tři předchozí. Snad se jedná zase jen o nějaké špatné období, stejně jako u spánku mé dcery.

 Více informací o bachovkách najdete například na blogu Lenky Danielové zde.