Kam jsme se poděli můj jediný příteli?

Nedávno absolvovaný vánoční večírek s kolegy z divadelního souboru mě (už poněkolikáté) donutil přemýšlet o přátelství – jak vzniká a zase zaniká s tím, jak se mění i náš život.

V podstatě ty největší a nejlepší přátele jsem vždy měla právě v divadle. Je to logické, svého času jsme tam trávili téměř každý den, navíc jsme měli společný cíl – tvorbu představení. Divadlo jako takové je prostředí, kde se odhalují emoce a nitro člověka a zážitek ze společné tvorby a poznání druhých je tak ještě hlubší, než u jiných koníčků (aspoň si to myslím).

Když někdo ze studia odešel, málokdy jsme s ním časem neztratili spojení. V těch lepších případech se zřídka vídáváme při výjimečných příležitostech. V těch horších „se máme“ na Facebooku, ale komunikace se omezuje na vzájemné lajkování fotek bez jakéhokoli dalšího kontaktu. A v těch nejhorších lidé prostě zmizeli z našich životů a netušíme, co se s nimi teď děje.

Je to přirozené. Člověk prostě nedokáže udržet všechna přátelství, která si za život získá. Lidé se mění, jejich zájmy a životní cesty také, a tak přicházejí a odcházejí. Když se vám narodí dítě a máte přátele, kteří ještě děti nemají, velice často se také objeví propast. Najednou nemáte společná témata k hovoru. Oni chodí po večerech ven, vy uspáváte dítě. Oni popíjejí v hospodách, vy možná tak doma kojící čaj. Oni randí, vy máte doma otce svého dítěte, s nímž sotva stíháte prohodit pár slov a dáváte si rychlovky v době spánku dítěte nebo když si hraje ve vedlejším pokoji.

Je to smutné, ale když se zamyslím, vlastně nevím, zda mohu vůbec ještě někoho titulovat „opravdovým přítelem“. Kamarádem – ano. Známým – určitě, těch mám spousty. Ale takového toho opravdového přítele, který tu je vždy pro vás (a vy pro něj), který vás zná skrz naskrz se všemi vašemi zápory a i přesto vás má rád a je schopen pro vás udělat cokoli, takového asi nemám. Vlastně ano, řekla bych, že můj partner je zároveň mým jediným opravdovým přítelem (a jsem šťastná, že to o něm můžu říct). Kam se vytratili ostatní? Proč, když se vidím s lidmi, které znám i deset let a víc, většinou ani nevím, o čem si s nimi povídat? Opravdu se naše cesty tolik oddělily jen proto, že jsem zůstala doma na mateřské?

Pravdou je, že jisté odcizení přišlo postupně už dříve. Když jsem se odstěhovala z velkoměsta a nemohla tak po každém představení do hospody, ale stíhala jsem poslední vlak či autobus domů. Když jsem začala odmítat pozvání na celovíkendové akce u někoho na chatě nebo chalupě v horách prostě proto, že jsem dávala přednost svému partnerovi. Když jsem si vzala člověka, kterého ostatní moc nemuseli. Když jsem se rozváděla a odstěhovala se ještě dál od velkoměsta. Když jsem začala řídit auto, a tak jsem se s nimi nemohla opíjet.

Na přátelství samozřejmě vždycky musí být dva. Takže vina je na obou stranách. Bohužel moje introvertnost kolikrát svazuje má ústa i v případě komunikace s člověkem, kterého znám už celou věčnost a jednu dobu jsme si byli velice blízko. Najednou mi přijde hloupé se ho ptát na jeho rodinné problémy, protože naposledy jsme se o nich bavili před nějakými sedmi, osmy lety. Znám lidi, kteří s tímto naprosto nemají problém. Nemusíte je rok vidět, ale jakmile se setkáte, jako byste se rozloučili dnes ráno po propařené noci. Já taková bohužel nejsem. Při hovoru s některými lidmi mám v sobě určitý stud či blok, koktám nebo nevím, co říct. Neumím jen tak bezstarostně tlachat o čemkoli.  Asi to prostě moc řeším, ale nevím, jak jinak...

Na závěr tohoto zamyšlení tu ocituji slova trampské písně, která se objevila ve Foglarově knize Devadesátka pokračuje, a která se mi při psaní tohoto článku vybavila:

Jak staré lásky zapomnít, kdy druh druhu stál blíž,

Jak staré lásky zapomnít, snad že to dávno již?

Tak dávno, dávno brachu můj, tak dávno již,

Však srdečně si zapějem na dávno již.

My květy spoku trhali, zda o tom ještě víš?

Pak šli jsme cestou trnitou, tak dávno již...

Budu doufat, že zase najdu cestu a společné slovo s lidmi, které mám nadevše ráda a v jejichž společnosti se vždy cítím tak dobře. Bude to chtít z mé strany trochu odvahy, ale pokusím se o to, protože mi to za to stojí.