Párty dítě

V posledních týdnech jsme absolvovali sérii návštěv a oslav. Před 14 dny jsme byli u mého táty slavit jeho narozeniny. Minulou sobotu jsme stihly s Gábinkou dokonce dvě akce – odpoledne oslava narozenin jejího bratrance a večer jsme ještě jely na vánoční večírek s kamarády z divadla. A včera jsme byly na třídním srazu. 

Po každé takové události se mi vždy znovu potvrzuje jedno – mám doma párty dítě. Tj. dítě velice společenské, spokojené, když se děje něco neobvyklého, když jsme někde mezi lidmi, jinde než pořád doma.

Na oslavě tátových narozenin jsme byli od dvanácté hodiny. Gábinka cestou tam v autě usnula celkem asi na půl hodiny. A to bylo všechno, co naspala, protože jakmile jsem se ji snažila odpoledne přesvědčit, že by si měla jít lehnout a dala si ji do šátku, abych ji uspala, s hysterickým křikem se mi drala ven. I když tam mimo ni byli samí dospělí, nebyly tam žádné hračky, i tak se jí tam líbilo a za žádnou cenu nechtěla o nic přijít. Nakonec usnula kolem 6. večer při kojení když se hrálo na kytaru.

Na oslavě bratrancových narozenin – to samé v bledě modrém. Spala tedy předtím o něco déle – necelou hodinu v autě. Takže tam jsem ji ani nesnažila uspávat, věděla jsem, že si zdřímne, až pak pojedeme na večírek. U tety se měla skvěle, spousta dětí, i starších, na jejichž hry koukala s otevřenou pusou, spousta hraček, s nimiž si chtěla hrát (a které jí její 3letá sestřenice pořád brala :-D), spousta dalších lidí, morčata, jídlo... no prostě zážitek nad zážitek.

Večerní „vánočníček“ se konal v restauraci. To byla výzva. Byla jsem tam s ní i před rokem, ale to byla ještě malý šušeň, kterého jsem bez problémů dala do šátku a on si tam spokojeně lebedil. Tentokrát to už bylo náročnější. Než se rozkoukala, seděla mi na klíně a kamarád, který má dvě děti, se divil, že tak vydrží. No, brzy se ovšem rozkoukala, a začalo se pomalu projevovat to, že za celý den naspala všehovšudy hodinu a půl. Takže okolo půl desáté jste nás mohli vidět, jak Gabča jako blázen lítá sem a tam po hospodě, já chodím za ní a snažím se ji přesvědčit (bezúspěšně), že už stačí, že půjdeme zase za těmi tetami a strejdy. Říkala jsem si, kdy na nás někdo z dalších hostů zavolá sociálku :-D Nakonec asi po půl hodině jsem ji strčila do nosítka a i když se vztekala, u prsa se trochu uklidnila a mohly jsme se opět připojit ke společnosti. Naštěstí se zrovna začínalo hrát na kytaru a zpívat a to ji trochu zabavilo, i když i tak musela mít pořád něco v ruce, co mohla zkoumat. Nakonec jsme odjížděly po 11. hodině večerní.

Včera večer jsme měli sraz s lidmi z gymnázia po 13 letech od maturity. Vzhledem k tomu, že Gabča opravdu není zvyklá být beze mě, věděla jsem, že si ji budu muset vzít s sebou. Po zkušenostech z minulého týdne jsem s sebou nabalila spoustu hraček, knížek a jídla. Nakonec byla úplně zlatá. Někteří z bývalých spolužáků ji bavili, obzvlášť si oblíbila některé kluky. Pořád na ně zvedala ruku jakože „čau!“. Chvíli byla u mě, chvíli na zemi s hračkami, chvíli běhala po salonku, ale tentokrát zcela bez hysterie, bez pláče, bez vztekání. Prostě ve svém živlu. Když jsem ji chtěla přebalit, dokonce ani neztropila scénu, jako kolikrát doma. Když jsme se začaly oblékat, že pojedeme domů, vůbec nechtěla, utíkala přede mnou a strašně se tomu smála. Ale když jsem jí řekla, že pojedeme za tátou dělat hají, nechala se v klidu obléct, dát do nosítka a šly jsme. Prostě zlaté dítě.

Mám „neodložitelné“ dítě. Ne, že by si nevydržela hrát sama, spíš jsou to různá období. Teď má období, že už si doma ani s hračkami nehraje a neustále vyžaduje moji pozornost. Moje čtení. Moji náruč. Moje prsa. Proto si ji beru kamkoli jdu, protože mám strach, že když ji nechám doma s tátou, nastane dřív nebo později chvíle, kdy po mně zatouží a já tam nebudu. A nějak zatím nemám to srdce ji této situaci vystavit. (Druhá věc je, že táta bývá doma až večer, a i když je doma, má pořád něco na práci.)

Dřív jsem měla názor, že dítě do hospody nepatří. Ano, nemusela bych na ty akce chodit. Ale když vím, že to dcera bez problémů vydrží, proč neskloubit mateřství se zábavou? Zvlášť, když vím, že to dcera vydrží.

Kamarádka z divadla mi říkala, že mě obdivuje. Že by to nevydržela. Spolužačka, která má dvě děti, mi včera říkala, že její děti jsou zvyklé od malička být s jinými lidmi, protože se brzy vracela do práce. Ano, možná jsem to někde „prošvihla“ – ten moment, kdy dítě může být s kýmkoli a je mu to jedno. Naposledy jsem úplně bez ní byla zhruba před rokem, když jsem jela na dvě hodiny pryč na vyšetření s očima. Tak mi to pomalu začíná vrtat v hlavě, kdy, kde a jak to vyzkoušet. Nechat ji doma s tátou a jet na mecheche. Jenže... bydlím na vsi, kde nikoho neznám. Takže bych jela za kamarády do Brna, to je nějakých 40 minut cesty. Kdyby něco, nemohla bych být do 10 minut zpět. A to mě trápí. Nabízelo by se nechat ji u babičky – mojí mámy – která v Brně bydlí. Jenže nevidíme se zas tak často, aby na ni byla zvyklá. Teď už sice asi ví, že to je její „bába“, ale neodvažuji se zatím nechat ji u ní doma, v cizím prostředí.

Takže asi začnu pomalu – zamávám Gábince, budu dělat, že odcházím z domu, a potají si zalezu do postele s knížkou :-D