Proč je kojení na veřejnosti tak nepřípustné?

Minulý čtvrtek jsem měla příležitost seznámit se s brněnskou umělkyní, kurátorkou, laktační poradkyní, absolventkou FaVU VUT, Kačou Olivovou. Jedním z jejích výrazných projevů jsou umělecké performance zabývající se tělem, a to v souvislosti s mateřstvím, ženstvím či sexualitou. Je zakladatelkou tzv. Kojící guerilly, skupiny žen, které možná někdy až provokativním způsobem propagují to, že kojení je naprosto přirozená věc a nic, s čím by bylo nutné se schovávat v intimitě domovů. 

Toto setkání mě donutilo zamyslet se nad tím, proč je vlastně kojení na veřejnosti pořád tak odsuzované a poslední dobou skloňované ve všech pádech. 

Dokud jsem neměla vlastní dítě, nevím, jestli jsem na to měla nějaký názor. Spíš jsem se většinou ani s kojícími ženami nikde moc nepotkávala, respektive si jich možná nevšimla, protože nejsem moc zvyklá koukat se kolem sebe na cizí lidi :-D Každopádně myslím, že by mě to nijak zvlášť nepohoršovalo, prostě bych se otočila jinam.

Od doby, co je malá na světě, jsem konečně plně pochopila význam ňader. Proč je my ženy vlastně máme. A najednou je pryč jakýkoli pocit, že je mám moc malá, že nemám co dát do výstřihu, že se mi špatně vybírá oblečení, že se kvůli nim třeba nelíbím chlapům (dobře, tohle už neřeším dlouho). Dcera bude mít za chvilku dva roky a mlíko z nich pořád teče. Pro dceru je to zdroj potravy, tekutin, prostředek k uklidňování se při stresu či únavě. Jsem zatím ještě rozhodnutá kojit do samoodstavu, i když je pravda, že poslední dobou mi už její urputné kojení se xkrát denně občas přijde únavné.

Každopádně s dcerou jsem pochopila, že kojení kdykoli kdekoli je naprosto jasná a přirozená věc. Některé děti možná mají problém pořádně se nakojit někde, kde je velký ruch, protože se na to nemůžou dostatečně soustředit (ale myslím, že to platí hlavně u starších dětí, ne u úplně malých miminek). Ale Gábinka s tímto myslím nikdy problém neměla. A já taky ne. Neříkám, že se mi nějak extra chce ukazovat své vnady cizím lidem. V podstatě jsem docela stydlivá, neumím si představit jen tak být nahá před cizími (například v divadle, které dělám – tam jsem jako vrchol své odvahy jednou ukázala holý zadek :-D). Ale kojení beru prostě docela jinak. Před cizími lidmi je mi to vlastně úplně jedno, spíš bývám nesvá před mými známými. Nenechávám prso (a hlavně bradavku) jen tak čouhat. Když Gabča z jednoho pije, musí rukou dlachnit to druhé. Takže občas prostě kus vykoukne. Co se dá dělat, prostě si tam dám ruku. Ale v žádném případě mě nikdy nenapadlo, že by moje kojení mělo být něco pobuřujícího, s čím bych se měla schovat na záchod, zakrýt se plenou nebo využít speciální kojící lavičky (zoo Jihlava :-D). 

Nevím, kdo vlastně nejvíc křičí proti tomu, že kojení na veřejnosti je amorální. Muži? Ženy, které neměly děti, nebo je nekojily? Nebo ty, které už je měly dávno, za minulého režimu, kdy se takové věci prostě nenosily? Přijde mi, že prostě žádná žena, která delší dobu kojila, nemůže nechápat, jak přirozená potřeba dítěte to je. Ano, některé ženy jsou stydlivé a nechtějí se ukazovat. Ale pochybuju, že by to chtěly jiným matkám zakazovat. Nevím. Myslím, že by to bylo perfektní téma na bakalářku pro nějakého studenta psychologie. Proč je v tom vlastně takový problém? Obzvlášť v dnešní době, kdy je nahota naprosto běžnou součástí života a útočí na nás z každého časopisu, reklamy, z filmu i z internetu.

Myslím si, že je to tím, že lidé vystavení „tváří v tvář“ kojící ženě jsou v rozpacích. Dostanou se do situace, v níž nevědí, jak se chovat. Mají strach se na ženu dívat, aby si žena nemyslela, že ji očumují (přitom jí je to v té chvíli úplně jedno), ale vlastně je to svým způsobem fascinuje a přitahuje jejich pohledy. A oni jsou pak naštvaní, že je ta žena, byť nevědomky, do takové situace dostala. Chtějí se svobodně rozhlížet a nechtějí brát ohledy. Pociťují stud a jsou za to naštvaní, protože si myslí, že oni by se stydět neměli, že stydět by se měla odhalená žena. A to, že najednou nemůžou být pány té situace a nedaří se jim kontrolovat své emoce, je strašně žere. A vymýšlí si zástupné důvody, jako že močení či sex jsou také „přirozené lidské potřeby“ a taky je neděláme na veřejnosti. Ale to, že si kdykoli kdekoli dají jídlo, pití nebo se odreagovávají od stresu alkoholem či cigaretou, a to všechno klidně na veřejnosti, a že přesně toto je srovnatelné s potřebou dítěte se kojit, to už nevidí.

Bylo by to úsměvné, kdyby to hlavně nebylo smutné. A tak pojďme šířit osvětu, kde se dá. Že kojení je normální, že to je pro dítě ten největší pocit jistoty a blízkosti se svou maminkou. Že malému dítěti prostě nevysvětlíte, že teď se kojit nemůže, protože nejste doma / ukrytí za paravánem. A zkuste si dítěti říct, teď ne, až za chvilku. Myslím, že řev, který následuje, je mnohem nepříjemnější (pro všechny zúčastněné), než nenápadné tiché nakojení se. Protože dítěti nezáleží na prostředí. Ono nepotřebuje být doma. Ono potřebuje být u mámy, ať je to kdekoli. Já mám za sebou dokonce i kojení na meetingu v práci. Prostě se nic jiného nedalo dělat. Dcera byla unavená a nesvá z cizího prostředí, takže ani hromada jídla a pití s sebou ji prostě v tu chvíli nemohla nahradit pocit klidu a bezpečí v mé náruči u prsu.

Možná bych nebyla tak otevřená, kdybych neměla kolem sebe ženy, které se za kojení nestydí. Protože je to samozřejmě i o společnosti, v níž se pohybujeme. Když jsem poprvé přišla na sraz nosících a kontaktních maminek ve svém okolí, byla jsem jak v jiříkově vidění, jak mámy své děti kojí a přitom se normálně baví s dalšími. Ale věřte mi, je v tom úžasná svoboda. Jestliže má někdo kolem sebe samé prudérně vychované lidi, nemá moc šancí poznat, že to jde i jinak. A přesně proto si myslím, že je důležité o tom mluvit, ukazovat, že to není nic neslušného, že je to vlastně krásné umět nakrmit a utěšit své dítě svými vlastními prostředky, vlastním tělem. Takže mluvme o tom, šiřme tuto zprávu dál, ať se konečně ti odpůrci zamyslí a pochopí, že neděláme nic špatného. Pokud to někomu vadí, ať se jednoduše otočí a dívá se jiným směrem. Ale třeba se jednou dočkáme toho, že budou schopní se klidně a zpříma dívat kojící ženě do očí a nebudou v tom spatřovat nic nenormálního. Stejně, jako když se v kavárně baví s někým, kdo přitom jí zákusek a pije dobrou kávu.