Děti ve světě nových médií

Ať chceme nebo ne, média nás v dnešní době obklopují ze všech stran a je dost těžké jim odolat. Je samozřejmě jen na nás rodičích, jak je budou vnímat naše děti... no a později by to mělo být trochu i na učitelích ve škole, kde se již stále více s tabletem a počítačem běžně pracuje. Věřím, že pokud rodiče pouští televizi jednou za uherský rok, nebo ji doma dokonce vůbec nemají, ani děti se na ni nenavyknou dívat. To stejné s tablety, mobily a počítači. 

Já se přiznám, že jsem po této stránce velice konzumní člověk. Na mobilním Facebooku na mateřské visím denně, a to docela často. Mimo to pořád sedím i u počítače, kde tedy hlavně pracuju, ale jinak taky koukám na internet nebo řeším různé jiné věci. Na televizi jsem se dívala od dětství poměrně hodně. Pamatuju si takový záblesk z doby, kdy mi musely být snad tři roky a naši se doma dívali na Vinnetoua. Měla jsem přes postýlku hozenou takovou žlutou deku s hnědými květy, aby mě nerušili a já mohla spát, ale já jsem nespala a poodkrývala si tu deku a taky se dívala. Později jsme doma běžně trávili večery u televize a já to měla vždycky ráda, že se celá rodina sejdeme pohromadě a společně se na něco díváme. Vzpomínám, jak jsme na gymplu měli v jedné hodině odhadnout, kolik hodin týdně trávíme u televize a vím, že jsem na tom společně ještě s jedním spolužákem byla „nejhůř“.

Když naši pořídili domů náš první počítač Pentium 8 (nebo kolik), byla jsem na prahu dospívání a přiznávám, že raději než jít ven poflakovat se po městském sídlišti, jsem raději svá volná odpoledne po škole trávila u něj. A to nejen u počítačových her (i když ty samozřejmě vedly), ale také zkoumáním metodou pokus a omyl, co všechno ten počítač vlastně umí. Prolézala jsem komplet celý počítač, vyzkoušela snad každý spustitelný program a sama od sebe se naučila základy práce s Malováním, Wordem, Excelem i Powerpointem, takže pak v hodinách informatiky jsem se vlastně docela nudila. A trochu lituju toho, že jsem se narodila tak „pozdě“, že jsem nemohla zažít ty z dnešního pohledu prapočítače jako třeba Atari, že jsem zažila „až“ nudné, uživatelsky přívětivé Windowsy.

Každopádně přes to všechno (nebo možná i právě díky tomu), že jsem místo lítání po venku trávila spoustu času před televizí a počítačem, si myslím, že jsem vyrostla v poměrně normálního tvora s dobře vyvinutým kritickým myšlením (možná někdy až příliš), co nevěří každé věci, co se v televizi nebo na internetu dozví, co nikdy moc nešel se stádem, co i Kelly Family nebo Michaela Jacksona začal poslouchat se spožděním 10 let oproti ostatním, co zvládl vystudovat bakaláře (shodou okolností obor Teorie interaktivních médií), co vede normální život a má dobrou práci, která ho baví.

Takže jak k médiím přistupovat ve vztahu k našim dětem? Věřím, že nemá smysl je od nich zcela oddělovat. Když my jsme byli malí, dnešní moderní vymoženosti prostě neexistovaly. Ale dnes tu jsou a nemá smysl dělat, že ne. Fascinuje mě, jak už od věku několika měsíců děti ty věci tak ohromně přitahují – natahují se po všem, co má tlačítka a displej, když v televizi běží reklama, náhle ustrnou v jakékoli činnosti a naprosto bez hnutí pozorují ty barevné míhající se obrázky. 

Dcera měla přibližně v roce a půl období, kdy jsem nemohla vzít do ruky telefon, aniž by ho hned nechtěla taky. Což bylo pro mě někdy velice limitující, když jsem potřebovala něco vyřešit. Navíc se pak brzy naučila vylézt si na židli a vzít mi ho ze stolu. Takže jsem zkusila zavést pravidlo telefon jen jednou denně. Napřed jsme se na něm spolu dívaly na fotky a videa, které jsem natočila já. Pak jednou po návratu z pošty, kde si vzala letáček s poštovním panáčkem z reklamy „Poštovní půjčka“, jsem jí na Youtube pustila tuto reklamu. A ona chtěla ještě. A znovu a znovu. A od té doby u nás propuklo šílenství Youtube. Postupně se naučila si YT v menu najít, pustit a přepínat si videa sama. Díky pravidlu jednou denně ale opravdu funguje to, že můžu přes den cokoli na mobilu řešit a už mi ho nebere. Jen sem tam, když ho nechám válet na sedačce, tak si ho vezme k uchu a říká haló haló, ale není žádný řev, když jí ho vezmu. 

Její čas přijde s večeří. Když jsme někde venku, ani si na něj nevzpomene, ale doma sotva si nachystám večeři a jdu si s ní sednout do obýváku k televizi, už se hlásí. Přiznám se, že je to pro mě pohodlné. Můžeme se s mužským v klidu podívat na svůj večerní program, zrelaxovat se a dcera je tam s námi, neruší nás, kouká na videa. 

Ano, spousta maminek může podotknout, že tak malému dítěti mobil do ruky vůbec nepatří. Že dívat se večer před spaním je ještě horší, než dívat se během dne. Že je to zcela nevýchovné takto dítě „odložit“ u telefonu a s tím, že chceme my rodiče mít večer klid, místo toho, abychom navodili uspávací atmosféru, koupali, četli pohádky apod. Další věc je, co mě tak napadá, že tímto vejráním na displej se může stát, že si brzo zkazí oči (což mi přijde jako asi nejreálnější a nejhorší hrozba). Na druhou stranu, poté, co je člověk s dítětem 24 hodin denně si myslím, že není tak hrozné chtít hodinku a půl relativního klidu pro sebe. Že i kdyby se na videa nedívala, na nějaké čtení pohádek a uspávací techniky by dcera stejně nereagovala, spíš by skákala po sedačce či po posteli a dělala blbiny. Že nám teď odpoledne usíná čím dál později, takže stejně není možné ji v osm večer dát do postele. Že díváním se na videa se přece jen taky něco učí o životě okolo sebe – poznává barvičky, zvířátka, vidí jak se chovají a hrají si jiné děti. 

Dokud jsem byla bezdětná, taky jsem prosazovala, že malé děti nepatří před televizi, že moje dítě se bude na pohádky dívat jen výjimečně. Odsuzovala jsem bývalou šéfovou, že dovolí své dceři tak moc času trávit u dětských her na počítači nebo si pustit u sebe v pokojíčku DVD s pohádkou, na niž se ve výsledku ani nedívá. Je pravda, že televizi Gábince do pokojíčku dávat nechci. Přijde mi to úplně zbytečné, u nás doma jsme taky měli televizi jen jednu a nikdy jsme se o programu nehádali. Ale i tím, že už na částečný úvazek pracuju, občas prostě „pomoc“ televize uvítám, když zrovna nemá dcera náladu si hrát sama, ale já zrovna musím pracovat. 

Věřím, že aspoň v něčem je televize přínosem – opět dítě získává nějakou novou slovní zásobu (momentálně máme období, kdy dcera odmítá, abych jí četla) a vidí věci a situace, s nimiž by se v reálném životě třeba jen tak nesetkalo. Vždy je ale potřeba dítěti vysvětlovat, jakmile to začne aspoň trochu chápat, že to, co vidí na obrazovce není skutečné. Že musí přemýšlet o všem, co vidí a nebrat vše za bernou minci. Nejsem momentálně úplně v obraze, jak mediální výchova probíhá na základních školách, ale byla bych za to, aby se něco takového uskutečňovalo co nejdříve, vždy samozřejmě přiměřeně (mo)mentálním schopnostem dětí. Média, stejně jako spousta jiných věcí, jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Je potřeba to regulovat. Ale nezakazovala bych to. Přece jen to k dnešní době patří a výchova ke správnému kritickému přístupu k médiím může dětem do budoucího života mnoho dát.