K moři s dvouleťačkou – 1. část (cestování autem)

Už když bylo dceři 11 měsíců jsme se s ní odvážili na dovolenou na jih (psala jsem o tom tady) a letos jsme prostě zase k tomu moři chtěli. Doufali jsme, že ve dvou letech už to bude trochu lepší. A bylo? Jak se to vezme...

Asi největší strach jsme samozřejmě měli z cesty tam a zpět. Letos jsme si jako cílovou destinaci vybrali Černou horu, takže téměř 1200 kilometrů. Samozřejmě, že jsem Gábinku na tuto cestu dopředu připravovala. Dívaly jsme se doma na fotky z loňské dovolené a vysvětlovala jsem, že zase pojedeme k moři, ale že to je hrozně daleko a budeme muset dlouho sedět v autě, než tam dojedeme. Ptala jsem se jí, jestli to zvládne a tvrdila mi, že ano.

Také jsme se na cestování patřičně vybavili. Po zkušenostech z loňska, kdy dcera zapatlala na zpáteční cestě svoji autosedačku jídlem, jsme raději koupili potah na zadní sedadla. Měli jsme na dovolenou půjčené prostornější auto od známého a nechtěli jsme, aby mu to tam zaneřádila. Akorát že potah byl trochu menší, a tak se už po cestě tam skoro celý svezl, dcera do něj kopala, zakrývala se jím, takže ve výsledku byl spíš k vzteku. Další investicí, která se ve výsledku ukázala zbytečnou, byl držák na tablet. Umístili jsme ho doprostřed na mřížku oddělující zavazadlový prostor od cestovního, protože na hlavové opěrce před dcerou bylo umístěné zpětné zrcátko, abychom na ni viděli (dcera stále jezdí v protisměrné sedačce). Když jsem den před dovolenou stahovala nějaká videa do tabletu (Prasátko Peppa, Mrňouskové, Svět Elmo a Teletubbies), zjistila jsem, že musím stáhnout ještě nějaký program, v němž půjdou nastavit videa do smyčky. Na základě recenzí na internetu jsem vybrala VLC pro Android a po instalaci jsem zjistila, že má i funkci zamknutí obrazovky. Takže Gábi si ho mohla klidně držet v ruce, aniž by si video vypnula nebo přepnula a milý držák tam visel bez využití.

Bydlení v apartmánu jsme měli rezervované od neděle do neděle, aby se mohl partner odpoledne před cestou ještě trochu prospat a nehrotit odjezd v pátek hned po práci (kam bohužel musel). A taky abychom se vyhnuli největšímu náporu turistů. Vyjížděli jsme tedy v sobotu v 17:22 velitelského času. Dcera předtím celý den nespala, takže jakmile jsme vyrazili, usnula. Probudila se někdy kolem osmé večer a v klidu seděla a koukala z okýnka. Zanedlouho jsme zastavili, nechali ji vyběhat, najedli se a pak zase vyjeli. Cestou koukala, ale kupodivu byla úplně v klidu, měla s sebou nějaké své oblíbené hračky a plyšáky, takže jim tam něco vykládala a cesta probíhala hladce. Usnula tuším někdy po jedné hodině ráno po další občerstvovací zastávce, kde se pořádně vyběhala po parkovišti.

Mezitím byl ale partner už hodně unavený, a tak jsme v noci zastavili asi na hodinku a půl na krátké zdřímnutí a pak zase jeli dál. Já sice řidičák mám a řídím, ale přiznám se, že nejezdím po dálnici a už vůbec ne v cizině. Navíc jsme neměli naše auto, ale větší vozidlo s automatickou převodovkou, s níž nemám zkušenost, takže nebylo dost dobře možné, abychom se prostřídali.

Dcera se probudila okolo šesté hodiny, když začalo svítat, zrovna jsme přejeli jedno naše oblíbené chorvatské odpočívadlo (Krka). Tak jsme o kus dál zastavili, trochu se prošli, nasnídali se a já se rozhodla, že si raději přesednu za dcerou dozadu a budu ji rozptylovat. A tak jsme si vykládaly pořád dokola historky, na něž si v té době pamatovala, jak holčičce vzala na hřišti balón a jak holčička plakala a že se to nedělá... a pak jak Gábinka plakala kvůli oranžovému měsíci a cvrčkům v trávě... a o paní vodě a panu ohni, které jsme viděli v pohádce den před odjezdem... a pořád dokola. Následovala ještě jedna zastávka na nádherném místě kousek za sjezdem z dálnice v jižním Chorvatsku – odpočívadlo s barem a prodejnou vín Risan. Měli tam i dětské hřiště, takže Gábi naprosto spokojená. Navíc po této zastávce znovu usnula, a tak jsme až na hranice s Černou horou opět jeli v klidu.

Nejhorší úsek nás čekal právě tam, téměř ke konci cesty – na hranicích. Zde už probíhají pasové kontroly. Před odjezdem nám referoval partnerův známý, že o 14 dní dříve čekali na hranicích 3 hodiny. Našli jsme si tedy informaci, že vedle hlavního přechodu existuje ještě jeden menší a měl by být víc v pohodě... Mno, na tomto menším jsme čekali 2,5 hodiny. Takže si nechci představovat, jak by to bylo na tom hlavním. Samozřejmě, že jakmile jsme zastavili v koloně táhnoucí se za zatáčku dalšího kopce, Gabča se vzbudila. Napřed to zvládala dobře, ale jak jsme dlouho stáli a posunovali se po metrech, začala se po chvíli nudit. Navíc klimatizace samozřejmě pořádně nefungovala, když jsme spíš stáli, než jeli, takže nám bylo opravdu horko, malou chvíli se mi začalo dělat docela špatně. Ven jsem s ní ale vystupovat nechtěla, protože se mi strašně chtělo na záchod a nebylo tam kde – byla tam jen prašná silnice plná lidí a za nízkým křovím sráz dolů k moři. A tak jsme tady už museli Gábinku opravdu hodně zabavit – jídlem, dobrůtkami a džusíky, tabletem, nechali jsme ji nepřipoutanou poskakovat po autě, pak si ji aspoň na chvilku, když jsme zrovna stáli, bral přítel do náruče ven.

Kupodivu jsme i tuto eskapádu nakonec přežili celkem v pohodě a nejhorší pak asi byla poslední část cesty, kdy už to na dceru opravdu bylo dlouhé a dokonce už i tablet s videy odhazovala a neustále chtěla „pipupi“, tedy prsíčko (samozřejmě jak jinak než za jízdy, jinak bychom tam nedojeli asi nikdy)... Celá cesta tam nám ve výsledku trvala 22,5 hodiny. 

Doufali jsme, že cesty po Černé hoře za výlety budou krátké, a tedy snesitelné. Bohužel se ale téměř každý výlet stal trochu soubojem kdo s koho. Po pobřeží totiž nevedou žádné rychlostní silnice, v podstatě jediná magistrála, po níž se jede maximálně 80, ale často spíše 60, je používána všemi, takže tam jedete víceméně pořád v koloně (byť mimo obce celkem plynule jedoucí). Obecně doprava v Černé hoře by byla tématem hodným na samostatnou kapitolu nějakého cestovatelského blogu, všichni černohorci (a teda nejen oni) totiž řídí jako čuňata. Takže partner se při jízdách musel pořád soustředit, aby mu někdo nefrknul do cesty těsně před námi, nebo aby nás někdo nesejmul v protisměru při jízdě v úzkých horských serpentinách, takže každé postupně se zesilující „pipupi?“ ozývající se ze zadního sedadla slyšel opravdu nerad. Zpětně si uvědomuju, že možná kdybych jezdila s Gábinkou vzadu, byly by cesty klidnější, ale nějak mě to nenapadlo, chtěla jsem mít z auta nějaký výhled, když už jsme na té dovolené...

Takže jsem neustále musela mít po ruce arzenál bonbónků a lízátek, džusíků, křupek, sušenek, kapsiček a ovocných tyčinek, které stejně za nějakou dobu už ani nechtěla a opravdu se naříkavým hlasem dožadovala kojení. Další problém byl v tom, že kdykoli jsme zastavili, abychom třeba vyfotili nějakou pěknou scenérii, tak se ptala „a je to?“, „už tam?“ a když jsme řekli, že ne, tak propukla v pláč. Takže jsme raději ani moc nikde nezastavovali a nechali si ujít mnohé pěkné vyhlídky. A nakonec jsme stejně museli někde zastavit, abych ji nakojila, protože za jízdy v tomto provozu nechtěl partner moje visení nad její autosedačkou za jízdy riskovat. Docela by mě zajímalo, jak by to probíhalo v případě, že bych už dceru nekojila. Byla by v pohodě? Spokojila by se s pitím a jídlem? Nebo by i tak mrčela a chtěla mě mít vedle sebe? 

Naštěstí alespoň vždy cestou zpět z výletu v autě usnula, takže zpáteční cesty byly klidnější a měli jsme více příležitostí se pokochat krásnými výhledy na hory i pobřeží. 

Každopádně z důvodu její nesnášenlivosti dlouhých cest autem jsme nakonec ani nepodnikli všechny výlety, co jsme měli naplánované, zbytečně by se stresovalo jak dítě, tak my.

Paradoxně nejlepší cesta byla ta zpátky do ČR. A přitom té jsme se báli ze všeho nejvíc, protože jsme vyjížděli v 10 hodin dopoledne a plánovali jet přes celý den. Je pravda, že jsem si pro jistotu hned sedla dozadu vedle dcery. Po ruce opět všechny její hračky, jídlo, pití, sladkosti a tablet. Tentokrát jsme si cestu trochu zkrátili použitím místního trajektu v nejužším místě Kotorského zálivu, takže jsme si nějaký ten čas ušetřili. Na trajektu jsme na tu chviličku (nepluje ani 10 minut) vystoupili z auta a pokochali se vlastně posledním pohledem na moře zblízka a ne jen přes okýnko auta. Tentokrát jsme zkusili hlavní hraniční přechod. Přijeli jsme okolo dvanácté hodiny, kdy asi zrovna obědvali, protože jsme chvíli čekali, než se kolona začala hýbat. Čekali jsme všehovšudy hodinu. Dcera zvládala i stání naprosto v pohodě, samozřejmě i za pomoci „pipupi“.  

Než jsme se jižním Chorvatskem konečně dokodrcali na dálnici, bylo po třetí hodině odpolední. Chvilku předtím jsme se zastavili na jídlo na prašné horké silničce u nějakého kamenolomu, kde se Gabča i v tom nesnesitelném vedru pořádně proběhla a proskákala (strašně moc si chtěla jít hrát do vysokých hromad písku), a v okamžiku, kdy jsme najeli na dálnici, Gábinka usnula. Spala skoro tři hodiny!

Pak následovala další zastávka, ještě stále v Chorvatsku. Měli tam Burger king a jednu velice lákavou „fresh jídelnu“ a mně se tak sbíhaly sliny! Akorát jsem si musela nechat zajít chuť, protože jsme s sebou neměli žádné kuny. Gabča se tu naposledy pořádně vyběhala a na další cestě jsme už zastavovali asi jen dvakrát na natankování, kafe a tátovo cigáro, kdy jsme ji ani nevytahovali z auta, což překvapivě nikterak nekomentovala a nakonec usnula a prospala zbytek cesty až domů. Je pravda, že během této zpáteční cesty přítel sem tam trochu překračoval povolenou rychlost, takže jsem byla i ráda, že sedím vzadu a nevidím, jak se řítíme po dálnici. Doma jsme byli někdy před třetí hodinou ráno, tedy po asi 16,5 hodinách jízdy.

Kdybych to měla shrnout, bylo to určitě lepší, než cestovat s ročním dítětem. Dvouleťák už poměrně dobře chápe, že je prostě ještě nutné sedět a jet, i když se mu to moc nelíbí. A je možné ho přecejen lépe zabavit. Ale i tak nastávaly poněkud stresové situace a bylo nutné cpát dceru ne úplně zdravými pochutinami, aby to cestování vzala na milost. Nemluvě o kojení za jízdy, které, i když bohužel pro mě nebylo zcela bezpečné, se ukázalo stále jako nezbytné. Tak jsem zvdědavá, pokud vyjedeme i za rok, jaký nastane posun :-)

A co vy, máte nějaké vychytávky na dlouhé cesty?