Z workoholika mámou, z mámy workoholikem

Jsem ten typ člověka, který je ve svém zaměstnání rád perfektní. Na jednom školení jsme se měli zamyslet, co nás v práci nejvíce motivuje. Přemýšlela jsem a došla k tomu, že je to jak osobní uspokojení z toho, že jsem něco zvládla dobře (a rychle) udělat, tak i pochvala ostatních, ocenění nadřízeného.

Doma nemám nadřízeného. Není nikdo, kdo by mě tu ocenil. Jako, ano, občas, když pořádně uklidím, mě přítel pochválí. Ví, že uklízení opravdu není mým koníčkem a je vděčný za každý počin v tomto směru. Ale tohle je sice hezké slyšet, ale osobní uspokojení mi to zas tak moc nepřináší. Potěšilo mě, když mi jednou v podroušeném stavu prozradil, jak obdivuje, jak to s malou zvládám, že on by to nedal. To bylo ještě když byla dcera menší. Teď už si nejsem jistá, že to stále tak dobře zvládám :-D

Každopádně když jsem byla zaměstnaná a v jednom kole s pracovními starostmi, byla jsem ve svém živlu. Konečně jsem našla práci, která mě uspokojovala, naplňovala, měla jsem dojem, že jsem v ní opravdu dobrá. A tak když se blížila doba mého odchodu na mateřskou, cítila jsem se velice nejistě. Nedokázala jsem si představit, že už nebudu řešit ty věci, které jsem řešila, a místo toho budu přebalovat, chovat, uklízet, vařit, chodit na procházky. Plánovala jsem brzký návrat zpět do práce. Moje mamka to nechápala. Pořád říkala: „Užívej si mateřské, pracovat budeš celý život.“

No a? Já ráda pracuju. Tedy když je dobré zázemí. Nikdy jsem si to nepřipustila, ale asi jsem trochu byla workoholik. S narozením dcery sice přišly zcela jiné, nové povinnosti, ale i přes všechen ten kolotoč kolem miminka bych neřekla, že jsem si připadala tak skvěle a nepostradatelně, jako předtím v práci. Pořád jakoby mi cosi chybělo. Když se mě někdo ptal, jak se mám, nevěděla jsem, co odpovědět. Banální „dobře“ mi přišlo ne zcela vypovídající o mém aktuálním stavu. „Špatně“ jsem se také neměla. Prostě... „Ano, je to fajn, děkuju za optání, ale je to náročné. Mám toho tolik na práci a vlastně se zároveň nudím.“ Jenže to asi neříkáte lidem jen tak na potkání.

Když měla dcera 4 měsíce, vrátila jsem se ke svému přivýdělku přes počítač, který jsem měla už nějaké dva roky předtím. Také jsem se zařekla, že se naučím háčkovat. Objednala si přílohu časopisu Kreativ, sadu háčků a nějaké příze a vrhla se na to. Také jsem začala promýšlet organizaci 20letého výročí divadelního studia, jehož jsem členkou, a na podzim jsem byla ustanovena jako hlavní organizátor této akce. Poslední dobou také koketuju s myšlenkou zkusit přepsat jednu knihu do dramatického útvaru a zrežírovat to (to je zatím ale hodně teoretická úvaha). V srpnu jsem opět nastoupila na půl úvazku do práce. Také jsem se na podzim začala trochu více spolupodílet na správcovství v pár facebookových skupinách. A teď, můj poslední počin, je založení blogu. 

Najednou mám zase práce nad hlavu a kolikrát si říkám, že bych ocenila více volna. Každé z těchto věcí se věnuju v krátkých chvílích volna, přeskakuju z jedné na druhou a vlastně nic nedělám na 100 %. Ale v zásadě mi to tak vyhovuje. Asi jsem opravdu založením workoholik a nejsem typ pouhé ženy v domácnosti (ještě, že žiju ve 21. století). A tak i když domácnost zase trochu pokulhává, na oběd v týdnu vařím rychlovky a občas dceru „odkládám“ u televize, přece jen se cítím zase o trochu šťastnější a užitečnější.

A jak jste na tom vy? Chybí vám vaše práce, nebo jste zcela spokojené doma jako mámy na plný úvazek? Neděsí vás představa zůstat doma na tři, šest, nebo dokonce devět let? Čím se ve volnu zabýváte na mateřské vy?