Nevyžádaná pomoc

Dnes se mi v obchodě zase staly události, nad nimiž jsem se musela pousmát. Dokud nemáte dítě, jste každému putna. Ale jakmile jste těhotná nebo s sebou máte malého ďáblíka, najednou by se lidé přetrhli, aby vám pomohli. Ovšem většinou se jedná o pomoc, která pomocí vůbec není.

Už několikrát se mi u pokladen stalo, že když jsem s dítětem v nosítku na břiše skládala nákup na pás, chtěli mi nějací důchodci strašně pomoct skládat se mnou. Jenže přiznejme si, ve skládání nákupu chceme mít svůj systém. Pečivo k sobě, maso k sobě, zeleninu a ovoce k sobě, mezitím něco těžšího a něco lehčího na prostřídání, abych to mohla rovnou ládovat do tašek. (Nemáte to tak? Jsem sama ujetá?? :-D) Takže jakákoli nabídka pomoci u pásu ve mně spíše vyvolá dojem, že ty lidi za mnou jaksi strašně zdržuju, a proto mi chtějí pomoct, abych už vypadla. (Navíc nechci, aby někdo šahal na můj nákup.) Jsem paranoidní?

Dnes jsem u vstupu do obchodu hledala v peněžence desetikorunu na vozík. Nějaký přeochotný pán mi nabízel svůj. Jenže měl menší, s vysokým dnem, do nějž by se mi týdenní nákup nevešel. Vím, že to chudák nemohl vědět, ale s úsměvem jsem mu vysvětlila, že tak malý vozík opravdu nepotřebuju. Možná jsem zněla nevychovaně, ale nejsem prostě zvyklá, když mě oslovují cizí lidé.

Nejprve jsem jako zhruba poslední dva měsíce posadila dceru do vozíku. A jako i minulý a předminulý týden, moc se jí nechtělo. Na chvilku pomohl rohlík. Pak si ukořistila papriku a s chutí ji baštila, rohlík zapomenut. U pultu s lahůdkami na ni paní prodavačka civěla a ptala se, jestli tu papriku nechci aspoň opláchnout. Jelikož už Gabča měla půlku v sobě, poděkovala jsem a s ironickým pousmáním odvětila, že teď už je to asi jedno.

U chlaďáků už ve vozíku dcera nevydržela, a tak putovala na břicho do nosítka. Chtěla se ode mě napít, ale pak se začala různě vyklánět a chytat mi za madlo vozíku. U pečiva mi s ní už došla trpělivost. Přece jen už je dost velká a těžká a není přes ni vidět.

Tak jsem ji v jedné uličce z břicha přehazovala na záda. Zničehonic přiskočila ochotná prodavačka z úseku pekárny, která už předtím na ni cukrblikala. Je pravda, že tato pomoc mi až tak nevadila. Jen přemýšlím, jak si ti lidé myslí, že si dceru nahazuju, když někdo v okolí není? Taky to nějak musím zvládnout sama...

A nakonec u pokladen jsem si schválně vybrala takovou, u níž byl starší pán s velkým nákupem, abych měla dostatek času si zboží v klidu vyskládat na pás. Nesnáším pak ten stres a spěch, kdy už musím dávat nákup do tašek, ale ještě ho ani nemám všechen vyložený. No a hned na mě paní od vedlejší pokladny volá, že můžu jít za ní, že tam má volno. Vypadám snad jako někdo, kdo neví, že když nad nimi svítí světýlko, znamená to, že mají otevřenou pokladnu?

Občas si připadám jako asociál, který pohrdá pomocí a odmítá ji s nedůvěrou až pohrdáním v hlase. Je hezké, že ti lidé chtějí pomoct. Ale já na to nějak vnitřně nejsem připravená. Zvláště, když taková pomoc, kterou bych uvítala, většinou nepřichází, a tak si s opravdovými problémy stejně musím nakonec poradit sama.