Cestování s miminem

Prvních asi 8 měsíců jsme dceru vozili v klasickém vajíčku, které jsme koupili spolu s kočárkem. Jak dcera rostla, začali jsme bádat nad tím, jakou sedačku pořídit potom. Měla jsem nějakou zamluvenou od kamarádky, tvrdila mi, že v ní vozila děti od doby, co začaly sedět, ale když jsem ji pak viděla, moc se mi to nezdálo. Byla obyčejná posměrná a byl to už dost rovný sed. Nějak jsem si neuměla představit, že do ní posadím dítě v 9 měsících.

Zrovna v té době jsem v nějaké diskuzi narazila na odkaz na web petsvestek.cz a Facebookovou skupinu Děti proti směru. Dozvěděla jsem se, že daleko bezpečnější je vozit dítě proti směru jízdy, a to ideálně alespoň do 4 let věku dítěte. Ve Švédsku, i když to nemají zakotveno v zákoně, všechny rodiče takto své děti vozí. A tak jsem doma oznámila, že budeme kupovat protisměrnou sedačku. Jenže jakou? Ty nejuznávanější značky, které dopadly v německých ADAC testech nejlépe (Klippan, Romer Britax, Besafe...) nám přišly hodně drahé. Samozřejmě, že pokud jde o bezpečnost dětí, člověk by se na cenu neměl ohlížet, ale zrovna v té době byl 6000 maximální strop, který jsme si mohli dovolit za autosedačku dát. Nakonec to vyhrála sedačka Joie Every Stage (s upevněním na pásy), která je pro kategorii 0-36 kg, měla by tedy teoreticky vydržet až snad do nějakých 14 let. Je pravda, že se sedačky s takto velkým rozpětím moc nedoporučují, právě proto, že tím, jak jsou univerzální, nemusí pak 100% správně sedět.

Zatím jsem poměrně spokojená, i když nějaké drobné detaily mi tam vadí. Zaprvé: upoutání sedačky k automobilovému pásu je nešťastně řešeno – pás vede v podstatě prostředkem nástupního prostoru, takže musím dceru trochu nešikovně „nahazovat“ nad ním. Vyřešilo by to nakládání z druhé strany auta, což ale v některých situacích (parkování u silnice) zas není tak bezpečné. Zjistila jsem ale, že to je hodně způsobeno tím, odkud pás vede. V přítelově Fabii se pás zasunuje rovnou do sedačky, je tak mnohem níž a prostoru na vkládání dítěte je víc. Druhá věc je utahování a povolování pětibodového pásu – při nejnižší poloze hlavové opěrky to jde dost ztuha. Jinak sedačka na sedadle drží jako přibitá, dcera má pořád dostatek místa, stále jezdí na nejvíce ležící polohu a bez problémů.

Vozit jsme ji v této sedačce začali tuším někdy v dubnu, to měla Gábinka asi 8 měsíců. Po pár týdnech pohodového ježdění najednou asi 14 dní záchvaty pláče. Ve stejnou dobu byla nemocná, možná to spolu souviselo. Koupila jsem ale pro jistotu i zpětné zrcátko, které se namontuje na hlavovou opěrku zadního sedadla a řidič tak ve svém zpětném zrcátku na dítě vidí. A asi i dcera byla uklidněna tím, že na mě v zrcátku vidí a od té doby zase klid. Teď už dorostla tak, že se v zrcátku vidí sama a to je pro ni teprve bžunda!

Asi nejtěžší zkouškou pro nás byla letní cesta do Chorvatska na ostrov Krk a zpět. Jeli jsme v červenci, dcera měla 11 měsíců. Při cestě tam jsme vyjeli zhruba ve dvě hodiny ráno, abychom se aspoň trochu před cestou vyspali, ale zároveň, abychom v noci dojeli co nejdál. Přesunula jsem spící dceru tak jak byla, v pyžamu, do auta, přikryla dekou a vyjeli jsme. Sice se přitom probudila, ale párkrát mrkla a jakmile jsme vyjeli, byla opět tuhá. Hurá, manévr se zdařil. Prospala následující 4 hodiny bez probuzení. V 6 ráno se kdesi ve Slovinsku vzbudila, tak jsme zastavili, vzala jsem si ji do nosítka, nakojila ji a jeli jsme dál. Po další hodině se opět vzbudila, tak jsme zastavili znovu. Sluníčko už začalo hřát, tak jsem ji převlékla a nechala ji proskákat se na zadním sedadle. To byl zážitek! Vůbec ji nevadilo, že se vzbudila jinde, než ve své (naší) posteli, evidentně se jí nové dobrodružství líbilo. A jelo se zase dál. Dopoledne vydržela poměrně bez problémů, když už ji nebavily hračky, podávala jsem jí ovoce. Stavěli jsme ještě jednou a v závěrečné fázi opět usnula. Ve 12 hodin jsme byli na místě.

Jak jsme byli nadšení z cesty tam, cesta zpět byla horor! Začalo to už u kratších vyjížděk po ostrově druhý nebo třetí den. Jen co jsme sedli do auta, začala Gabča mrčet. Asi už ji to prostě nebavilo, pořád někam jezdit. Na krátkých vzdálenostech jsme to vždycky zvládli s písničkami a básničkami, ale začali jsme se hrozit cesty domů. Zpět jsme totiž měli jet přes den. Nedokázali jsme si představit někde tam celý den tvrdnout v horku se sbalenými zavazadly a nevyspalí jet domů přes noc (já se na dálnici jet bojím, takže celou cestu odřídil přítel). A tak nastal asi nejhorší den, který jsme kdy zatím s Gábinkou zažili :-D

Začátek ještě vypadal poměrně dobře. Od začátku jsem pro jistotu seděla vzadu vedle ní, zpívali jsme si písničky, měla jsem s sebou zásobu jídla a hraček. Pak usnula a skoro celou cestu Slovinskem prospala. Jenže těsně před Mariborem jsme zůstali trčet v zácpě. A zrovna se Gábinka vzbudila. Posunovali jsme se po metrech asi hodinu a čtvrt, klimatizace samozřejmě moc nefungovala. Ale pořád to ještě šlo. Jakmile jsme se rozjeli a projeli hranice, zastavili jsme na odpočívadle. Bylo tam pěkně, dala jsem na trávu piknikovou deku, dcera se tam batolila, skákala po lavičce, jedli jsme, osvěžili se studenou vodou, byli jsme tam asi hodinu. Sotva jsme ale zase vyjeli, bylo jasné, že jí s námi došla trpělivost. Už prostě nechtěla sedět uvázaná v sedačce. Neustále jsem ji musela bavit – písničky už frčely třikrát dokola, básničky to samé, všechny hračky vystřídány. Dokonce jsem jí na chvilku půjčila i foťák a svůj mobil, ale ani to na dlouho nezabralo. Tak opět přišlo na řadu jídlo. Měla jsem pro ni nakrájené nektarinky. No, musím se přiznat, že sedačka je od nich popaplaná ještě dnes, nějak jsme zatím nestihli ten potah vyprat :-D

Když už ani jídlo nezabíralo, opět jsme zastavili. Gabča byla jako šílená, lezla tam po trávě jako turbomyš. Ukazovali jsme si stromy, jehličí, šišky, měli tam zrovna tak krásnou travičku, čerstvě posekanou, že mi to nedalo, zula jsem si boty a běhala tam bosá. Bylo nám tam fantasticky. Jenže domů ještě pořád daleko, a tak jsme chtě nechtě museli jet dál. Napadlo mě prohlížet si s ní fotky v mobilu. Vydržela to docela dlouho a dokonce to už už vypadalo, že snad i usne. Jenže to už jsme byli před Vídní a přítel chtěl ještě jednou zastavit a dát si kafe a koupit vodu, abychom to pak už v tahu dojeli až domů. Tím se Gabča opět probrala a i když jsem se ji na parkovišti snažila ukolébat v nosítku, nedařilo se, rušily ji projíždějící auta. Takže jakmile jsme vyjeli, už spustila hysterický křík. Snažila jsem se ji konejšit, dělala jsem ššš ššš, ale nakonec usnula spíše úplným vysílením, než mým přičiněním. Za půl hodiny se zase vzbudila. A znovu řev. A tak nezbylo nic jiného, než že jsem se odepnula a naklonila za jízdy nad sedačku, rukama se pevně zapírala o cokoli, co bylo po ruce, a nabídla jí prso. Fikali jsme to 130 po posledních kilometrech dálnice a já se modlila, aby už konečně usnula. Usnula. Jakmile jsme přejeli hranice s Českem, začalo pršet. Slejvák. Opět se vzbudila. A tak jsem se nakláněla znovu. Sice jsme už nejeli tak rychle, ale zato po našich silnicích a do zatáček. Musela jsem se pevně držet, abych sebou nesmýkala ze strany na stranu. Tentokrát si už ale jen moje prso držela a to jí stačilo ke štěstí a opět usnula. Až domů.

Byla to vážně bojovka. Přítel vyčerpanej, já taky, Gábinka samozřejmě plno energie. Ale to už nám nevadilo. Byli jsme doma, ve svém. Bylo zvláštní sledovat, jak po pouhých 5 dnech, co jsme tam nebyli, si Gábinka jen pomalu upamatovává na svoje staré známé prostředí. Jak jsem po ní chtěla, aby zaškrabala na skleněnou výplň dveří od ložnice, což vždycky dělala, a ona nevěděla, co po ní chci. Jak se pomalu dobatolila ke své bedně s hračkami a teprve potom jí to tak nějak všechno došlo a ona se jala postupně čím dál radostněji vyhazovat všechno ven.

Dost jsem se po dovolené bála, že když příště sedneme do auta, bude zase protestovat. Ale naštěstí ne. A od té doby je v autě zase klid a pohoda. Tak snad vydrží.

Jen pořád nevíme, jak pojedeme na dovolenou příští rok. Jasně, bude o rok starší. Bude to snad víc chápat. Ale i tak se toho trochu děsíme. A tak až to bude za námi, zase vám přinesu report :-)