Jako dříví v lese?

Mateřství, to není jen výměna plenek, nakrmení a pomazlení. Úkolem mateřství (či rodičovství jako takového, ať nevynecháváme roli mužů) by mělo být vychovat z dítěte „dobrého člověka“. Čili ideálně někoho, kdo je hodný, zdvořilý, neodmlouvá, zdraví a poděkuje, dobře se učí, nefetuje a nechodí za školu, ale zároveň je cílevědomý, spravedlivý, rozumný... Chci toho moc? No, možná ano :-)

Každopádně momentálně stojíme na začátku toho všeho a já pořád tápu, jak mám svoji dceru vychovávat. Jak být dobrou mámou?

První věc, kde stále trochu cítím mezery, je to, jak moc si s dcerou hraju. Myslím tím vyloženě sedět s ní a naplno se jí věnovat. Od dceřina jednoho roku jsem nastoupila na poloviční úvazek zpět do práce, takže 4 hodiny denně sedím u počítače. Dcera většinou dvě až tři hodiny z tohoto času prospí, ten zbytek se mi ji nějak daří zabavit (u televize, jídlem a podobně :-D ). Jenže pak jsou tu další povinnosti – uklidit, uvařit, vyprat, zajet nakoupit, a samozřejmě také občas jít s malou ven, jet plavat nebo do herničky s dalšími dětmi. Při všech každodenních činnostech mi dcera asistuje, někdy ne úplně tak, jak bych si přála, ale aspoň se zabaví. Takže když pak můžu chvilku vydechnout, jsem ráda, když si dcera chvilku hraje sama a já můžu nakouknout, co je nového na Facebooku, něco uháčkovat, zírat tupě na televizi nebo napsat článek na blog. V tomto nabitém programu už na nějaké velké hry s Gábinkou času moc nezbývá. Takže pak ve mně hlodá červíček pochybností a výčitek. Neroste dcera jako dříví v lese? Neměla bych ji více obšťasnovat svým zájmem? Neměla bych jí pořád dokola ukazovat, jak se do sebe skládají kalíšky, navlékají kroužky na tyčku, nebo hážou kaštany do plastové láhve?

Pak se jednou za čas hecnu a opravdu se snažím se dceři věnovat. Chci jí třeba přečíst pohádku z knížky. A ona nechce. Zavírá ji nebo s ní listuje a hledá obrázky. Skládám kalíšky, ona je vysype a snaží se je složit. Jenže ještě nerozezná, který je menší a který větší, dává je tam špatně, takže se začne vztekat a rozmetá kalíšky všude po pokoji. Trpělivě ukazuju, vysvětluju, podávám jí je ve správném pořadí, ale ona je svéhlavička a chce si to dělat po svém. Za chvilku ji to přestane bavit úplně. Vezmeme tedy dřevěné kroužky, párkrát je zkusíme navléct na tyčku a pak s nimi začne házet na skleněný konferenční stůl. A mně už se pění krev. Jsem tady, miláčku, tvoje maminka je tady s tebou a chce si s tebou hrát. Musíš pořád jen všechno rozhazovat? A kam zase běžíš? Do kuchyně vytahat nádobí. Oukej. Jak chceš.

Nedávno jsem někde četla, že je pro děti důležité se nudit, teprve v takových chvílích rozvíjí svoji fantazii. Tak snad jo.

Gábinčin tvůrčí nepořádek :-)

Druhá věc je můj bouřlivý temperament. Nějak jsem nabyla falešného pocitu, že dcera je už natolik velká, že mi rozumí a dokáže pochopit, že když jí říkám ne, tak tím opravdu myslím ne. (No jo, je to ženská, ty to asi fakt mají jinak) Takže když už jí po padesáté vysvětlím, že ne, do koše se neleze, protože jsou tam špinavý věci a ona tam po padesáté první jde bufetit, dojde mi trpělivost. Důrazně řeknu ne. Odnesu ji od koše. Nezájem. Dere se k němu zpět. Zastoupím jí cestu. Začne se vztekat. Odnesu ji, vzpouzí se mi v náručí a ječí. Já ječím taky. Většinou se snažím obrátit to v žert. Vezmu ji vzhůru nohama, to se jí z nějakého důvodu strašně líbí. Odnesu ji do obýváku, třesu s ní, ona se hystericky směje. Fajn, tentokrát je to zažehnané. Jenže jak je v tom nejlepším, vymyslí další rošťárnu... Chystám jídlo. Ona se na mě pověsí a nutně se potřebuje dívat, co tam dělám. Přistavuju schůdky, ne, na ty ona nechce, chce do náruče. Vysvětluju, že potřebuju obě ruce a že když ji budu držet, žádné jídlo nebude. Vzteká se. Vezmu ji do náruče, kouká se, co máme v hrnci na plotně. Nejraději by si tam šáhla. Chvilku ukazuju, poňuňám, dám na zem. É é é – chce nahoru. Já to snad nedodělám... O chvíli později jíme. Přiznám se, když jsme spolu samy, jídáváme v obýváku u konferenčního stolu a koukám u toho na televizi. Malá může jíst z talíře se mnou, protože tam dosáhne, má to tak nejraději. Ovšem v případě něčeho tekutého ji chci přece jen krmit lžičkou. Někdy mi to dovolí. Polévky jí natolik chutnají, že tam problém nemá. Sednu si na zem, abych ji měla blíž a líp se mi krmila. Leze na mě. Říkám jí, slez, nelez na mě, tady stůj a máma ti dá ham. Nic. Snaží se přese mě dostat na stolek. Před námi miska plná polévky, ona oči upřené na obrazovku, máchá rukama a já se ji snažím jednou rukou sundat ze sebe, zatímco v druhé držím pečlivě vybrané sousto právě pro ni... Dojíme, ona v nestřežené chvíli lapne můj mobil. Dávno jsem vzdala pokusy jí ho hned brát. Ozývá se, mám jí ho odemknout, aby tam bylo něco vidět. Odemykám. Chvíli si tam jezdí, děsím se, komu zas bude volat nebo co mi smaže. Najednou zvedá ruku a já nestíhám přiskočit. Mobil je na zemi. I když ví, že se s ním nehází. I když už to nedělala. Jenže házení je její oblíbená staronová dovednost. Už to nevydržím...

Takových situací je přes den milion a občas to už prostě neustojím. Křičím. Někdy opravdu řvu. V tom lepším případě se tomu směje, čímž mě odrovná, protože se musím smát taky. Ale někdy se neudržím a plácnu ji – přes ruku, nohu. Ne moc. Ale většinou je už v takovém stavu vzdoru, že to bohatě stačí a ona se rozpláče. A já si to hned vyčítám. Slibuju si, už ne, už to neudělám. Jenže...

Asi bych na chvíli potřebovala vypnout, vzít si z té mateřské na chvíli dovolenou. Jsme spolu 24 hodin denně a někdy už toho mám zkrátka dost. Naposledy jsme byly asi 2 hodiny bez sebe loni v prosinci, kdy jsem šla na vyšetření očí, kde jsem ji nemohla mít s sebou. Ale nějak nemám odvahu to zkusit, je na mě dost fixovaná (nebo teda minimálně na moje prsa). Takže mi nezbývá, než začít v sobě hledat nějakou tu páčku, která tyhle zkraty vypíná, přerušit obvody a povznést se nad podobné situace. Snad se mi to podaří.

A jak je to u vás? Potýkáte se s něčím podobně jako já? Zažíváte tytéž pocity? Nebo je u vás doma klid a mír? Jakým způsobem si hrajete se svými ratolestmi? Napište mi sem, budu ráda za každý postřeh a radu :-)