Mateřství, to
není jen výměna plenek, nakrmení a pomazlení. Úkolem mateřství (či rodičovství
jako takového, ať nevynecháváme roli mužů) by mělo být vychovat z dítěte „dobrého
člověka“. Čili ideálně někoho, kdo je hodný, zdvořilý, neodmlouvá, zdraví a
poděkuje, dobře se učí, nefetuje a nechodí za školu, ale zároveň je cílevědomý,
spravedlivý, rozumný... Chci toho moc? No, možná ano :-)
Každopádně momentálně
stojíme na začátku toho všeho a já pořád tápu, jak mám svoji dceru vychovávat. Jak
být dobrou mámou?
První věc, kde
stále trochu cítím mezery, je to, jak moc si s dcerou hraju. Myslím tím
vyloženě sedět s ní a naplno se jí věnovat. Od dceřina jednoho roku jsem
nastoupila na poloviční úvazek zpět do práce, takže 4 hodiny denně sedím u
počítače. Dcera většinou dvě až tři hodiny z tohoto času prospí, ten
zbytek se mi ji nějak daří zabavit (u televize, jídlem a podobně :-D ). Jenže
pak jsou tu další povinnosti – uklidit, uvařit, vyprat, zajet nakoupit, a
samozřejmě také občas jít s malou ven, jet plavat nebo do herničky s dalšími
dětmi. Při všech každodenních činnostech mi dcera asistuje, někdy ne úplně tak,
jak bych si přála, ale aspoň se zabaví. Takže když pak můžu chvilku vydechnout,
jsem ráda, když si dcera chvilku hraje sama a já můžu nakouknout, co je nového
na Facebooku, něco uháčkovat, zírat tupě na televizi nebo napsat článek na
blog. V tomto nabitém programu už na nějaké velké hry s Gábinkou času
moc nezbývá. Takže pak ve mně hlodá červíček pochybností a výčitek. Neroste
dcera jako dříví v lese? Neměla bych ji více obšťasnovat svým zájmem? Neměla
bych jí pořád dokola ukazovat, jak se do sebe skládají kalíšky, navlékají
kroužky na tyčku, nebo hážou kaštany do plastové láhve?
Pak se jednou za
čas hecnu a opravdu se snažím se dceři věnovat. Chci jí třeba přečíst pohádku z knížky.
A ona nechce. Zavírá ji nebo s ní listuje a hledá obrázky. Skládám
kalíšky, ona je vysype a snaží se je složit. Jenže ještě nerozezná, který je
menší a který větší, dává je tam špatně, takže se začne vztekat a rozmetá
kalíšky všude po pokoji. Trpělivě ukazuju, vysvětluju, podávám jí je ve
správném pořadí, ale ona je svéhlavička a chce si to dělat po svém. Za chvilku
ji to přestane bavit úplně. Vezmeme tedy dřevěné kroužky, párkrát je zkusíme
navléct na tyčku a pak s nimi začne házet na skleněný konferenční stůl. A
mně už se pění krev. Jsem tady, miláčku, tvoje maminka je tady s tebou a
chce si s tebou hrát. Musíš pořád jen všechno rozhazovat? A kam zase
běžíš? Do kuchyně vytahat nádobí. Oukej. Jak chceš.
Nedávno jsem
někde četla, že je pro děti důležité se nudit, teprve v takových chvílích
rozvíjí svoji fantazii. Tak snad jo.
Gábinčin tvůrčí nepořádek :-) |
Druhá věc je můj
bouřlivý temperament. Nějak jsem nabyla falešného pocitu, že dcera je už
natolik velká, že mi rozumí a dokáže pochopit, že když jí říkám ne, tak tím opravdu
myslím ne. (No jo, je to ženská, ty to asi fakt mají jinak) Takže když už jí po
padesáté vysvětlím, že ne, do koše se neleze, protože jsou tam špinavý věci a
ona tam po padesáté první jde bufetit, dojde mi trpělivost. Důrazně řeknu ne. Odnesu
ji od koše. Nezájem. Dere se k němu zpět. Zastoupím jí cestu. Začne se
vztekat. Odnesu ji, vzpouzí se mi v náručí a ječí. Já ječím taky. Většinou
se snažím obrátit to v žert. Vezmu ji vzhůru nohama, to se jí z nějakého
důvodu strašně líbí. Odnesu ji do obýváku, třesu s ní, ona se hystericky
směje. Fajn, tentokrát je to zažehnané. Jenže jak je v tom nejlepším,
vymyslí další rošťárnu... Chystám jídlo. Ona se na mě pověsí a nutně se
potřebuje dívat, co tam dělám. Přistavuju schůdky, ne, na ty ona nechce, chce
do náruče. Vysvětluju, že potřebuju obě ruce a že když ji budu držet, žádné
jídlo nebude. Vzteká se. Vezmu ji do náruče, kouká se, co máme v hrnci na
plotně. Nejraději by si tam šáhla. Chvilku ukazuju, poňuňám, dám na zem. É é é –
chce nahoru. Já to snad nedodělám... O chvíli později jíme. Přiznám se, když
jsme spolu samy, jídáváme v obýváku u konferenčního stolu a koukám u toho
na televizi. Malá může jíst z talíře se mnou, protože tam dosáhne, má to
tak nejraději. Ovšem v případě něčeho tekutého ji chci přece jen krmit
lžičkou. Někdy mi to dovolí. Polévky jí natolik chutnají, že tam problém nemá. Sednu
si na zem, abych ji měla blíž a líp se mi krmila. Leze na mě. Říkám jí, slez,
nelez na mě, tady stůj a máma ti dá ham. Nic. Snaží se přese mě dostat na
stolek. Před námi miska plná polévky, ona oči upřené na obrazovku, máchá rukama
a já se ji snažím jednou rukou sundat ze sebe, zatímco v druhé držím pečlivě
vybrané sousto právě pro ni... Dojíme, ona v nestřežené chvíli lapne můj
mobil. Dávno jsem vzdala pokusy jí ho hned brát. Ozývá se, mám jí ho odemknout,
aby tam bylo něco vidět. Odemykám. Chvíli si tam jezdí, děsím se, komu zas bude
volat nebo co mi smaže. Najednou zvedá ruku a já nestíhám přiskočit. Mobil je
na zemi. I když ví, že se s ním nehází. I když už to nedělala. Jenže
házení je její oblíbená staronová dovednost. Už to nevydržím...
Takových situací
je přes den milion a občas to už prostě neustojím. Křičím. Někdy opravdu řvu. V tom
lepším případě se tomu směje, čímž mě odrovná, protože se musím smát taky. Ale
někdy se neudržím a plácnu ji – přes ruku, nohu. Ne moc. Ale většinou je už v takovém
stavu vzdoru, že to bohatě stačí a ona se rozpláče. A já si to hned vyčítám. Slibuju
si, už ne, už to neudělám. Jenže...
Asi bych na
chvíli potřebovala vypnout, vzít si z té mateřské na chvíli dovolenou. Jsme
spolu 24 hodin denně a někdy už toho mám zkrátka dost. Naposledy jsme byly asi
2 hodiny bez sebe loni v prosinci, kdy jsem šla na vyšetření očí, kde jsem
ji nemohla mít s sebou. Ale nějak nemám odvahu to zkusit, je na mě dost
fixovaná (nebo teda minimálně na moje prsa). Takže mi nezbývá, než začít v sobě hledat nějakou tu páčku,
která tyhle zkraty vypíná, přerušit obvody a povznést se nad podobné situace.
Snad se mi to podaří.
A jak je to u
vás? Potýkáte se s něčím podobně jako já? Zažíváte tytéž pocity? Nebo je
u vás doma klid a mír? Jakým způsobem si hrajete se svými ratolestmi? Napište
mi sem, budu ráda za každý postřeh a radu :-)
Ahoj Míšo, tenhle příspěvek mě zaujal!Tohle jsou otázky,a myšlenky, která si jistě klade každá máma.Ale vypisovat moc nemám čas,děti jsou nemocné.Ale úplně tě chápu, mám s dětmi pracovní zkušenosti,tak jsem to měla lehčí,ale jako téma je to na delší povídáni! Dotýká se to toho jaký chceš být rodič a jakou máš filozofii rodičovství, trošku to vypadá,že ještě nemáš jasno;)Ale třeba to jen tak vyznívá s textu.Tak možnápříští sraz máme téma;)
OdpovědětVymazatAhoj Leni, díky za reakci ;-) Mno, rodič bych chtěla být co nejlepší :-D Co to znamená? Ideálně aby Gábinka neměla pocit, že ji zanedbávám, že jsem tu pro ni, kdykoli mě bude potřebovat, že ji podržím, když bude potřebovat, že ji naučím o světě co budu vědět, ale zároveň úplně nevěřím konceptu nevýchovy v tom smyslu, že ne vždycky je prostě možné s dětmi všechno vykomunikovat. Proto jsou děti, že ještě neví, jaké můžou být následky jejich činů a jako rodiče máme právo občas říct NE bez nějakého velkého diskutování. Taky bych chtěla být napůl jako kamarádka, ale napůl jako autorita. Asi trochu utopie :-)
VymazatNa ty výchovné koncepty je potřeba jít od lesa. Jinak se některé prvky vždycky zdají trochu padlé na hlavu, případně rovnou "u nás nepřijatelné". Takže asi se vyplatí investovat čas do přečtení nějaké knihy, absolvování základního kurzu nebo tak. Za sebe docela doporučuji N. Aldort "Vychováváme děti a rosteme s nimi". Nic samospásného, stále mi občas tečou nervy, mívám chuť odejít z bytu a půl dne se nevrátit, padají hlasitá slova, výčitky a jednou za čas i pohlavek, ale zase prostě alepsoň VÍM. Vím jak bych to chtěla, co bylo z mé strany opět blbě, že se mám držet trochu víc zkrátka a hlavně PROČ se vůbec o něco snažit.
OdpovědětVymazatJinak bezva blog, baví mě:)
Ahoj, už jsi druhá, která mi doporučuje tuto knihu, tak na ni určitě ráda mrknu. Děkuju za tip! A taky moc děkuju za milá slova, doufám, že i další články budou stejně bavit ;-)
Vymazat