Ach to jídlo!

Zhruba do roku věku moje dcera baštila celkem pěkně a plus mínus vše, co jsem jí dala. Ne, že by toho snědla hromady, málokdy celou porci, někdy půlku, někdy si jen párkrát ďobla, ale nemohla jsem si stěžovat. Myslím, že akorát tuřín jí vyloženě nechutnal. Byla jsem šťastná, jak nám to jde, měla jsem škodolibou radost, když jsem četla o dětech, co ještě v 15 měsících nic nesní.

Začaly jsme po dovršeném 5. měsíci. Kojené děti prý mají do 6 měsíců čas, ale ona už začala dávat významně najevo, že ji velice zajímá vše, co si my dospělí strkáme do pusy. Po kojení, když jsem ji držela a večeřela u toho, mi ožužlávala salátovou okurku. Přečetla jsem si o metodě BLW (Bez Lžičky, Wole!) a strašně jsem to chtěla vyzkoušet. Po druhém pokusu, kdy se mi začala dávit vařenou mrkvičkou, už jsem na to neměla odvahu. A tak nastoupila klasicky lžička.

Inspiraci co a kdy dávat jsem čerpala ve Facebookové skupině Vaříme zdravě od prvních příkrmů. Mají tam přehledně zpracované tabulky s doporučením, jakou potravinu je vhodné zavádět od kdy. Jsou tam skvělé recepty a tipy na zdravé nákupy dětem. Občas možná pro někoho až moc radikální, ale líbilo se mi to, chtěla jsem opravdu pro své dítě to nejlepší.

Díky Gábince a této skupině jsem tak poprvé ochutnala řadu pokrmů – již zmiňovaný tuřín (chuťově jako batát s kedlubnou dohromady), pak choi (prý čínské zelí, vařené nic moc), jáhly (překvapivě mňam!), amarant (ujde), datlový sirup nebo panelu (sušená třtinová šťáva, zdravější alternativa cukru).

Jakmile malá povyrostla, snažila jsem se aspoň dopolední ovocnou svačinku podávat v kouskách do ručky. Poměrně brzy tomu přišla na chuť a čím dál více to vyžadovala i u jiných jídel. Jenže se zeleninou si vyloženě hrála - úplně milovala zmáčknout brokolici v té své pěstičce a dívat se, jak vylézá mezi prstíky. Já už to tolik nemilovala, zelenina byla všude. A tak nesmlouvavě opět nastoupila lžička (i když už jsem potravu nemačkala, ale nechávala na menší kousky). Nějak jsem se nedokázala oprostit od pocitu, že prostě doma nechci mít až takový bordel. 

Postupně se to ale přece jen vytříbilo, takže milé maminky, máte-li pochyby, že vaše dítko začne jednou papat pěkně samo, nezoufejte! Jednou to určitě přijde. U nás ten zlom nastal teď někdy nedávno, cca ve 13 měsících, kdy jsem konečně začala vařit stejné jídlo pro sebe a pro ni. Jíme z jednoho talíře, nejprve toho hodně skončilo na koberci, ale je to čím dál lepší. Teď musíme pokořit další zlom – naučit se jíst sama ze lžičky. Moc to s ní pořád neumí, občas do jídla zajede druhou – tou rovnou – stranou, ve většině případů po cestě do pusinky všechno spadne. Neodvažuji se jí dávat samotné papat jogurt, ten má pak kompletně všude. Ale vím a utěšuju se myšlenkou, že i to jednou přijde.

Po roce věku ale přišel jiný problém – začala si vybírat. Už nesní vše. O kupované mixované skleničky už pohledem nezavadí (to mi zas tak nevadí, jen bych potřebovala dojíst těch pár, co máme doma). Dříve milovaný banán nevezme do pusy. Jablíčko, když jí ho nakrájím na plátky, nejí. Vcelku ho dokáže sprásknout celé. Jak jsem v jejích 9 měsících nerada viděla, když snědla za týden moc pečiva, bože, jak bych teď byla vděčná, kdyby mi jedla chleba! Ani o sladké (zdravé) buchty moc zájmu nemá, raději je drobí, sní pár soust. Ranní kaše mi někdy snědla, někdy ne. Nejraději by jedla sama, ale na to mám vždycky nervy jen chvíli. 

Největší problém mám já osobně se snídaní a odpolední svačinkou. Na ty snídaně prostě nevím, co jí mám dávat. Kaše – zájem malý, dlouhá příprava, špinavá dcera a vše kolem. Buchta – moc nejí, raději drobí. Chleba – nejí. Tak co? Odpolední svačina – většinou dám nějaké ovoce nebo jogurt. Jenže ovoce dávám už dopoledne, docela hodně (většinou dva až tři druhy, aby to měla rozmanité). Takže odpoledne bych ráda vymyslela něco ještě dalšího. Zkoušela jsem domácí pribiňák - tvaroh se šlehačkou (nebo jen zakysanou smetanou) ochucený datlovým sirupem. Jednou, dvakrát to snědla. Pak už ne. Zkoušela jsem avokádo s banánem. To samé. Avokádo s citronem a špetkou soli, jak to mám ráda já. Snědla jednou. Pak kdykoli jsem jí nabízela avokádo, utíkala. Chleba – nejí. Minulý týden jsem nakoupila rýži arborio na domácí mléčnou rýži, ale zatím jsem nějak nestihla odpoledne uvařit. Tak zase zeleninu? Jenže zeleninu jí na večeři...

A tak když nevím a ona nic nechce, tak se prostě nakojí, dám jí pár křupek a je spokojená. Před měsícem byla nemocná, to nejedla vůbec nic. Pomalu se naštěstí vracíme k normálu. A jsem zvědavá, co bude dál. Jedno vím jistě, bonbonky a podobné sladkosti bych před ní chtěla schovávat ještě hodně dlouho. Je pravda, že to doma zas až tak nemlsáme. Zato slané – brambůrky, tyčinky, to tu občas máme. Už vyžebrala sýrové oplatky, máslové tyčinky, na venkovních akcích dostala domácí smaženou brambůrku. Jednou týdně dostává k obědu půlku párku (od té doby, co mi jej jednou chmatla z talíře a běžela se s ním schovat). Šunku a salámy zatím také nedáváme, ale obávám se, že na tu šunčičku časem dojde. Bio goudu od Matyldy moc nejí, raději do ní šťourá prstíkem. Lovecký kořeněný sýr, který mi onehdá vytahovala po nákupu z kabele, nakousala i s obalem...

Takže, člověk míní, dítě mění. Nebo že by toto bylo to blw v praxi? Dítě si samo vybere to, co je pro něj vhodné, ne? A jak to máte vy? :-)

Metoda BLW: z anglického Baby Led Weaning – dítětem vedené odstavení. Ve zkratce se jedná o to, že dítě již od kojence jí samo a vždy zároveň s rodiči. Žádná mixovaná strava, dítěti se dá na výběr z více druhů potravin a ono si samo vybere a zkoumá a tak se postupně učí objevovat jídlo. Více o tomto tématu naleznete v knize Vím, co mi chutná nebo ve Facebookové skupince BLW/  Jídlo do tlapky.