Pláč a vztek

Poslední dobou se nám doma roznemohl nešvar jménem vztek. Kvůli čemukoli, kdykoli. Kvůli tomu, že nemůže mít, co by zrovna chtěla. Že nechci jít zrovna s ní nahoru hrát si do pokojíčku. Že jí nechci půjčit svůj mobilní telefon. Že jí dávám něco co nechce a že jí to pak beru. Nebo naopak že jí chci obléct pyžamo, které ze sebe před chvilkou strhala.

Když byla malá, ani mě nenapadlo nechat ji plakat. Jakmile začala byť jen natahovat, už jsem ji brala do náruče a tišila. Pravidelný večerní pláč jsem zaháněla jídlem. Teď už vím, že miminka večer pláčou, protože potřebují „upustit páru“, zpracovávají zážitky celého dne a vyjadřují emoce. Tak doufám, že tím, že jsem jí pořád strkala prso, z ní nevyroste ten typ člověka, co stres zahání jídlem. Každopádně dcera byla v podstatě až na tento večerní pláč velice spokojené miminko. Od čtvrtého měsíce nespala sama v postýlce, protože kdykoli jsem ji do ní položila, začala křivit obličej a já ji tam prostě nechtěla nechat vzlykat.

Ale co teď? Jak se mám zachovat teď, když brečí a hysterčí desetkrát, dvacetkrát denně? A už to není ten bezmocný miminkovský pláč, kdy neumí dát pocity najevo jinak – už je přece jen starší a dá se s ní svým způsobem komunikovat. Teď se jedná o urputný, vzteklý křik, házení sebou a válení se po podlaze, zaryté nenene nebo chci.

Přečetla jsem pár článků Nevýchovy – jen těch volně dostupných na internetu. Začala jsem poslouchat audio verzi knihy Naomi Aldortové „Vychováváme děti a rosteme s nimi“. Svým způsobem obě podobná si pojetí chápu a snažím se je doma aplikovat. Snažím se vysvětlovat. Proč říkám, co říkám, proč zakazuju, co zakazuju. Snažím se neříkat jen „ne, nesmíš“, ale říkám „já nechci, abys dělala to a to, protože ...“. Když už dojde ke vzteku, sednu si k dceři, když se schovává, jsem opodál, abych ji ještě víc nenamíchla, čekám na sebemenší signál sblížení. Vezmu ji do náruče, ona se mi vrhá po prsu, saje, saje, já k ní promlouvám. Snažím se i o ty doporučené otázky „ty sis chtěla hrát s tím a s tím, viď?“ a „Mamka ti to zakázala, to je otrava, že?“. Snažím se opět vysvětlit, z jakého důvodu si to nepřeji.

Někdy to zabere. Někdy jakmile ji vezmu do náruče, je klid. Někdy ji nechám vyplakat, pak ji obejmu a danou věc opustí a jde dělat něco jiného.

Ale někdy to stejně nefunguje. Minulý týden mi dávala zase pěkně zabrat. Dva dny nedělala nic jiného, než že se vztekala. A já to opět psychicky nedávám. Zařvu, plesknu ji, odnesu pryč. A ona pláče. Nechávám ji plakat. Musím se nejprve uklidnit já sama. Přijdu až ve chvíli, kdy lítost a láska zvítězí nad mým vztekem. Omlouvám se, pusinkuju ji. Mám na krajíčku. Nechci to tak. Ale je to ve mně, jsem prostě taková. Cholerik. Po svý mámě. Taky jsem si s ní jako dítě užila. Vím, že to není omluva. Chci to změnit. Snažím se na sobě pracovat. Ale jde to pomalu a když jsem s ní denodenně v jednom kuse a i když přijde táta domů, ona pořád jen máma máma, občas už je toho prostě moc.

Pozitivní na těch všech zmíněných metodách je, že už chápu, že není vždy třeba vztek a pláč ihned zahnat. Že je přirozené, že dítě potřebuje nějakým způsobem uvolnit emoce a smířit se s tím, že něco nedostane. A takto malé dítě to prostě ještě nedokáže jinak. A tak je dobře, když pláče. Je dobře nechat ho, neobracet jeho pozornost jinam, nezlehčovat situaci, neříkat mu, aby přestalo, ani mu žádanou věc raději nedat, jen aby už bylo zticha. Jen u něj být, aby vědělo, že jakmile bude chtít, přijme ho otevřená náruč rodiče. Aby vědělo, že ho chápeme, chápeme jeho stres a jeho lítost a budeme ho milovat i přes jeho křik a pláč. Zrovna včera jsem četla další důležitou věc – je nutné také jeho emoci správně pojmenovat nahlas, aby dítě pochopilo, co prožívá. Proto tedy ty pro mě poněkud šroubované věty typu „Ty se teď asi moc zlobíš, viď?“, které doporučuje Aldortová.

Ale znova říkám, ne vždycky to jde. Posloucháte-li ten křik od rána do večera, je velice obtížné zůstat nad věcí. Ale snažím se a snažit se nepřestanu. A strašně moc doufám, že pár těch vyhrocených situací a mého křiku nezabrání tomu, abychom spolu s dcerou měly dobrý vztah. Aby mě milovala, abych pro ni pořád znamenala celý svět, jako teď, abychom byly kamarádky, parťáci.

A co vy? Máte doma také vzteklouna? A jak zvládáte tyto situace kočírovat?