Měsíc zavřená s dětmi – matka zralá na blázinec

Tak už je to měsíc, co jsme všichni s našimi drahými ratolestmi doma a já se musím přiznat, že se nemůžu dočkat, až zase otevřou mateřské školy. Pořád v souvislosti s nouzovým stavem a omezením pohybu čtu o tom, jak je to příležitost být více spolu, stmelit se jako rodina, mít na sebe více času… jenže ne všude to funguje. Což o to, pokud bych byla ještě na mateřské nebo rodičovské dovolené a neměla takzvaně do čeho píchnout, bylo by to o něco lepší (hm, možná), jenže já jsem zrovna týden před zavřením školek zase začala na půl úvazek pracovat. Takže celé dopoledne sedím u počítače. Mimino je v pohodě, to si vystačí samo, když mě potřebuje, vezmu si ho do šátku a je klid. Ale starší dcera už odvykla tomu, že maminka sedí u počítače a cosi tam ťuká a ona ať si hraje sama. Po složitých začátcích ve školce si to tam oblíbila, má tam kamarády, vyžití a co se zaměstnanou matkou doma?

Naštěstí si Gábinka umí vyhrát sama, není typ, co by sám nevydržel ani 10 minut, ale i tak potřebuje samozřejmě impulsy ode mě, a hlavně ji to nebaví, hrát si jen sama, případně s malým bráškou, který jen leží a kouká. Opět si navykla, jen ráno vstane, pustit si v televizi ČT Déčko, a to tu hraje celý den až do 8 do večera. U toho si hraje, ale samozřejmě taky věčně něco chce nebo potřebuje ode mě. Když si chci dát Adámka do šátku, aby už se vyspal, tak se začne dohadovat, že ještě spát nechce, že jí ho mám nechat u ní na sedačce, jako by to byla její hračka. Když mám online meeting, zrovna potřebuje utřít zadek. Věčně musí mluvit, nemůže být chvíli potichu a zrovna vykládá něco strašně důležitého ve chvíli, kdy potřebuju nejvíc přemýšlet. Nerozumí slovu počkej, když něco nutně potřebuje ona, tak to musí být teď hned, nebo je pozdvižení. Naopak když něco od ní potřebuju já (typicky aby si uklidila), tak je hluchá.

Na to, že jsou jí už 3 roky a 8 měsíců a jinak je poměrně bystrá a šikovná, je s ní neskutečně špatná domluva. Opravdu v ničem neposlechne, jak to nechce ona sama, tak můžeme s tatínkem prosit, snažit se domluvit, hrozit, křičet… nepomáhá nic. A upřímně, fakt nemám na to, kvůli každému mému požadavku vymýšlet nějaké obezličky a hračičky, aby mě poslechla. Nemám na to ani fantazii, ani čas, ani náladu. Prostě když řeknu, aby si uklidila hračky, byla bych ráda, kdyby šla uklízet. Místo toho buď dělá, že mě neslyší, nebo mi buď na rovinu řekne, že ne, že nechce, ať si to uklidím sama, nebo odvětí, že teď nemá čas, nebo svatosvatě slibuje, že to udělá potom, ale žádné potom se nekoná. A čím víc diskutuje, tím víc mě to nebaví a dochází mi nervy. 

Když jí řeknu nestoupej na tu plastovou krabičku, spadneš a šlápneš na brášku, a krabičku jí vezmu, ona začne řvát. Poslední dobou si vypěstovala takový křik, kterým mi dává najevo, že jí „ubližuju“ a tento křik je tak pronikavý a protivný, že mi rve uši a zvedá ve mně totální nevoli. Občas, když to už trvá dlouho a ona se ještě sápe po věci, kterou jsem jí vzala, nebo odmlouvá dále a její vřískot se stupňuje, nebo mě chytá po nohách, kope do mě nebo si do mě bouchne a ideálně u toho ještě probudí Adámka, už se neovládnu a vlepím jí. Po docela dlouhé době, kdy jsem se opravdu držela a snažila a při náznaku vzteku si opakovala formuli „není to můj vztek“ a podobně… ale holt měsíc pospolu dělá divy a mám slušnou ponorku. 

Kolikrát tak z legrace přemýšlím, proč vlastně chceme my lidi mít děti. Jistě, když je to malé miminko, je to roztomilé (pokud netrpí na koliky a neřve ve dne v noci), ale jakmile to získá své ego, začíná to být jakási věčná tahanice kdo s koho. A upřímně, opravdu jsem si nikdy před dětmi neuvědomila, že to je závazek být neustále 24 hodin denně 7 dní v týdnu s někým dalším. V takovém konktaku nejste nikdy ani s partnerem, maximálně na dovolené, a všichni to jistě známe, že právě na dovolených se většina párů alespoň jednou pohádá. Protože jsou prostě spolu až moc. Člověk by měl mít nárok a možnost na to, být každý den aspoň na chviličku sám, ale pokud máte malé děti, které nechodí do školky či školy a nemáte hlídací babičky, nebo nastane taková situace jako teď, tak to není možné a takto to pak dopadá. 

Nejhorší na tom je, že jsem zjistila, že mi má milá dcera začala lhát. Před pár dny, když jsem byla v kuchyni, na mě volala, že se Adámek otočil. Je mu 7 měsíců a ještě se nezačal otáčet ze záda na bříško (naopak už mu to docela jde). A tak je přirozené, že tak nějak číhám a doufám, že to už brzy přijde. Takže když mi to Gábinka hlásila, měla jsem obrovskou radost. Pak se to stalo ještě jednou – a zase jsem u toho nebyla. Včera odpoledne jsem zase něco chystala v kuchyni a Gábinka zase volala, že se otočil. A za chvilku, že už se zase otočil zpět. A pak zase. Ještě jsem tak z legrace poznamenala, že doufám, že ho neotáčí ona, ale dušovala se, že nene maminko, to já ne, to on sám… A víte co… začalo mi to být divné. Tak jsem potají nakukovala zpoza rohu a viděla jsem, jak pod něj dává ruce a chystá se ho překulit. Tak jsem se objevila a vysvětlila jí, že to fakt nemůže dělat. A ptala se jí, jestli ho překulila pokaždé. Tvrdila mi, že ne, jenže jsem jí to prostě neuvěřila. A řekla jí, že když jednou zalže, tak už jí prostě nikdo nebude věřit, tak ať to nedělá.

O chvíli později jsem jí oloupala kiwi. Snědla ho asi půlku, pak v něm objevila nějaký tvrdý kousek středu a už ho nechtěla. Nechaly jsme ho v mističce na lince, říkala jsem si sama pro sebe, že si ho pak rád dojí tatínek. Asi za půlhodiny ji napadlo, že si chce hrát se svými barevnými mističkami (zpívat písničku yellow color, where are you…) a donesla si i tu mističku, v niž bylo kiwi. A hlásí: „Já jsem to kiwi už snědla.“ Což mi zase bylo divné, protože byla v kuchyni sotva půl minuty. Tak jsem prohlásila zase jen tak, co mě zrovna napadlo, no doufám, že jsi ho nevyhodila do koše. A ona, nene, nevyhodila, já jsem ho snědla. A prostě… musela jsem se jít podívat. Načež běžela k tomu koši, volala ne, že jako se nemám chodit dívat a objímala koš. No a co myslíte, bylo tam. To mě dostalo. Zatím to bylo vždycky tak, že na sebe (i na ostatní) spíš všechno práskla, než aby o něčem takhle lhala. Fakt jsem z toho byla úplně vedle a totálně jsem na ni neměla náladu. Řekla jsem jí, že takhle ulhanou hnusnou holku nechci a do večeře jsem s ní příliš nekomunikovala, bylo vidět, že ji to mrzí, ale potřebovala jsem, aby pochopila, že takhle tedy opravdu ne. A že když bude dělat hlouposti, lhát a věčně se o něčem dohadovat, nebudu mít chuť si s ní pak hrát a komunikovat.

Doufám, že si z toho vzala ponaučení. Já vím, že by chtěla, abych se jí věnovala přes den víc, ale prostě to nejde. A navíc když konečně dopracuju a jsem připravená zrovna si hrát, tak není připravená ona. Nebo si zahrajeme dvě kola pexesa, při třetím začne něco vymýšlet, běhat a vyvádět nebo kvůli nějaké maličkosti začne řvát a házet věcmi a hodinu trvá, než se situace zklidní natolik, aby s ní bylo zase možné něco dělat (respektive než ona zase začne chtít se mnou něco dělat). Jenže to už zase potřebuje Adámek pozornost, jíst nebo spát, a takto nám uteče každé odpoledne tak rychle, že už je zase večer a musí se dělat všechny ty neoblíbené a zbytečné věci jako uklízet, koupat se, chystat večeři a podobně… A zatím nedokáže pochopit to, že když dělám nějakou jinou věc, může si mezitím vyplnit čas třeba tím úklidem, uteče jí to a pak i mně ho zbyde víc na ni.

A tak to u nás jede den za dnem, já mám hlavu jako pátrací balón a reaguju na sebemenší nabrnk a nejhorší je, že nevím, kdy to všechno skončí… Už ať jsou školky otevřené… Už ať je ještě trochu větší a rozumnější… Už ať… Jenže, co když jí tohle chování zůstane ještě dlouho? Co když je to v nás? Co když prostě jen opakuje a reaguje na to, jak se k ní chováme a jak na ni máme čas my? Jsme dobří rodiče?

Bohužel asi úplně neexcelujeme. Snažím se omezit své hysterické záchvaty a s dcerou se domluvit. Snažím se i víc doma uklízet, aby měla vzor. Snažím se být důslednější v tom, co říkám a co slíbím. Ale taky se snažím dát jí svůj prostor ke hrám, k vyjádření vlastního já, snažím se neříkat hned na všechno ne to nesmíš, to nedělej, ale nic platné, když potřebuji, aby mě v něčem poslechla hned a bez debat, tak je zle. Nechce si pak o tom ani promluvit, nechce se dohodnout. Když jí něco vysvětluju, vydrží poslouchat všehovšudy dvě věty a pak začne mluvit úplně o něčem jiném. Takže dřív nebo později si zase začne dělat jen to, co chce ona a já vydržím dvakrát, třikrát, xkrát, ale po xté první opět vybuchnu. Protože už je toho prostě moc. (A to nemluvím o tom, že partner takovou trpělivost nemá vůbec, ten přichází naštvaný z práce o půl šesté večer a jakýkoli náznak neposlušnosti z její strany tvrdě neguje.)

Myslíme si, že naše dcera je tak trochu blázen. Pořád ještě doufám, že z toho jednou vyroste. Že z ní za rok, za dva bude dobrý parťák. Musím ještě víc na sobě začít pracovat, učit se ovládat svůj hněv, i když upřímně jsem od přírody a od svých rodičů cholerik mixnutý s flegmatikem, a to se to pak ovládá dost těžko. Vím, že je potřeba začít u sebe. Možná mám na ni ještě stále vysoké nároky. Ale zase si nemyslím, že by byla ještě tak malá, aby nechápala, že některé věci se prostě musí dělat a že jiné věci se naopak dělat nemají. Tak uvidím, zase dám za nějakou dobu raport o tom, jak to jde a jestli se to lepší. Pokud máte někdo nějakou radu, sem s ní. Než se ze mě definitivně stane alkoholik :-D


PS: Zatímco jsem po sobě dočítala tento článek, dcera byla v obýváku a Adámek vedle mě na zemi, najednou koukám, že je na bříšku, takže se tentokrát už opravdu otočil sám. A zase jsem to neviděla :-D