Deník prvomatky aneb Jak jsem spadla do mateřství: Tip na rodinný výlet: Zoo Ostrava

Zoo bývá oblíbeným cílem rodinných výletů. My jsme jich už procestovali po naší republice více, většinu tedy ještě jako bezdětný zamilovaný pár. Známe Lešnou, Dvůr Králové, Jihlavu, Hodonín i Prahu, kdysi jsem samozřejmě několikrát navštívila i tu nám polohou nejbližší – brněnskou. A tak jsme si letos říkali, že zkusíme zase nějakou novou, kde jsme ještě nebyli. Výběr padl na Ostravu.

Vypravili jsme se tam – blázni – v den, kdy hlásili první tropický den :-D Vstupenky jsme si zaplatili den předem skrze jejich webové stránky, neb ještě nebyla zcela uvolněna koronavirová opatření, ale když jsme tam přijeli a viděli ty davy, tak to možná bylo i zbytečné. Na druhé strany jsme jen u vchodu ukázali vstupenky v mobilu a hned nás pustili přes turnikety.

Co se týká možnosti parkování, jsou tam tři záchytná parkoviště, ale my jsme zajeli o pár metrů dál, kde si nějací místní vykukové začali návštěvníky Zoo odchytávat a navádět je na svůj soukromý pozemek. Což bylo ve výsledku fajn, protože i když o kus dál, vyšlo to levněji a auto jsme měli ve stínu, oproti poslednímu volnému parkovišti na přímém slunci.

První, co mě po dni stráveném v této zoo napadne, je, že v této jsem zatím zažila největší koncentraci dětských atrakcí ze všech, co jsme navštívili. Tedy, alespoň mi to tak přijde, je fakt, že třeba pražskou zoo si už moc nevybavuju, a taky je pravda, že v těch zoo, které jsme navštívili bez dětí nebo s dcerou jako miminem, jsme zas tolik pozornosti dětským prolízkám nevěnovali. Ale faktem zůstává, že toho vyžití pro děti je tu opravdu obrovské množství.

Takže pokud chcete navštívit zoo a strávit většinu času u skluzavek, prolízaček, skákacím hradu a podobných zastavení, hurá do Ostravy! :-D Slyšíte v tom ironii? No, musím říct, že jsme si tam s dcerou užili své. Na zvířátka vždycky jen tak mrkla, odškrtla si v duchu, že má splněno, a okamžitě si to zamířila k nejbližší atrakci. Je tam i výběh, kde si děti můžou pohladit kozičky, tak jsem si myslela, že bude nadšena a leda prdlajs, jednou tak rychle lízla kozu přez zadek a hurá šplhat po dřevěných prvcích. Kolikrát jsme se otočili a ona nebyla tam, kde jsme předpokládali.

V centrální části, u níž jsou i některé stánky s jídlem, jsme ji nedokázali přesvědčit, ať s námi čeká ve frontě, tak partner čekal a já jsem s ní na poledním slunci absolvovala nějaké atrakce. Pak se tedy konečně nechala přesvědčit, že si musíme jít vybrat, co budeme jíst, že táta už je skoro na řadě. Ovšem po obědě si vymrčela, že chce zkusit takovou obří prolézačku s různými zasíťovanými chodbami, řetězy, lany, tobogány, žebříky apod. Říkala jsem jí, že je to pro starší děti, ale nedala se odbýt. Tak tam vlezla, no a samozřejmě se bála. Než došla jen jedním tunýlkem ke skluzavce, trvalo to asi 5 minut, starší děti vždy okolo ní proběhly, celé to rozkymácely a ona se bála pustit a popojít… Pak se tam ještě zasekla na dalších herních prvcích, vyzula si boty a protože jí překážely, odhodila je tam do kamínků na zem a šla dál, takže kdybych ji nesledovala, tak ani nevíme, kde jsou… Když jsme ji konečně přesvědčili, že je před námi ještě většina zvířat, konečně jsme se o kousek pohnuli dál.

Brzy jsme ale došli ke dřevěnému dutému klokanovi, v němž se fotily nějaké děti (těchto dřevěných zvířat mají po celé zoo více). No samozřejmě, že ji vůbec nezajímalo, že tam zrovna někdo je a chce se fotit a vlezla jim tam. Tak jsem ji vyfotila a prosila ji, ať jde pryč, ať se můžou vyfotit i ostatní. Načež zjistila, že má kamínek v botě, sedla si dozadu za klokana na jeho ocas a začala se tam vyzouvat. Chtěla jsem ji odtáhnout pryč, že je v záběru, ale prostě ne, umanutě trvala na tom, že si kamínek vysype tam.

O kousek dál jsme potkali další – pavoučí – hřiště, tam jsme naštěstí strávili jen chvilku a pak jsme narazili na skákací hrad. A zase tam dcera strašně chtěla. Ten byl ale soukromý, platil se tam u pána – 30 Kč za 7 minut. Říkala jsem, že ne, že půjdeme dál, že jsme ještě nic pořádného neviděli, ale ona si sveřepě stoupla k hradu a odmítala se hnout. Tak jsem s povzdechem vylovila peníze, zaplatila to, ona tam vydržela sotva minutu a šla pryč, byly tam totiž nějaké starší děti, které skákaly na její vkus příliš. Pán byl naštěstí tak uznalý, že mi vrátil peníze, ale cítila jsem se jako idiot.

O kus dál bylo další občerstvovací zastavení a tentokrát zase Gábinka začala prosit o zmrzlinu. Tak jsme si na chvilku sedli do stínu na lavičku poblíž opic a lízali zmrzlinu. Pak ji na nějakou dobu docela zaujaly žabičky na leknínech, ovšem zanedlouho jsme narazili na další skluzavku. Byla dost prudká, ale hrozně se jí to líbilo a jela asi pětkrát, než jsme ji odlákali dál. No a pak jsme došli k Safari vláčku… který prostě taky musela mít :-D Tak jsme se projeli skrz tři výběhy vláčkem, trvalo to zhruba 15-20 minut.

Připomínám, že bylo opravdu děsné horko, lidí všude tak, že kolikrát najít volnou lavičku ve stínu bylo umění a já měla na zádech v šátku 8měsíční škvrně (potili jsme se společně parádně), které jsem potřebovala čas od času sundat a nakojit. Většinou, když už jsem měla pocit, že by se měl najíst, tak mi na těch zádech usnul, takže za celou dobu v zoo jsem ho stihla nakojit jen třikrát a párkrát dostal napít vody z láhve. Ale nestěžoval si, u maminky byl spokojený, koukal na mumraj okolo a zoo myslím přežil ze všech nejlíp :-D

Po vláčku jsme právě zrovna našli jedno stinné místo poblíž dřevěné duté želvy, kam opět Gabča suverénně vlezla, aniž by ji zajímaly jiné děti, které tam zrovna byly, ale jen jsme ji napomenuli, aby se neřeklo, a nechali ji svému osudu, protože jsme na to už neměli nervy. Strávili jsme tam poměrně dlouhou dobu, aby se Adámek trochu protáhl a pak zase vyrazili dál. Gábince se dlouhou zastávkou jaksi vlila další energie do žil (kde ji to dítě pořád bere?!) a šťastná pobíhala jako šílenec. U medvědů, kteří byli zalezlí někde v lese, si nakonec vyzula sandálky a odmítala si je opět nazout. A to už nám opravdu došla trpělivost. Normálně nemám problém ji nechat dojít bosou z hřiště domů, ale v zoo mi to přišlo tak nějak nepatřičné, kdo ví, na co se tam dá na zemi natrefit a šlápnout, taky už asi působilo to, jak byla celý den rozjívená a neposlouchala, tak tentokrát jsme prostě chtěli, aby aspoň jednou bylo po našem. A tak jsem prohlásila, že už toho bylo dost a už zpět nepůjdeme přes to velké hřiště. Je fakt, že jsme vybrali cestu, která přes to hřiště ani nevedla, ale ten poslední úsek zpět k branám jsme šli klidnou cestou lesem, kde byla akorát klec s orlem, jinak žádná zvířata. No… klidnou, až na Gabčin řev.

Až na dohled dalším stánkům s občerstvením se uklidnila, tak jsme den zakončili sladkým popcornem a byli jsme u bran zahrady. Byli tam krásní plameňáci, ale ona už chtěla běžet za tátou, který se snažil v automatu koupit vodu na cestu domů. Říkám jí, ať se ještě dívá na ty ptáky a ona na to: „Ale mami, to přece nevadí, že se nebudu dívat. Podívám se zase někdy příště.“ To už jsem se musela nad její logikou smát… Přece dnes jsme tady, abychom se na ně dívali dnes, kdo ví, kdy s ní zase budeme mít chuť do nějaké zoo zavítat…

Takže zoo v Ostravě hodnotím po stránce vyžití pro děti velice kladně (ale je otázkou, zda je to tolik kladné i pro rodiče), po stránce občerstvovací taky – stánky a bistra jsou rozmístěny v podstatě po celé zoo, takže by se nemělo stát, že dostanete hlad a půlku cesty nepotkáte nic. Tím, že jich tam bylo víc, se mi ani nezdály tak strašné fronty, stály jsme sice jen dvě, ale vždy jsme byli poměrně rychle odbaveni.

Co se týká zvířat, uvidíte zde slony, žirafy, hrocha jsme viděli úplně zblízka, což bylo super, opice měly i mláďátko, je zde velké množství jelenovitých a srncovitých, je zde možnost jít do výběhu za kozami, mezi návštěvníky chodí pávi – dokonce jsme viděli jednoho s rozprostřeným ocasem, jak se dvořil nějaké samičce – a o kus dál zrovna jeden osel přeskočil fázi dvoření se a velice divoce na tu svoji naskakoval…

Lemury jsme viděli jen zdálky spát na stromech, medvědi byli zalezlí (nebo byli v expozici, kolem níž jsme nešli, protože jsme zvolili jinou cestu). Takže zvířat poměrně hodně, co mi ale trochu vadilo, byl chaos v orientaci. Ze začátku bylo poměrně hodně map, které ale postupně ubývaly, a navíc nejprve jste potkali mapu orientovanou určitým způsobem a příště zas byla mapa zrcadlově obrácená, takže vchod do zoo nebyl vpravo, ale vlevo. Takže jsem byla často zmatená, kde jsme a kam chceme jít. Také tam byla spousta odboček, takže si člověk musel neustále zacházet a pak si nebyl jistý, jestli prošel všemi cestami. Tedy, určitě jsme všemi neprošli, je tam i botanický park tvořený čtyřmi naučnými stezkami (mokřady, cesta vody, lesa a stínu), kudy jsme nešli.

Rozlohou je ostravská zoo druhou největší v ČR, má 100 hektarů. Strávili jsme tam skoro 7 hodin, přišli jsme tam okolo 11. a zpět u auta jsme byli až v šest večer. Takže určitě si na její návštěvu vyhraďte celý den. Když se zpětně dívám na webové stránky, tak zjišťuji, že na čtyřech místech jsou k dispozici i přebalovací koutky a místa, kde je možné ohřát jídlo pro malé děti, ale musím říct, že jsem to tam neviděla nějak označené, takže jsem přebalování řešila normálně na lavičce. Jsou tam také kojící koutky, kde si můžete zalézt, pokud chcete mít soukromí, já to tedy také řešila na normálních lavičkách, ale viděla jsem, že byly využívané.