Jak jsme (ne)přežili dceřin nástup do školky

Tak na tento článek se už chystám opravdu hodně dlouho, ale vždy, když jsem jej začala chtít psát, jaksi se mi zdálo, že vlastně ještě není ten správný čas, že nevím, jestli úplně dokážu zhodnotit, jak se nám to vlastně podařilo. Ale teď je tady najednou červenec, zápisy do školek jsou za námi, všichni už zcela jistě mají doma rozhodnutí o (ne)přijetí a zanedlouho přijde ten den D, kdy malí tříleťáčci půjdou poprvé do předškolního zařízení.

první den

Musíme si uvědomit, že je to veliká změna v těch jejich zatím krátkých životech. Poprvé se budou muset pustit máminy sukně a tátovy ruky a vykročit do neznáma. Do nového prostředí, mezi cizí dospělé i bandu jiných dětí. Zní to děsivě, že? 

Možná začnu tím, čím jsem chtěla původně končit – co určitě nedělejte. NEZAPÍREJTE! Nemažte dítěti med kolem pusy tím, že mu nevysvětlíte, co ho čeká. Že tam s ním v té školce opravdu nemůžete být.

Protože já se přiznám, že jsem na to neměla odvahu, a tak jsem pořád nějakou rozmluvu na to téma odsouvala, až jsem to de facto nestihla. Dcera byla totiž totální mamánek, nikdy předtím nebyla beze mě nebo bez tatínka (ani třeba jen s babičkou), jakákoli snaha vyzkoušet to se minula účinkem (prostě nechtěla). Navíc je urputný paličák, jakmile není něco po jejím, ořve to, vzteká se, zasekne se, nechce si nechat věci vysvětlit a vždy tak pro mě bylo těžké s ní cokoli řešit. Myslím (doufám), že o rok později jsme už trochu dál, ale před tím rokem to pro mě opravdu byl takový kostlivec ve skříni. Četli jsme si sice dvě knížky o školce (Ema ve školce a Co mě čeká ve školce), byli jsme na zápisu, kde si pěkně pohrála s tamními hračkami, babičky i další lidi se jí neustále ptali, jak se tam těší, ale ona o tom moc nechtěla mluvit. V zásadě si myslím, že to pochopila, že tam bude muset být sama, ale neustále se upínala k tomu, že to tak není, že tam budu s ní. No a já to prostě zazdívala, vyhýbala jsem se slovy „no uvidíme“ a „budou tam paní učitelky a děti a rodiče tam ani nebudeš potřebovat“, ale prostě neměla jsem odvahu říct to na plnou hubu.

Takže to, prosím vás, nedělejte.

Zjistila jsem, že nejlepší je si věci vyříkat. I když se bude dítě vztekat a plakat, je důležité ho na to připravit. Až si dostatečně a opakovaně prožije zármutek nad tím, že tam bude samo, tak se s tím nakonec vnitřně smíří a čím dřív to uděláte, tím lépe.

v květnu na zápisu

U nás první školkový den probíhal hrůzostrašně (aspoň v mých očích). Bohužel u nás není možná žádná adaptace, že by tam rodiče byli první dny s dětmi nebo že bychom mohli děti vodit třeba jen na hodinku. Ne, u nás se prostě hodí do vody a musí plavat. Akorát první den nebylo tolik trváno na tom odejít do čtvrt na 9, jako v další dny, ale mohli jsme zůstat o malinko déle. Dceři jsme v šatně ukázali její háček, vyzkoušela malé záchodky a umyvadla, našla si svůj hrneček a napila se vody z várnice a vrhla se do hraní. Ale jakmile jsme usoudili, že zkusíme odejít, nastalo peklíčko. Kdykoli vycítila, že se chceme zvednout, začala plakat. Po druhém pokusu muž prohlásil, že na to nemá nervy a zbaběle prchnul a nechal mě v tom samotnou. Odcházela jsem naněkolikrát, vždy když jsem ji objala, začala si zase hrát s nějakou hračkou, slzičky postupně osychaly, ale jakmile jsem se zase zvedla, pláč byl zpět nanovo. Nakonec mi paní učitelka řekla, že to nemá cenu, že prostě opravdu musím odejít, jinak že to takto bude pokračovat donekonečna. Snažila se ji držet v náručí a tišit ji, když jsem prchala do šatny, její řev jsem slyšela i venku, a to už jsem se neudržela a řvala taky :-D Cítila jsem se jako ten největší zrádce.

Jeli jsme pak s partnerem na matriku, protože se moje druhé těhotenství chýlilo ke konci a chtěli jsem vyřešit synovo příjmení. Skoro celou cestu na úřad, tedy nějakých 20 minut, jsem nemohla přestat plakat. Nevím, co si paní úřednice myslela, že se mi stalo, musela to na mě vidět, ale naštěstí mě aspoň přítomnost cizího člověka trochu uklidňovala a nutila myslet na jiné věci. Pak jsme v obchodě koupili dceři plyšovou ovečku, aby za svůj nástup do školky dostala nějaký dárek, jeli jsme domů, odpočívali u televize a já každých pět minut kontrolovala hodiny, jestli je už čas pro ni jet (první týden jsme ji chtěli vyzvedávat po obědě).

Když jsme pro ni přijeli, přiběhla k nám s úsměvem od ucha k uchu a kynula nám, ať jdeme dovnitř. Nepochopila, že už jako má jít domů. Říkali jsme jí, že dovnitř nemůžeme, že má jít s námi pryč. Tak se zmateně převlékla, doma si našla svůj dáreček a já se konečně uklidnila, že to nakonec asi zvládla lépe než já.

Druhý den ráno už jsem ji vedla sama a v podstatě nejen druhý den, ale celý ten první týden byly ráno opět slzičky. Nebyla sama, vždy tam bylo nějaké děťátko, které plakalo po mamince, sotva přestalo, další začalo, a takto si to mezi sebou postupně předávaly. Když se člověk rozhlédl po třídě a vnímnul tu dětskou náladu, bylo to opravdu hodně depresivní. V těchto dnech jsem sjížděla diskuze na Facebooku se zkušenostmi jiných s nástupem jejich ratolestí a pralo se ve mně rozhodování, jestli to vydržet, nebo couvnout a nechat si dceru ještě doma. Protože co jsem tak četla, spousta maminek, které byly ještě na mateřské s mladším dítkem, toto udělaly. Viděly, že jejich dítě ještě „není připravené“, že do školky nechtějí a prostě je odhlásily. Jenže… bylo mi jasné, že to je obrovská změna, ale na druhé straně jsem cítila, že dcera už tu socializaci s vrstevníky i s cizími lidmi potřebuje. Že nemůže být do 4, nebo dokonce do 5 let jen se mnou doma, nudit se s mámou, která se bude starat o malé miminko. Věřila jsem, že ve školce se naučí více než se mnou doma a pokud jsem odhlédla od faktu, že není zvyklá být beze mě, tak jinak se mi připravená poměrně zdála. Během léta se odplenkovala, uměla se sama vysvléct a do jisté míry i obléct či obout, uměla už i velice pěkně mluvit.

A co si budeme nalhávat... chtěla jsem mít po těch třech letech neustálého kontaktu taky trochu klidu a možnost věnovat se jenom miminku.

A tak jsem si v duchu stanovila takový deadline – říjen. Pokud se do konce října ranní pláč nezlepší a budu vidět, že je tam nešťastná, tak budu velice vážně uvažovat o tom, že ji nechám zase doma.

Co jsem ve spojitosti se školkou ten první týden taky sledovala, byly veliké výkyvy nálad. Jeden den, když jsem pro ni přišla, byla úplně v pohodě, smála se, ukazovala mi na zahradě prolízačky, a i pak doma byla hodná, nekonfliktní. Jiný den byla ale od začátku hádavá, odsekávala, hned zase kvůli něčemu plakala apod. Taky jsem si u ní všimla, že mi začala rozkazovat – zřejmě tak reagovala na pokyny učitelek, které musela poslouchat.

Další týden ale sama řekla, že tam chce i spinkat, protože jí bylo líto, že neslyší pohádky, co jim paní učitelky odpoledne čtou. To si tam tehdy ovšem pobyla jen dva dny, protože druhou zářijovou středu jsem nastoupila do porodnice, a protože jsme nevěděli, co a jak bude a jestli by ji táta stíhal ze školky vyzvednout, zůstala u babičky a pak do dalšího pondělka doma.

Poté, co se jí narodil bráška, jsme od ní začali doma vyžadovat větší poslušnost než dřív – důsledněji jsme vyžadovali úklid hraček, aby nenechávala povalovat věci na zemi apod., abych o ně nezakopla, když nesu miminko. Takže září pro ni obecně bylo plné změn a vůbec se nedivím, že to s ní bylo velice těžké – střídaly se jí nálady, měla úplné záchvaty vzteku a vzdoru, dost jsme se s ní doma hádali… Po narození syna ale nastalo alespoň zlepšení ráno – do školky ji začal místo mě vodit tatínek a tady se potvrdilo to, co jsem četla, že funguje i u jiných rodin, že s ním ráno ve školce vůbec neplakala. Že si to týráníčko děti rády nechávají pro maminky :-D Prý se ráno pořádně ani nerozloučila, utíkala do třídy a o tatínka ztratila zájem. 

třetí den odpoledne na zahradě školky

S nástupem do školky přišly i častější nachlazení, takže jsme brzy najeli na režim 2-3 týdny ve školce, 2 týdny doma. O víkendu večer ještě často říkala, že už nikdy nechce do školky, ale vždy, když ji táta ráno budil, tak nikdy neprotestovala, nechala se obléct, bez problémů odjeli a ze šatny pak do třídy utíkala.

Ještě co mě tak napadá, že se po narození malého přechodně, asi 3 týdny, dost počurávala. Často jsme měli zabalené mokré věci v igeliťáku v poličce a pak to stihla ještě jednou cestou domů. Také mi paní učitelka říkala, že mívala záchvaty, když měla po obědě ležet, že nechtěla a dost vyváděla. Ale po nějakém čase se to všechno zlepšilo a vrátilo do starých kolejí. Řekla bych, že tyto projevy už nebyly reakcí na školku, ale právě na brášku.

Co mě trochu mrzelo, že mi dcera moc nepovídala, co se ve školce celý ten den dělo. Vždy jsem si představovala, jak budeme chodit ze školky a ona bude vykládat co s učitelkami dělali nebo na co si hráli s dětmi, ale informace jsme dostávali jen velice kusé a natolik vytržené z kontextu, že vlastně člověk ani nevěděl, co si z toho má vybrat. Akorát jsme brzy pochopili, že asi více tíhne k chlapečkům, protože často zmiňovala jejich jména, zatímco o holčičkách povídala méně :-) Některé děti jsou možná sdílnější, ale připravte se na to, že poté, co jste po tři roky s tím prckem prožívali úplně každý moment, nenechali vás pomalu samotné ani vyčurat nebo se osprchovat, najednou po nástupu do školky vznikne určité vakuum, černá díra, prostě vaše děťátko už žije svým vlastním životem a vy nevíte jakým.

Kdy jsem si úplně poprvé řekla, že se jí ve školce konečně líbí? Bylo to na začátku prosince. V úterý 3. 12. jsme měli mít odpoledne vánočního tvoření rodičů s dětmi – měli jsme přinést cukroví a společně s dětmi vyrábět vánoční ozdoby. Jenže v neděli k večeru se Gábince udělalo špatně, zvracela, a tak jsme psali do školky, že do úterka zůstává doma a pak se uvidí, jestli se z toho vyvine nějaká nemoc nebo ne. Ale už v pondělí během dne tu začala pobíhat a vypadala naprosto zdravě a když ani v úterý nejevila známky nemoci, ptala jsem se jí, jestli jí není líto, že tam nebudeme na to vánoční tvoření a prý ano a že tam chce jít. A tak jsme tam dorazily na třetí hodinu odpoledne, i když ten den nebyla ve školce :-D A bylo to moc fajn, třídy byly přeplněné rodiči, kteří vyráběli ozdoby, zatímco si jejich drahoušci hráli a cpali se cukrovím. Pak jsme vyrobené ozdoby pověsili na nachystaný stromeček a děti nám zazpívaly několik vánočních písní. Jsem ráda, že o to dcera nepřišla a zároveň to pro mě bylo takové znamení, že je vše na dobré cestě a že se Gábince ve školce líbí a cítí, že tam patří.

Když nastaly koronavirové prázdniny, já jsem zrovna týden předtím nastoupila zpět do práce na poloviční úvazek. Takže to byly docela perné dva měsíce a já jsem se nemohla dočkat, až se školka zase rozjede. Od začátku května, kdy už to vypadalo, že to brzy uvolní, jsem poslouchala každé hlášení vesnického rozhlasu, kdy už konečně oznámí, že se bude školka otevírat. Konečně jsem se jednou dočkala, otevřeli nám ji od 18. března, hlásili to tehdy v pátek dva týdny předem. Tak jsem to hned nadšeně dceři říkala, že už jí otevřou školku a jestli chce nastoupit. A ona chtěla (jupíííí :-)). 

Někdy v pololetí jsem si říkala, co bude, až bude léto a dvouměsíční prázdniny. Bude se jí v září zase chtít nastoupit? Nebude ten rozjezd opět náročný? Nakonec jsme si to tedy mohli vyzkoušet nanečisto už od března do května, vyšlo to přesně na ty dva měsíce. A musím říct, že ten nástup vypadal úplně skvěle. Doma jsme spolu s dcerou měly už slušnou ponorku, největší krize byla někdy okolo měsíce, já byla úplně vyřízená, skoro každý den jsem křičela, bylo to velice náročné. Takže mi přišlo, že v té školce se má o dost líp než doma, hlavně byli pořád venku, i když třeba pršelo, byli pod krytým altánkem a zpívali si, aby nemuseli být zavření vevnitř, zatímco já jsem dopoledne musela sedět u počítače a nemohla jsem s ní být na zahradě a samotnou ji to tam stejně nebavilo, takže celé dva měsíce seděla u televize.

Akorát se po tom opětovném nástupu zase začaly stávat čurací nehody. Nejsem si úplně jistá, čím to bylo, jestli jí něco ve školce vadilo a nedokázala to říct, nebo s teplem začali víc pít a ona prostě v zápalu hry nestíhala doběhnout (občas se jí to stane ještě i doma – zaměří se na něco, musí dokončit toto nebo se dodívat na pohádku… a najednou se chytne a vykřikne, že čurá). Jednou mi doma plakala, že ji jeden chlapeček zlobí, ale tam je to dlouhodobá záležitost, chlapeček má logopedický problém a upozorňuje na sebe strkáním do ostatních, ale zrovna dnes jsem se jí na něj ptala a prý nezlobil, tak se to možná taky lepší. Další věc je ta, že i já jsem se doma začala poslední měsíc opravdu snažit s ní vyjít, domluvit se, hned všechno nenařizovat nebo nezakazovat a možná jí prospívá i tato změna, i když ještě pořád někdy nastanou zkraty (z obou stran)… Zkrátka věřím, že školku má ráda, chodí ještě i teď v červenci a když pro ni přijdu hned ve tři hodiny, tak fňuká, že ještě domů jít nechtěla :-D

Shrnula bych to takto:

Věřím, že po tom třetím roce se dítě prostě už potřebuje socializovat s jinými lidmi, než jen s blízkou rodinou.

Ve školce se učí spoustu věcí, krásně tam začala malovat, umí počítat do 18, už umí víc písmenek – pozná je napsané i ví, jaké slovo na ně začíná, hrozně ráda si zpívá. Dokonce nám konečně začala vykládat, co ten den dělali.

Má ráda ostatní děti – skoro každý den musíme po školce ještě na jedno nebo dvě hřiště a neustále tam vyhlíží nějaké svoje kamarády, samotnou ji to tam už moc nebaví.

Paní učitelky má taky ráda, říká jim zdrobnělinami: Janička, Hanička, Kristýnka…

Občas ještě má nálady, možná si tím kompenzuje, že se ten den něco nepovedlo, ale… kdo z nás někdy nemá den blbec, nebo se s nějakými blbci nesetká?! Dítě si musí začít zvykat, že ne vždy bude vše po jeho a musí se učit vycházet s jinými. Což s sebou nese určitou frustraci a je logické, že si ji dítě vybíjí s rodiči, u nichž cítí oporu.

Ve školce poslouchá, jí, uklízí. Fakt. Škoda, že to tak úplně nepřenáší domů :-D

Zkrátka s odstupem času vidím jako dobrou věc, že jsme ten těžký začátek vydrželi a nevzdali to.

Pokud se vašim dětem do školky nechce, budou smutné, budou plakat, nechtějí být bez vás… zkuste vymyslet nějaký společný rituál, který uděláte ráno při odevzdávání i odpoledne při vyzvedávání. Četla jsem třeba radu jedné maminky, že dítku na ručičku namalovala srdíčko, sobě taky a řekla, že kdykoli bude dítku smutno, ať se podívá na srdíčko a vzpomene si na ni a ona si vzpomene na něj. A hlavně, jak už jsem říkala, pořádně na tuto změnu dítě připravte. Nebojte se toho, čím dřív si dítko tu bolest odžije, tím dříve si zvykne a bude v pohodě ;-)

A pokud z jakéhokoli důvodu budete mít pocit, že to prostě nejde, že vaše dítě ještě není připraveno, dejte na svou intuici. A nevyčítejte si, když jej nakonec necháte ještě doma. Každé dítě je jiné, stejně jako každý rodič, udělejte si to tak, jak vám to bude vyhovovat ;-)