Jednou z věcí, o kterých jsem po narození dcery slyšela prvně, byly tzv. bachovky, aneb Bachovy květové esence. Když jsem na ten název v některé diskuzi narazila poprvé, tak nějak jsem nevěděla, co si o tom myslet. Bachovky byly častou radou na neduhy se špatným dětským spánkem, ale i třeba na problémy s přílišnými projevy dětských emocí. Říkala jsem si, co to zase je, podobně jako homeopatikům jsem tomu tak úplně nevěřila, i když jsem koketovala s myšlenkou, že bych to ráda někdy vyzkoušela, abych se přesvědčila, jestli je to opravdu takový zázrak, jak se o nich psalo.
Jestli vás zajímá, jakým způsobem probíhá taková konzultace, tak Lenka například vždy komunikuje e-mailem, případně přes messenger, není tedy ani potřeba osobního setkání. Je ovšem důležité dopodrobna vypsat, co vlastně potřebujete řešit, aby bylo možné namíchat ten správný mix. Esencí je celkem 38, jedná se vlastně o výtažky z volně rostoucích květů rostlin a stromů, kdy se květy macerují ve vysoce kvalitní brandy (ve výsledných esencích je však alkoholu naprosto zanedbatelné množství, proto není problém je dávat i úplně malým dětem). Objevitel esencí, dr. Edward Bach rozdělil jednotlivé esence do sedmi emočních skupin podle toho, na jaký negativní stav mysli jaká esence pomáhá. Podrobněji se o tom můžete přečíst např. na těchto stránkách. Pokud tedy chcete kapky na míru, je opravdu důležité popsat své trápení co nejvíce dopodrobna a samozřejmě upřímně, nic nezatajit, aby bylo možné zvolit správnou kombinaci a poměr esencí. Lenka mi například kladla tyto otázky: „Je to u tebe spíš strach, nebo strach o miminko? Nejistota, nerozhodnost?“ a „Je pro tebe důležitý názor autority, rozhoduješ se podle něj?“
Na různých webovkách také můžete zakoupit už přímo univerzálně namíchané krizové kapky například na dobrý spánek, případně na další časté neduhy. Na stránkách Lenky můžete momentálně zakoupit pět takových směsí: Mix pro dětský spánek, mix pro unavené rodiče, mix na zvládání změn, mix pro těhotné a mix na podporu truchlení.
Kapky se většinou užívají ve schématu 4 kapky 4x denně, ale v případě větší krize a potřebujete-li, aby zabraly opravdu rychle (jako například když jsem si je vyzvedávala den před nástupem do porodnice), můžete si je kapat i ve větších dávkách, aby se jejich účinek rozeběhl dřív.
Tehdy jsem se v den, kdy jsme odjížděli do porodnice, cítila poměrně klidně. Kapky jsem kapala v podstatě až do dalšího rána, kdy jsem nastupovala na vyvolání, takže nějaké necelé dva dny (právě v tom zrychleném režimu, tedy pár kapek skoro každou hodinu, nebo prostě jak jsem si vzpomněla). V den nástupu jsme ještě vše probírali s doktorkou a nevím, zda to bylo tou nevyhnutelností, že jsem se k tomu kroku už prostě rozhodla a odjeli jsme tam, nebo to opravdu bylo i zásluhou bachovek, byla jsem poměrně klidná, vyrovnaná, při jednání s doktory jsem se vyptala na vše, co mě ještě zajímalo, a i oni mi přišli tak nějak lidštější a příjemnější než na poslední kontrole o dva dny dříve, kdy na mě nastoupili s vyvoláním jako hotovou věcí. Uklidňovali mě, že budou vyvolávat šetrněji než u žen, které nemají po císařském řezu a že kdyby porod dlouho nepostupoval, že by mě dlouho netrápili a šlo by se na císaře. Zkrátka ať už by to mělo dopadnout jakkoli, druhý den se nám mělo dítě narodit. Podstoupila jsem ještě ten zátěžový oxytocinový test, který měl napovědět, jak bude srdíčko dítěte reagovat na porod, během toho jsme si s partnerem povídali, on zkoumal kapačku napojenou na přístroj, který reguloval, kolik toho má protéct, jak to vlastně funguje a byli jsme fakt v pohodě. Pak jsme zase nějakou dobu čekali na pokoji na výsledky, v porodnici bylo poloprázdno, všude klid a když pak přišla doktorka, že tedy vše dobře dopadlo a že mi za chvíli přijde zavést tabletu na změkčení čípku, tak jsme se tak nějak snad i začali těšit, že už tedy brzy přivítáme drobka na světě.
Podruhé jsem měla příležitost bachovky vyzkoušet někdy na jaře. Tentokrát se jednalo o hotový mix, který jsem si objednávala na nějakém e-shopu, respektive to byl jeden z dárků pro partnera k Vánocům – Rescue night kapky od firmy Nelsons na podporu spánku. Nakonec je zkusil jen párkrát, měl dojem, že z nich pak měl střevní problémy (přiznám se, že obdobné potíže jsem měla teď naposledy při užívání třetích kapek na míru - viz níže - také). Tak jsem si je pak vzala k posteli já, protože jsem měla období, kdy mi před spaním vždy v hlavě létaly myšlenky a já nebyla schopná zabrat, ani když jsem byla opravdu unavená. V noci se ještě syn docela budil na kojení a pokaždé, než jsem ho konečně znovu uspala, tak jsem se mezitím sama natolik probrala, že mi zase nějakou dobu trvalo, než jsem se ukolébala ke spánku. Bylo to myslím v době, kdy jsem opět po mateřské nastoupila na poloviční úvazek zpět do práce a prostě jsem ve dne v noci myslela na ni… Kapala jsem takto pár kapek pod jazyk vždy, než jsem odcházela nahoru spát. Po pár dnech mi přišlo, že se to trochu srovnalo, sice jsem mozek pořád neuměla vypnout na požádání, ale usínání aspoň netrvalo tak dlouhou dobu. Kapala jsem tehdy jen pár dní, ale nechala jsem si lahvičku u postele a párkrát ještě použila později, když zase přišla nějaká bezesná noc.
A potřetí jsme bachovky vyzkoušeli obě – já i dcera. Na přelomu srpna a září přišlo jakési divné období, kdy jsem měla dcery už zase plné zuby a ona mě taky. S její vzdorovitostí a tvrdohlavostí máme vlastně problémy od doby, co si začala uvědomovat své ego a už jsem tu o tom minimálně dvakrát psala. Přijde mi, že se to u ní vrací v jakýchsi vlnách – chvíli je relativně v pohodě a pak najednou se začne chovat naprosto nepředvídatelně, neguje naprosto vše, neposlouchá, ječí, vzteká se… a v takových chvílích nějak nevíme co s ní a ukazuje se, že ani my nejsme vyrovnaní chápaví rodiče a doma nastávají boje.
Netuším, co bylo spouštěč tentokrát. Možná to, že byla dvakrát během srpna přes noc u babičky, kde si celé dny hrála se sestřenicí a bratrancem, babička je obskakovala a ona tam vlastně nic moc nemusela (a i to, co musela, dělala naprosto bez odporu, zatímco doma by to nikdy dobrovolně neudělala, jako např. vyčistit si zuby i ráno nebo jít v osm večer spát)… Nebo fakt, že po měsíci a něco zase nastoupila do školky, byla tam dva dny, načež začala kašlat, takže zase zůstala doma… takže nemoc, školka, změny ze dne na den… Nebo to, že když je se mnou doma, musím polovinu dne sedět u počítače a pracovat a ona se válí u televize a nudí se… Nebo tak nějak všechno dohromady spojené s tím, že bráška roste, začíná obcházet nábytek a leze do jejích věcí… Zkrátka to s ní zase nebylo k vydržení. A odráželo se to na celkové náladě doma a na našem postoji k ní. Když o tom tak přemýšlím, má být po kom cholerik, protože i já jím jsem (byť se mi to dařilo v posledních letech poměrně dobře skrývat :-D). A chlap taky občas dokáže tak zařvat, že se i já leknu. Nesnáší neposlušnost a má s jejími výmysly snad ještě méně trpělivosti než já. A tak se jaksi neustále potácíme mezi respektující a direktivní výchovou a jelikož v tom máme sami zmatek, má jej asi i dcera.
A pak, po týdnu totální anarchie a hysterie a křiku prakticky od rána do večera mě to zčistajasna napadlo – bachovky. Pojďme to zkusit. Napsala jsem Lence, jestli se dají namíchat kapky i pro vzteklé a vzdorné dítě, co neposlouchá a nerespektuje… a odpověď byla, že ano :-)
Popsala jsem tedy Lence naše problémy, jak se Gabča chová a přišly jsme na to, že by to chtělo i něco pro mě. Pro představu sem kopíruji celou naši konverzaci, dám ji na konec článku, pokud byste si chtěli přečíst, jak taková konzultace vypadá ;-) Přiznám se, že jsme kapky zatím nedoužívaly. Braly jsme je asi pět dnů. Měly by se ideálně dobrat celé (občas můžou zabrat hned ale někdy zaberou opravdu až po úplném doužívání – je to velice individuální), jenže následující týden dcera zase nastoupila do školky, takže bylo těžší dodržet dávkování. Ještě první dva dny školky kapičky sama chtěla (brala je sama z ledničky, namalovala na ně značky, aby si je poznala od těch mých a byla z nich taková jakási nadšená – ovšem řekla jsem jí, že to jsou vitamíny, ne, na co jsou doopravdy), ale po pár dnech si na ně najednou ani nevzpomněla a já se přiznám, že jelikož se naše komunikace zase začala trochu lepšit, zkusila jsem je vysadit, co to udělá.
Najely jsme totiž zase na běžný školkový režim – cestou ze školky ještě procházkou na hřiště, kde jsem se jí snažila věnovat a ne jen celou dobu koukat do mobilu (přiznám se, že mě ty její hry na hřišti moc nebaví a když se tam potkáme s nějakou její kamarádkou či kamarádem, tak jsem vlastně i ráda, že si tam má s kým hrát), domů jsme chodily okolo šesté a bylo tedy doma mnohem méně času na to udělat nepořádek a „nudit“ se. Já jsem taky trochu něco stihla doma udělat, než jsem pro ni šla, a tak jsem nebyla v takovém neustálém stresu z toho, že něco nestíhám a že bych si s ní ještě měla pohrát.
Takže je otázkou, jestli zabraly bachovky, nebo znovunastolený pravidelný režim, nebo to, že jsme si od sebe konečně zase přes den trochu odpočinuly… nebo i to, že jsem si uvědomila, že jsme se zase dostaly někam, kam nechci a začala jsem pracovat na svých náladách a trpělivosti…
Teď, po šesti dnech ve školce, mi dcera zase zůstala nemocná doma. Ale tentokrát je to nějak lepší… Snažím se s ní domlouvat. Když nechce poslouchat, snažím se to nehrotit a chvíli počkat. Občas mi to pořád ulítne, ale… to bychom nebyli lidi, kdybychom byli pořád usměvaví a v klidu, no ne…?
Věřím, že aspoň trochu ty bachovky přece jen zabraly. Že se svým způsobem podílely na tom, že jsem si začala určité věci uvědomovat a začala jsem se zase trochu víc snažit a dívat se na věci jiným pohledem. Zkusila jsem se do situací vžít z pohledu dítěte a zjistila jsem, že dceři asi opravdu dost ten život řídíme, neustále jí říkáme, co má a nemá dělat a že bychom jí měli dát trochu volnosti, aby si na určité věci prostě přišla a udělala po svém, v pořadí, jaké chce ona, do té míry, dokud nenaráží na naše osobní hranice… A že když má svůj záchvatík, nejlepší je prostě nereagovat, nepřisazovat, jen čekat, až to přejde. A že i když mám dojem, že už je velká holka, která by už měla reagovat jinak, tak přece jen má ve čtyřech letech asi pořád nárok na to chovat se jako miminko a je pořád ještě nutné trochu skákat i kolem ní, ne jen okolo ročního… A na Gabči jsem párkrát zahlédla, jak by chtěla odseknout, už už začala krabatit pusu, ale najednou ji zase narovnala a nakonec do sporu nešla. (Úplně mi to připomněla knížku o paní Láryfáry a její léčbě hubatitidy, jestlipak někdo tu knížku zná taky…? :-) )
Zkrátka, pokud máte vy nebo vaše dítko nějaký problém, prožíváte krizi a nevíte jak na ni, i když jste zkusili možné i nemožné, bachovy esence určitě vyzkoušejte také. Nestojí zase tolik peněz, aby to nemělo smysl alespoň zkusit ;-)
----------------------------------
Přepis konzultace s Lenkou Danielovou ohledně posledních bachovek:
JÁ: Předem říkám, že si uvědomuju, že to s ní možná beru za špatný konec a že v té choleričnosti má vzor ve mně… Ale pořád nějak bojujeme s tím, když jí něco zakážeme, nebo naopak přikážeme (typu nebudeš jíst sladkost před obědem, běž se obléct, protože je doma zima a ty jsi nachlazená nebo nedávej židličku na sedačku a neseď na ní protože můžeš jednak spadnout, ale hlavně to dělá do té sedačky díry a zůstane to tam vidět, atd.), tak ta její následná reakce mi přijde strašně nepřiměřená jejímu věku a mentálním schopnostem. Napřed se na tebe dívá, nebo třeba ani nedívá a dělá, že neslyší, když jí to slušně zopakuješ, tak prostě nic... nebo řekne, že ne. Když jí vysvětlím, proč to po ní chci, tak je jí to úplně jedno. A přiznám se, že jak to řeknu párkrát a nic se neděje, tak zvyšuju hlas, občas už hodně zakřičím. Na to reaguje tak, že křičí taky, buď jen neartikulované skřeky nebo přímo jakoby nadávky stylu "víš co, tak já ti rozbiju stůl" nebo "já ti budu říkat bobečku" atd. A pořád nic nedělá, respektive při zákazu pořád dělá dál to, co nemá. Když ji dál zabraňuju v tom lézt třeba do skříňky, tak mě strká, ducá do mě hlavou nebo prostě strašně ječí, že se to nedá vydržet. Teď byla 2 dny ve školce a hned onemocněla, takže je zase doma a už druhý den je tu křik skoro od rána do večera, já už mám na ty její výmysly takovou alergii, že mě pak nabrnkne i maličkost (asi třeba i bachovky pro mě by nebyly od věci...). Třeba jídlo - poslední dobou nechce doma nic pořádného jíst. Ptám se jí dnes, jestli chce rizoto - rýži se zeleninou, nebo suchou rýži. Že suchou nechce, chce se zeleninou. Tak jsem jí to dala na talíř pro jistotu zvlášť, protože z dřívějška jsem měla tušení, že fazolky a hrášek jíst nebude. Ona přijde, koukne na to a začne vřeštět, že takovou zeleninu nemyslela. Říkám jí, že se tedy měla jít podívat, jaké jídlo jí chystám, když jsem říkala, že za chviličku bude oběd... Nachystala jsem jí tedy k té rýži okurek a papriku, co chtěla. Snědla trošičku rýže, ještě je tam zbytek rozfrcaný po talíři a ptá se, jestli je tam ještě rýže. Říkám, že už není, jen smíchaná. A ona, že chce ještě rýži, ale nesmíchanou. Říkám, že už prostě není, že jsem jí oddělala trochu a zbytek smíchala. Křičí na mě, že jí to mám oddělit. Ptám se jí, jak to mám jako oddělit, že jestli chce, tak si to může na talíři oddělit sama, ale že já to prostě dělat nebudu. Křičí "uděláš to ty!"... Ještě před obědem přiběhla, že chce koktejl. Já říkám jakej koktejl? Banánovej. Říkám, že banány nemáme, že jsem je kupovala a nikdo je už nejedl, tak už je nekupuju. Začne křičet, že chce banánovej koktejl, teď hned. Asi 5x říkám, že nemám banány, tak jak to mám asi udělat... Nezájem, prostě si stojí za svým, lehne si na zem a začne mi nohou strkat do židle, na níž sedím a posouvat mě. Když ji poprosím, ať to nedělá, tak to dělá a říká, že chce mít natažené nohy. Oddělávám jí nohy na opačnou stranu, ať si je natáhne tam, dává je zpět, že ne, že je chce mít tak a chce koktejl... Prostě... moje nervy... Já chápu, že se jí nelíbí, že musím přes den pracovat a nemám na ni čas, že se doma nudí, že musím pečovat i o malýho atd., ale aspoň ty její projevy emocí kdyby byly trochu umírněnější, tak aby mě to tolik nedráždilo a dokázaly jsme to spolu nějak vyřešit po dobrém... Protože sotva vstane, už mě vytáčí, mám na ni už docela alergii... Ráno vstala, říkám, tak než půjdeme dolů, vyber si něco na oblečení. Ona už stojí na schodech a říká chci jít dolů. Tak já na to, ok, oblečeš si to, co tam máš nachystané ze včera. Sejdeme přitom dolů a dole ona, že to nechce. Říkám, tak si běž obléct něco jiného. Ona na to, ale já tam nechci jít sama... Říkám... teď jsme tam byli, já tam s tebou znova nejdu... a je problém... Prostě nevím co s tím, jsem unavená a mám jí fakt plný zuby.
LENKA: Myslím, že je to i o tobě, něco si zrcadlíte, nastavení hranic, pozornost apod. Mohla bych se do toho víc ponořit a namíchat oběma, nebo pro Gabču krizovku s esencí na touhu po pozornosti. Má žárlivé projevy? Bouchá do věcí?
JÁ: Tak nevím, jestli jsou to přímo žárlivé projevy, ale když něco chce a já zrovna třeba kojím nebo uspávám Adámka, tak se prosazuje, že to chce hned, obecně má malýho ráda, ale samozřejmě jí už někdy vadí, když jí bere její věci nebo řekne, že s ním nechce být v místnosti (když je třeba v obýváku a já ho mám u sebe a ptám se jí, jestli jí ho tam mám dát, ať si hraje u ní)... Když je naštvaná, tak si spíš bouchne do mě, do věcí moc ne, dřív jsem se jí snažila i navést, ať si bouchá do polštáře, do sedacího pytle, ale to moc neumí, spíš třeba s věcma ve vzteku háže na zem.
Jako určitě by to prospělo nám oběma, přemýšlím i o nějakém rodinném koučinku, protože mi přijde, že se to pořád ve vlnách opakuje, chvilku je to lepší, chvilku horší, ale čím je starší, tak jsou ty projevy větší než aby se mírnily, aspoň mi to tak přijde.
LENKA: Poslední dotazy a zítra míchám. Má Gabča potřebu mít vše podle svých představ? Cítíš netrpělivost? Averzi až nesnášenlivost k ní? Umíš si udržet hranice? Cítíš se bezmocná nebo zavalená povinností? Jak zvládáš změny?
Jo, přesně jak píšeš, vše musí být podle ní, jak není, tak je všechno špatně... Netrpělivost, averze až nesnášenlivost - jo, vzhledem k jejímu chování už toho mám fakt kolikrát plný zuby a když pak je chvíle, že si spolu hrajeme, tak na to ani nemám náladu, jsem podrážděná... hranice... to je těžký, snažím a spíš teď poslední dobou se snažím fakt ty hranice určovat a držet, ale nejsem asi důsledná... občas něco povolím, i když jsem napřed řekla, že ne, asi se pořád v tomto trochu hledám a pokaždé je ta hranice někde jinde podle aktuální nálady a situace... Momentálně se cítím dost zavalená, nechápu, jak někdo zvládá pak 8hodinovou práci, domácnost, děti, mě stačí 4 hodiny denně, mám toho hodně i v soukromém životě (testování v Nosíme děti, blog, atd.) a jsem ve stresu, no... Když je Gábi ve školce, tak je to lepší, protože aspoň nemám ten pocit provinilosti nad tím, že tyto věci vůbec řeším - pracuju a dělám si svoje, Áďa to zatím se mnou nějak přežívá, odpoledne jdeme do školky a to je pak čas pro nás - procházka, hřiště a je to lepší... Jinak změny moc ráda nemám, jsem spíš konzerva.
Jsem člověk, co má rád vše naplánované - mám nalajnovaný den a když je dcera jiného mínění a do nějakého "slotu" se to nevejde, tak se mi bortí plány a asi to nesu hůř, příklad s těmi zuby - když zavelím, že už je čas spát, tak prostě už nemám náladu na to, aby pobíhala a bránila se čištění a dělala místo toho něco jiného, snažím se ji upozorňovat dopředu,že už půjdeme, ale kolikrát stejně musí ještě tohle a támhleto... Nebo naše odjezdy autem... vždycky musí u nastupování do sedačky dělat ofuky, sedne si na zem auta, pak si sedne celá nakřivo, když ji tam nějak narovnám, tak si ještě potřebuje vytáhnout kalhotky, tak ty pásy pak urovnávám znovu.... a to, jak zdržuje, mě děsně vytáčí.
A ještě mě napadá jedna věc, štve mě, že když si s ní chci něco vysvětlit, domluvit se nebo jí ukázat jak má něco dělat, aby to mělo lepší výsledky, tak nechce. Zacpe si uši, odvrátí se a dívá se jinam a nenechá si prostě nic říct. Takže nějaká domluva s ní je v podstatě nemožná a dost mě to mrzí...
K tomu bráškovi, taky se to u ní teď dost střídá, jednou za ním přiběhne, objímá ho, za chvilku zase už ho má dost a nechce, aby byl tam, co ona, chápu, že poslední dobou už začíná capat kolem nábytku, otevírat šuplíky a sem tam prostě vezme něco, co je její, jde do její osobní zóny a že se jí to nelíbí, to je asi normálka, ale mě se nelíbí, jak se k němu občas chová, když má něco na stole nebo v ruce - maluje si třeba nebo má telefon a kouká na videa a on jde po tom, tak ne, že by to jen posunula a zastínila mu cestu nějak hezky, ale ona se na něho natlačí nebo mu oddělává ruce a já mám strach, že nějak blbě spadne, tak ji napomenu, ať dává pozor a ona se vždycky tak utrhne "Ale mami!" takovým tónem jako že buď zticha, nebo zavrčí, prostě věčně v opozici a je k němu už dost hrubá, on si to naštěstí zatím nechává líbit a většinou se na ni směje, ale už taky poslední dobou, když na něj zakřičí, tak třeba spustí pláč, já se snažím zasahovat až fakt v momentě, kdy vidím hrozbu toho, že by mu mohla ublížit nebo že se mu to nelíbí, ale třeba chlap je v tomto mnohem ráznější, ten na ni houkne a ona se pak buď rozbrečí nebo se sekne a dělá naschvály...
Ale co si tak myslím, že ty hranice jsou asi dost velký téma, protože já se pořád nějak zmítám mezi různými přístupy - jestli mám být důsledná, radikální, taková ta direktivní výchova nebo spíš ji "nechat žít" a dělat si svoje a zasáhnout až opravdu jde na ty základní hranice. Když se snažím být ta "hodná", tak to je nějakou dobu v klidu, jenže kolikrát mi přijde, že ona pak zkouší jít dál přes hranice a tím, že ji zastavím a nechci, aby je překročila, tak právě začíná o to víc dělat naschvály a začíná se chovat hrozně, prostě tím, že jí do nečeho kecám a pak začne houstnout atmosféra a nastává třeba týden, dva bojů, až to vyeskaluje v nějaký můj záchvat... Pak se to zas nějak časem zklidní, chvíli je doma klid a pak to zase začíná... takové cykly... Štve mě, že ona byla zvyklá na to, že pracuju a brala to, byla zvyklá si hrát, ale ve školce si samozřejmě zvykla na to, že má víc zážitků a doma se teď se mnou nudí, ale v jejím věku už bych spíš řekla, že to dokáže pochopit než dřív, ale asi ne, no...
----------------------------------
A co vy, máte taky nějakou zkušenost s bachovkami? Podělte se.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Budu ráda, necháte-li mi tu svoje postřehy, nápady a poznámky. Líbí se vám můj blog? Co byste se tu chtěli dočíst? Nesouhlasíte se mnou v něčem? Pojďme diskutovat :-)