Na sklonku prázdnin jsme se s rodinou konečně zase dostali na nějaký ten výlet. Mrzí mě, že nejezdíme častěji, jenže když má člověk dům se zahradou, jsou neustále na pořadu dne nějaké „důležitější“ věci. O víkendu člověk konečně stihne doma poklidit, posekat zahradu, něco opravit, navštívit někoho z rodiny, a tak podobně. Hlavně, když má člověk zahradu, tak stačí pár kroků a je na čerstvém vzduchu, ve vedrech se může zchladit v bazénu... prostě je to jiné, než když je člověk zavřený v městském bytě. Nehledě na to, že jakýkoli výlet (pokud opravdu člověk jen nejde do lesa s toasty z domova) stojí rodinu minimálně tisícovku – cesta, vstupné, oběd, parkování, případně nějaký suvenýr… člověk ani neví jak a utratí za jediný den docela dost peněz, nehledě na nervy, které musí řádně obrnit při cestování s malými dětmi :-D
Uplynulý týden jsme také jako jediný od jara měli všichni společně volno – já i partner jsme měli dovolenou, a tak jsme chtěli konečně někam vyrazit. Když přemýšlíme, kam vyjet, většinou ani moc nemáme představu. Je pravda, že se čtyřletým dítětem je nutné naplánovat něco ne moc náročného, něco, kde se i dítě zabaví, a ne, že jen pošlape 10 kilometrů na hrad nebo kopec nebo lesem (pamatuji se, jak jsme loni na Velikonoce šli na hrad Bítov a dcera se pořád ptala, jestli tam bude moct i skákat – myslela, že to bude skákací hrad :-D). Musí tam být zkrátka něco, co povýší nudu s rodiči na perfektní zábavu.
A tak když jsme se bavili, co zkusit, trochu jsem googlila, co tak vlastně na té jižní Moravě máme za zajímavá místa vhodná i pro děti. Našla jsem docela pěkný článek na blogu Slevomatu s tipy, jak strávit dokonce celý týden v tomto regionu – určitě stojí za prostudování ;-) Pořád to ale nebylo ono, a tak jsem pátrala dál a na jiném blogu jsem našla informace o stezce bosou nohou Schrattenberg. Jedná se o procházku, na níž se můžete zastavit zhruba na deseti zastaveních a vyzkoušet své smysly (a to nejen ty hmatové). Z popisu a fotek mi to přišlo docela zajímavé, a tak bylo vybráno.
V článku bylo zmíněno, že stezka začíná v rakouské obci Schrattenberg hned u hranic. Při zkoumání, jak tam dojedeme a kde budeme parkovat, jsme se ale nakonec dočetli, že se dá stezka absolvovat i z české strany – z Valtic, a tak jsme se rozhodli pro tuto variantu. Vzhledem k tomu, že žádný ze zdrojů, které jsme našli, ani Google mapy, úplně přesně nedokázaly poradit, kde stezka začíná, nebo kudy vede, kde se dá parkovat apod., jsem se rozhodla vám tu sem vložit mapu s přesnými pokyny (čerpala jsem ze zkušenosti z našeho výletu a z portálu Mapy.cz, kde je stezka poměrně pěkně značená, ale to jsem zjistila až při psaní článku):
Mapa - možnosti parkování: https://en.mapy.cz/s/johogodera
Mapa stezky: https://en.mapy.cz/s/juratakoga
Pokud tedy chcete jít z české strany, projeďte celými Valticemi a pokračujte ještě pár set metrů směrem k rakouským hranicícím. Po levé straně pak uvidíte úzkou odbočku a poměrně velké místo, na němž je možné zadarmo zaparkovat. Nepočítala jsem, kolik aut se tam vejde, ale řekla bych tak okolo třiceti, bylo tam skoro plno, ale místečko jsme ještě našli. Pokud byste neměli štěstí, zkuste po hlavní popojet ještě o kousek dále, kde je možnost parkování u Muzea železné opony.
Pokud se rozhodnete stezku začít na rakouské straně, dá se po polní cestě zajet až přímo k Family parku Berti, který je umístěn hned vedle stezky.
Já však doporučuji začít stezku z české strany. Na rakouské straně se totiž kromě Family parku, do nějž je samostatné vstupné (a který naštěstí vypadal zavřeně, když jsme tam byli), nachází i stánek s občerstvením, kde si můžete koupit něco na jídlo i na pití a po zhruba polovině cesty vám tak přijde velice vhod. Pokud byste šli naopak, na české straně si můžete koupit jen něco málo u paní, která prodává vstupenky na Kolonádu na Reistně – měla tam nějaké nápoje (včetně vína a i skleniček k němu) a slané tyčinky, ale jiné občerstvení zde není.
Od Kolonády máte možnost vybrat si, kterým směrem se stezkou vydáte. My jsme se od ní vydali doleva směrem k vinicím a šli podél jedné z nich. Nemusíte se bát, že se někde ztratíte, na každém zastavení je cedule s vyznačenou mapkou celé stezky a na každé křižovatce, kterou míjíte, je šipka, kterým směrem pokračovat v cestě. Vzhledem k tomu, že už bylo skoro 11 hodin, jsme se ještě před cestou posilnili a konečně se vydali na cestu. K prvnímu stanovišti to bylo nějakých 700 metrů, ale cestou nás předešly asi tři skupinky, dcera se neustále zastavovala, hrabala se v prachu cesty a sbírala lístečky a kamínky a já si úplně říkala, že s takovou nám ten výlet bude trvat celý den.
Ovšem hned u prvního zastavení byla nadšená. „Písečná zmije“ ji velice zaujala, sundala sandálky a brouzdala se bosky v jemném písečku. Na tomto zastavení je i venkovní cihlový gril, který se dá použít, vyhlídka, posezení i pumpa (ovšem vodu nevypumpovala). Dcera tam lítala z místa na místo, vše si prohlížela a strávili jsme tam poměrně dlouhou dobu.
Když jsme ji nakonec přesvědčili jít dál, tak chtěla jako pořádná „bérfůťačka“ pokračovat bosky. Další zastavení bylo jen o kousek dál – Brána druidů. Okolo ní jsou podle data narození seskupené cedule s informacemi o keltských stromových obdobích, takže si můžete najít ten svůj strom a něco si o sobě přečíst. U nás v rodině je to 50 na 50 – Gábinka s tatínkem jsou topol a já s Adámkem vrba :-)
Další část cesty byla trochu poznamenaná pláčem, Gábinka se chtěla nést na koníčkovi, ale tatínek nechtěl, pak si ještě ukopla prstík, tak jsme ji přece jen přesvědčili se znovu obout, ale zanedlouho bylo zase lépe. Na dalším zastavení byl visutý most, který má Gábinka i ve školce, a takový válec, na němž se máte co nejdéle udržet (podobný měli v zoo v Ostravě).
Jen o kousíček dál byla skluzavka, na niž jsem Gábinku celou dobu lákala, ale zcela upřímně, byla pro odvážné. Ne nadarmo se zastavení jmenuje Emoční schodiště – podle autorů tedy podle schodečků vysypaných kůrou, šiškami a listí, kde „absorbujete sílu lesa“, ale podle mě spíše podle toho, že když si sednete na vršek té skluzavky a koukáte dolů, emoce opravdu tryskají a odvaha sjet je ta tam. Sjely jsme ji s Gábinkou jen jednou společně a fakt jsem se odhodlávala hodně dlouho. Spodek skluzavky je celý černý od brzdících bot – taky jsem brzdila :-D Bosky nedoporučuji :-D A věk – minimálně tak od 6 let, pokud se dítko cítí…
Nepřehlédněte jedno nenápadné zastavení u Domu ze sudu, kdybychom se v jeden moment neohlédi, přešli bychom ho. Na chvíli můžete spočinout na lavičce uvnitř vinného sudu a kochat se výhledem z okénka. Zanedlouho poté již dojdete ke zmiňovanému občerstvovacímu místu. Mají tam krásné záchodky v podobě malovaného hrnečku – klíč si můžete vyzvednout v okénku. Na jídlo zde nečekejte žádné hranolky nebo párek v rohlíku. Mají tam povětšinou chleba s něčím – se sádlem, sýrem, šunkou… Dali jsme si „sendvič se šunkou a křenem“ – byl to krajíc chleba s vynikající natlusto nakrájenou šunkou, posypaný čerstvým strouhaným křenem a s kolečky kyselé okurky, nakrájený na proužky, aby se lépe jedl. Na blogu jsme se dočetli, že se zde domluvíte česky, ale my potkali paní, která česky neuměla, mluvila německy a anglicky. Ale jídelní a nápojový lístek je tam oboujazyčně (německo-český), takže jí můžete ukázat, co chcete. Platit se tu dá českými korunami, ale vychází to poměrně draze – kurz cca 27,50. Takže pokud můžete, vezměte si s sebou raději Eura.
U občerstvení je také zastavení – „Místo smyslů“. Můžete se zde projít ve strouze plné vody a bahna. Nemusíte se bát, je tam také hadice, kde se zase můžete opláchnout. Také je zde kruh vůní, kde můžete využít svůj čich a vyzkoušet se, zda poznáte některé známé rostliny. Já osobně jsem v těch dírách nic moc necítila, ale je pravda, že se mi kvůli covidu moc nechtělo nořit nos hlouběji, když to tam dělá každý. Možná by stačilo zavřít oči a otevřít schránku a čichat vrchem.
Celá stezka je bezplatná, ale chcete-li, můžete přispět na její údržbu, a to právě zde – najdete tu kasičku na dobrovolný příspěvek.
Po řádném odpočinku a občerstvení jsme vyrazili na další část cesty. Na této již najdete jen tři poslední zastavení, a navíc je to do kopce, takže dá trochu zabrat a je řekněme taková nudnější. I proto si myslím je dobré stezku absolvovat z české strany, protože pokud bych měla začít tímto výšlapem a poměrně chudým zpestřením, asi bych měla ze stezky ne úplně dobrý pocit. Cestou tedy můžete vyzkoušet houbovou překážkovou dráhu, paměťovou stezku a téměř na vrcholu si odpočinout na dřevěných lehátkách s výhledem do kraje. Bohužel tedy dřevěná lehátka docela pálila od sluníčka, navíc konečně chvíli předtím usnul syn, kterého jsem nesla v nosítku na zádech, a tak jsme nezastavovali a šli dále.
Po dobytí vrcholu vedla poslední část cesty lesíkem, což bylo po uplynulé námaze velice příjemné. Dcera se zase zastavovala a hrabala se v prachu cesty. Ptala jsem se jí, jestli se jí výlet líbil. Prohlásila: „Byl to úplně nejlepší den ze všech. A proč jsme sem vlastně jeli? Jako jen tak?“ :-D Z lesíka jsme se vynořili opět u Kolonády. Pak jsme ještě poseděli na vyhlídkovém místě u krásného velikého stromu a šli jsme k autu. Od Kolonády se můžete, pokud chcete, vydat ještě na opačnou stranu a navštívit Muzeum železné opony, které je součástí stezky, ale tam jsme už nešli.
Původní můj plán byl poněkud smělý – absolvovat stezku a přejet do nedaleké obce Sedlec, někde se tam naobědvat a navštívit ještě místní minizoo – Faunapark Sedlec. Ale nakonec jsme zpět ke Kolonádě došli až okolo třetí hodiny, takže bylo jasné, že zoo si necháme na někdy jindy. Na pozdní oběd jsme tedy zajeli do Valtic, seděli jsme na zahrádce restaurace Valtická rychta. Jídlo bylo připravené rychle a chutnalo mi.
Pokud na tuto stezku zavítáte a stihnete ji rychleji, můžete v okolí navštívit další zajímavá místa – již zmiňovaný faunapark Sedlec, nedaleký Mikulov, samozřejmě i lednicko-valtický areál (i když i ten je spíše na celý den), případně cestou zpět jsme projížděli přes Dolní Dunajovice, kde byla šipka na letos poměrně populární kukuřičné bludiště (to byste ale asi měli stihnout co nejrychleji, než pole sklidí ;-)).
Já osobně dporučuji na stezku vyrazit v den, kdy nebude příliš velké vedro, myslím, že na jaře nebo na podzim by zdejší procházka byla naprosto ideální. Nebo alespoň tehdy, bude-li oblačno. Až na závěrečnou část cesty totiž nikde není žádný stín, takže ve velkém vedru je to místy trochu nepříjemné. Také stezku příliš nedoporučuji pro kočárky – ne jen, že cesta vede místy z a do trochu prudšího kopce, ale také se v jednom místě (u skluzavky) dá jít pouze po schodech, takže musíte kočárek snést. Pokud máte menší dítko, je tedy šátek či nosítko skvělou volbou. Taky mi trochu přišla škoda, že některá zastavení byla dost blízko u sebe a jiné úseky cesty jsou zase trochu delší a nudnější, ale ve výsledku to zas až takový problém není ;-)
Jinak se mi výlet líbil a dcera, jak už jsem zmiňovala, byla nadšená. Občas s ní tedy bylo těžké pořízení a tatínek prohlásil, že má zase na nějakou dobu společných výletů dost… ale já bych řekla, že nebyla tak protivná jako obvykle :-D
Moje hodnocení: 1-
Žádné komentáře:
Okomentovat
Budu ráda, necháte-li mi tu svoje postřehy, nápady a poznámky. Líbí se vám můj blog? Co byste se tu chtěli dočíst? Nesouhlasíte se mnou v něčem? Pojďme diskutovat :-)