Setkání se smrtí

Před nedávnem náhle zemřel přítelův táta. A tak jsem byla vystavena situaci jak sdělit dvouletému dítěti, že už nikdy neuvidí svého dědečka. 

Na slova jako mrtvý a umřít jsme už narazili doma dříve. Když jsme v létě plácačkou zabíjeli mouchy, říkala jsem dceři, že je moucha mrtvá. Totéž, když jsme našli na zemi nějakého mrtvého brouka. Nevysvětlovala jsem vyloženě, co to znamená, prostě jsem konstatovala, že je mrtvý. Dcera pak sem tam, když viděla třeba pavouka bez hnutí na zdi, prohlásila, že je mrtvý, ale to jsem jí oponovala, že ne, že asi jen odpočívá a proto se nehýbe. Jednu dobu bylo pro Gábi mrtvé cokoli – jídlo, které zrovna nechtěla jíst nebo třeba voda. 

Další situací, kdy jsem tato slova použila, byla, když jsem dceři vysvětlovala, že se musí před vběhnutím do silnice zastavit a rozhlédnout, zda nejede auto. Říkala jsem jí, že kdyby to neudělala, tak ji může nějaké auto přejet, ona bude mrtvá a my s tatínkem bychom byli moc smutní. Dokonce už to občas sama od sebe zopakuje, „zajelo auto“ apod., ale stejně na to před silnicí vždycky zapomene...

Smutnou zprávu o dědečkově úmrtí jsme se dozvěděli v pondělí večer a přiznám se, že odvahu sdělit to dítěti jsem dostala až v sobotu. Částečně jsem tak dlouho váhala asi i proto, aby nezačala tuto zprávu nějak zaujatě opakovat a nezpůsobovala tak partnerovi víc zármutku. A tak jsem s tím otálela, každý den jsem si říkala, že už jí to musím říct, a pak jsem přece jen ještě počkala. Nakonec jsme právě v sobotu odpoledne jeli k babičce na návštěvu. Jakmile jsme zmínili, že jedeme za babičkou a za pejskama, Gábinka hned pronesla slovo „děda“, jehož měla s pejsky spojeného. A tak jsem jí řekla, že děda už tam bohužel nebude. Že byl nemocný (to věděla, mluvili jsme o tom předtím) a že se neuzdravil, ale umřel a že už ho tedy nikdy neuvidí. Jak moc jsem se toho bála, tak to proběhlo zcela v pohodě. Reakce veskrze žádná – dvouleté dítě samozřejmě ještě nedokáže plně pochopit význam slova nikdy. Dokonce vypadala, že myslí na něco úplně jiného, když jsem jí to vysvětlovala.

Po cestě autem dcera řekla, že jedeme za pejskama a za babičkou a náhle prohlásila „děda není“. V přítelovi trochu zatrnulo a odpověděl, „no, děda už ani nebude“. A zas to dceři stačilo a víc o tom nemluvila.

Pak nás čekala ještě jedna zkouška – samotný pohřeb. Bylo mi jasné, že ve smuteční síni asi stejně s dcerou nezůstaneme, ale doufala jsem, že aspoň nebude moc dělat neplechu. Opět jsem ji na to začala připravovat až den předem, abych jí zbytečně dlouho dopředu nemotala hlavičku. Zmínila jsem se, že nazítří odpoledne se půjdeme rozloučit s tím dědou, který umřel,  a že musí být hodná, protože tam budou všichni moc smutní, tak nesmí zlobit. Slíbila, že nebude. To samé jsem jí opakovala ten den, když jsme se začali chystat a oblékat. Opět slíbila, že bude hodná, ale co přesně to v dětštině znamená, že?

Ke smuteční síni jsme dorazili dříve, protože se nejbližší rodina ještě měla zúčastnit rozloučení u otevřené rakve. Tam jsme s Gábi nešly, a tak jsme se procházely po hřbitově a pak ještě okolo hřbitovní zdi, kde ji nejvíce bavilo brouzdat se ve spadaném listí a cestou zpět jsme sbíraly spadlé kaštany. Byl krásný slunečný den a říkala jsem si, že kdyby si z pohřebního dne pamatovala tuto mírumilovnou kratochvíli, bude to vlastně krásná vzpomínka. Krátce před začátkem obřadu jsme se vrátily k síni, kde už se začala shromažďovat spousta lidí a Gábi z toho byla trochu nervózní. Přišli i její bratranec se sestřenicí a šli rovnou dovnitř do síně. Gábi je viděla a zamířila za nimi.

Vevnitř se jí velice líbilo – chtěla si pohladit květiny a začala pobíhat za katafalk, veškeré mé pokusy o usměrnění a o sednutí si byly marné, takže bylo jasné, že tam v klidu nevydrží. Lapla jsem ji do náruče a za jejího protestu odnesla ven. Pak ještě chvilku plakala, že chce jít dovnitř za tatínkem a že se chce loučit s dědou, ale jakmile zavřeli dveře do síně, vysvětlila jsem jí, že už je zavřeno a že už nás tam nepustí a že se můžeme rozloučit i venku. A tak jsme se opět procházely po hřbitově a začínala jsem si říkat, že jsme vůbec neměly jezdit. Neustále si sedala na náhrobky a chtěla se hrabat v okrasném písečku či kamíncích. Chvíli si hrála s konvemi na vodu, což bylo ještě v pohodě, ale pak zase začala utíkat a hladit skleněné svícny na hrobech a já jen trnula, až některý shodí. Nakonec jsem ji přemluvila, ať sedí „jen“ na obrubníku, což chvíli zabralo a hrála si tam opět se spadaným listím. Sem tam se vztekla, sem tam se kojila (tak nějak jsem doufala, že by přitom mohla usnout, ale nestalo se). Bylo to velice náročných cca 30 minut.

Jakmile se otevřely dveře síně, šly jsme zase před ni, kde najednou za tatínkem nechtěla a držela se spíš u mě nebo stranou na lavičce, protože všichni možní příbuzní se s ní chtěli seznamovat, na což měla jiný názor. Nakonec jsem si opravdu oddechla, když jsme konečně zamířili k autu. Přemýšlela jsem, co by bylo lepší, být vevnitř při obřadu nebo hlídat dceru na hřbitově...

Posléze se jelo k babičce domů, kde se konala ještě neformální část rozloučení s rodinou u jídla a pití. Tam už byla zase ve svém živlu, zvlášť protože tam měla sestřenici a bratrance, najednou jí už ani nevadilo to množství neznámých lidí. Hlavně se konečně pořádně najedla.

Od té doby se přece jen ještě o dědovi občas zmíní (ale myslím, že méně, než kdyby se to nestalo). Mě teď čeká myslím mnohem více nelehký úkol než dceři sdělit, že umřel. A to ten, udržet ho v jejích vzpomínkách, ale tak, abychom si ho nepřipomínali zbytečně často a aby pochopila, že i když o něm budeme mluvit, tak už není mezi námi.

Ještě mě v souvislosti s tímto celkem zajímala reakce starších dětí – neteře a synovce. Neteř má čtyři roky a synovci bude brzy osm. V podstatě jsem na nich neviděla žádný zármutek, určitě to už chápaly více, než naše Gábi, ale na druhé straně dětská duše asi nedokáže nějak dlouho trpět a smutnit. Což je vlastně jejich obrovská výhoda. Synovec mi po obřadu řekl: „Já jsem ani neplakal, to jsem šikula, co?“ No, možná jsem ho jako správná teta měla pochválit, ale mně to nedalo a trochu jsem si zavychovávala. Odvětila jsem, že plakat, když je člověk smutný, přece není žádná ostuda. Ještě jsme si s nimi povídali o tom, kolik dní byl dědeček v nemocnici a že to úmrtí bylo opravdu nečekané a rychlé. Ale děti o tom mluvily věcně a pak zcela bezprostředně přešly na úplně jiné téma.

Takže stane-li se u vás doma podobná tragická událost (a já doufám, že ne), nebojte se to dětem říct. Pochopí to způsobem svým vlastním přiměřeným svému věku, ale věřím, že z toho nebudou mít žádné trauma. A vám se určitě také uleví, budete-li o tom mluvit. I když před dalšími dospělými členy rodiny se vám toto téma otevírat nechce, myslím, že je důležité to ze sebe dostat a děti mohou být vynikajícím katalyzátorem vašich pocitů a myšlenek.