Bez plínek bez stresu

Přiznám se, že v odnaučování dcery plínám jsem byla poněkud salámista a úplně brzy se mi do toho nechtělo. Gábinku jsem sice začala jen tak zkusmo po ránu posazovat na nočník někdy po prvních narozeninách, protože jsem z různých stran slyšela, že už to klidně můžeme zkoušet, a samozřejmě jsem měla radost z každého bobečku nebo „luli luli“, co se jí podařilo vyprodukovat. Ale pak se dcera nachladila, takže jsem ji během nemoci nechtěla trápit, a co se uzdravila, nechtěla o sednutí na nočník ani slyšet. 

Podruhé, kdy jsem si říkala, že by to třeba už mohlo jít, bylo loni v létě okolo jejího druhého roku. Tou dobou se totiž kolem nás začaly stejně staré děti šmahem plínek zbavovat a tak nějak jsem doufala, že si na to Gabča třeba taky přijde. Ale leda houbeles. Když byla bez plínky, tak čurala kde to jen šlo a upřímně neměla jsem nervy (ani čas) na to pořád za ní běhat s nočníkem či utěrkama a sledovat, jestli se jí náhodou nechce. V té době dokonce nesnášela pohled na svůj bobek, chytala z toho hysterické záchvaty. 

Ke 2. narozeninám dostala jako motivaci knížku Víš, co má v plíně myš?, ale byť ji dcera ráda prohlížela a otevírala zvířátkům plínky, sama to ještě zkoušet nechtěla. Potom k Vánocům jsem ji ještě podarovala moc pěknou knihou Co je to hovínko? (kterou z těchto dvou doporučuji víc). A snad konečně tato knížka, nebo možná to, že byla už zas o něco starší, způsobily, že si začátkem února v obchodě cestou z kroužku zničehonic vybrala nočníček a slibovala, že na něj bude chodit. 

No... chvíli to ještě trvalo, respektive zkusila to párkrát a pak ji to na měsíc, dva zase přestalo bavit, ale už jsme se o vylučování spolu začaly víc bavit, pravidelným čtením obou knížek jsem jí podsouvala, že to klidně taky může kdykoli zkoušet, když bude chtít a pak se jednoho dne zase rozhodla, že to zkusí. 

Zároveň ale bylo zvláštní, jak možná s touto novinkou tím víc lpěla na svých počuraných a pokakaných plínách, takže se u nás téměř denně střídaly dva extrémy. Napřed byla půl dne v jedné plíně a odmítala se nechat přebalit (utíkala přede mnou a prala se se mnou, když jsem se jí snažila tu plínu vzít), načež se v půli dne celá svlékla do naha a pak si až na drobné nehody poměrně úspěšně sedala na nočník a radovala se z každého výsledku. 

Tak to šlo v podstatě po celé jaro. Na cesty autem a do herniček, na hřiště, do kroužku a vůbec na ven jsem jí ještě plínu nechávala, nevěřila jsem, že by to vydržela, respektive, že by si stihla říct zavčas, abychom to stihly pořešit. A upřímně, fakt se mi nějak pořád nechtělo to řešit, plína je přece jen jednodušší. A jednoho dne, tuším až poměrně nedávno, někdy na konci května, prostě řekla, že chce jet bez plínky. A tak jsem pod ni do autosedačky strčila přebalovací podložku a modlila se, aby se nestala nehoda (fakt jsem jí v tom ještě moc nevěřila). A v autě se zatím nestala. Jinak samozřejmě ano, jednou jsme šly u nás ve vsi na hřiště a za tu hodinku a něco jsem ji převlékala třikrát. Jednou zase dokázala tři hodiny vydržet na hřišti bez čurání, i když jsem se jí co čtvrthodinu ptala, a pak při balení se domů si přičupla s minerálkou pod prolízačku a v tu ránu byla celá mokrá. Přijde mi totiž, že jí dlouho trvalo si potřebu uvědomit, pokud byla oblečená, když byla celá nahá jí to šlo mnohem lépe. Ale dá se říct, že poslední dva týdny je téměř bez nehod, když nepočítám to, že prohlásí, že se jí chce na záchod, ale „až příště“, protože „teď dělá něco jiného“ a to je přece mnohem důležitější, než cokoli jiného :-D 

Na noc plínku samozřejmě ještě má, ráno, když vstane, tak někdy taky i celkem trvá, než se rozhodne si ji vysvléct, ale pak je už celý den bez ní a dáváme zase až na spaní. Dokonce už asi dvakrát prohlásila, že nechce ani na noc, ale to je mi jasné, že by dopadlo špatně. Máme totiž trochu problém s pitím, hrozně málo přes den pije a nejvíc se nalije vždy navečer, takže je jasné, že přes noc by to ještě nevydržela. Až bude mít svoji novou postel, kterou jí dáme ke třetím narozeninám, s chráničem matrace a začne tam sama spávat, tak budiž, můžeme to zkoušet. Ale dokud spí v posteli s námi, tak se mi to opravdu zkoušet nechce, abychom ještě museli v noci vstávat a převlíkat mokrou postel...

Poslední týdny taky začala raději chodit na záchod než na nočník, máme od švagrové po dětech dětské prkýnko se schůdky, tak si ho vždy i sama přinese. Nějak jsem jí tedy ještě nedokázala vysvětlit, že po utření toaletním papírem si ho nemůže brát s sebou pryč a někam ho schovávat nebo si s ním kutálet ze schodů, ale hodit do mísy. Ale to třeba taky jednou přijde. Stejně pořád jaksi užasnu, jak se ta změna přihodila, sice to v podstatě toho půl roku trvalo, ale ta hlavní změna, kdy to v té hlavičce konečně nějak přecvaklo a dcera se rozhodla, proběhla až nedávno a i když jsem ji k tomu trochu naváděla a při vztekání se u přebalování jsem jí kolikrát i vyhrožovala, že jí ty plíny seberu a bude utrum, tak i tak mi přijde, že to vlastně proběhlo všechno tak nějak nenásilně, bez stresu a že to opravdu potřebovalo uzrát. A tak pokud vaše děti ještě třeba ve 2,5 letech nejsou odplenkovaní a vy se děsíte nástupu do školky ve třech letech, nezoufejte. Je velká šance, že se to brzy zlomí ;-) 

A jaké máte zkušenosti s odplenkováním vy?