Jak jsme prožili Vánoce + PF 2019

Na úvod článku musím podotknout, že předvánoční přípravy jsem letos vůbec nestíhala, takže poslední tři dny před Vánoci včetně Štědrého dne jsem opravdu kmitala. Ještě o půl čtvrté odpoledne na Štědrý den jsem umývala podlahy. Nakonec jsem ale byla spokojená, že se vše stihlo nachystat, zvládla jsem dokonce napéct 8 druhů cukroví, s čímž jsem ani nepočítala, a taky už druhým rokem vánočku. (Navíc mě to pečení letos i bavilo, a to je co říct!) Dárky jsem tentokrát balila hodně ve spěchu, protože doma nemůžu ani na chvilku odejít do jiné místnosti, aniž by mě ten náš ocásek nesledoval, takže jsem musela odpoledne vyslat tátu s dcerou na chvíli ven na procházku. Podle toho to taky vypadalo, i když se přiznám, že ani za jiných okolností perfektně zabalené úhledné balíčky nejsou mojí předností... Naštěstí zrovna tohle není pro dvouleté dítě to hlavní.

Pro dceru letos Vánoce asi poprvé znamenaly něco víc, loni si sice rozbalování dárků taky užívala, ale ještě nedokázala plně pochopit, co se to vlastně děje, kdežto letos už jsme spolu psaly dopis Ježíškovi, a s partnerem taky museli vymyslet, jak nám ten Ježíšek ty dárky vlastně nadělí. Jíme totiž v místnosti hned vedle obývacího pokoje, kde míváme stromeček, a nemáme možnost pokoj nějak zavřít. Navíc jsme letos měli pro Gábinku obzvláště objemné dary (motorka, kuchyňka), které jsme museli donést ze sklepa. Nakonec to proběhlo tak, že po večeři jsme šli dát štědrovečerní masovou konzervu našim kočkám do průjezdu, k čemuž jsem se připojila později, protože jsem jakože sklízela nádobí ze stolu (a mezitím podnikla dvě výpravy do ložnice do skříně pro dárky). Pak jsme z průjezdu rychle přeběhly nahoru do patra, aby se dcera vykoupala, než přijde ten Ježíšek a pozorovaly jsme střešním oknem oblohu, jestli ho někde neuvidíme letět. Mezitím zase partner donesl všechny svoje dary a pak se k nám připojil v koupelně. Až jsem dceru utřela a oblékla, rychle se šel napřed podívat, jestli už tam náhodou Ježíšek nebyl a jak jsme scházely s Gabčou po schodech, už svítila světýlka a ozýval se zvoneček. V tomto okamžiku bylo fascinující sledovat Gábin zaražený a užaslý výraz. Sice trval jen chvíli, protože jakmile se otevřely dveře a uviděla pod stromečkem dárky, okamžitě se k nim vrhla a začala rozbalovat, ale i tak to všechno stálo za to.

I když to ani nebylo v plánu, ve výsledku (od celé rodiny) dostala dcera zhruba dvacet dárků. Největší úspěch sklidila vytoužená motorka, která má zvuk startování, troubení, nahrané asi tři písničky, blikají barevně světla a má i zdířku na USB, takže se k ní dá připojit mp3 přehrávač/flash disk s dalšími písničkami. Takže i když je to brko a doma na ní fakt jezdit nemůže, protože by tu všechno zbourala, i tak na ni neustále sedá a pouští. Pak, jak jsem předpokládala, velice ocenila doktorskou sadu v kufříku, který se dá rozložit na doktorský stolek, i kuchyňku, k níž jsem ještě za peníze, které dostala od babičky, hned po svátcích dokoupila nějaké nádobí. Ale i ty další „drobnosti“ jako Lego duplo, sušáček na prádlo, pokladnu, barvy na obličej, dětský parfém, a dokonce i knížky, vše dokázala docenit a ke všemu se neustále vrací. Jediné co jsem zatím uklidila do pokojíčku je kouzelný písek, který jsem pořídila v Dedře. Bohužel jsem z něj zklamaná. Rozhodně neteče a nechová se tak, jako originální kinetické písky. Službu hrabání se v písku a dělání báboviček sice splňuje, ale dcera samozřejmě ještě nezvládne udržet hmotu v přiloženém malém bazénku, takže to nakonec skončí tak, že je vysypaný všude okolo, Gábi ho má na kalhotech i na tričku, takže se pak musí celá převléct a omýt, a navíc písek „barví“ – je růžový a tak jemňoučký, že nejde jednoduše otřepat, musí se umýt mýdlem. Přemýšlím proto, že zkusím pořídit jinou značku a tento nenápadně vyhodím, daruji, cokoli, jen aby zmizel :-D

Jinak co se týká nějakých vánočních tradic, zatím jsme toho moc nezavedli. Ani když jsem byla malá se toho u nás doma moc nedrželo, maximálně tak rozkrojení jablíčka, možná pouštění lodiček ze skořápek, ale to si ani nejsem jistá. Jednou jsem házela botou, ovšem to si přesně neuvědomuju, jestli se to má dělat na Štědrý večer nebo až na Silvestra/Nový rok... Na půlnoční jsem byla jedinkrát,a to mi strašně vadilo, že jak jsem byla malinká a v kostele hlava na hlavě, tak jsem absolutně nic neviděla, jen záda lidí okolo mě. Takže má znalost tradic je chabá a asi ani na přítelově straně to není o moc lepší. Odpoledne 23. 12. jsme se letos byli podívat v naší obci na živý betlém, který se tu každoročně pořádá. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem se o této akci vůbec dozvěděla a byla jsem moc ráda, že i když jsem byla v jednom kole a nestíhala s úklidem a chystáním Štědrého dne, že jsme se „utrhli“ a šli se tam podívat. Byla tam velká spousta lidí, daly se tam za dobrovolný příspěvek zakoupit svařák, punč, čaj či čokoláda, zkrátka i když jsme se s nikým vyloženě nedružili a byli tam prostě spolu jako rodina, moc se mi líbila tamní atmosféra a určitě bych ráda napřesrok šla znovu a udělala z toho naši tradici. A uvidíme, co ještě příští rok vymyslíme, možná aspoň nějaké to pouštění svíček v umyvadle...

Jinak co si tak nejvíc vybavuju z právě uplynulého týdne, tak to, že jsem se trochu „zvrhla“ co se alkoholu týče. Skoro každý den jsem si něco dávala. Začalo to sobotou před Štědrým dnem, kdy byl přítel na firemním večírku, dítě mi v půl deváté usnulo u televize na sedačce a já si po celodenním shonu nalila griotku. Jaj, ta byla dobrá! Druhý den jsem ji dopila (pro upřesnění, byla otevřená už dlouho a moc v ní nezbývalo), na Štědrý den jsem po celodenním půstu (ne zcela záměrném, ale prostě jsem na jídlo neměla čas) vyžahla litr a půl piva. Na Boží hod jsme byli u přítelovy mámy s dalšími z této strany rodiny, kde jsem si na jeden den odpočinula, ale na Štěpána u mojí mamky nechybělo pivo ke kačence a pak šumivé víno. Ve čtvrtek na nákupu jsem nakonec neodolala a koupila si portské víno, které bylo v akci a které úplně zbožňuju a které si prostě člověk jen tak nedopřeje. Na etiketě stálo, že se má spotřebovat do dvou dnů od otevření. Nečekala jsem to, ale nakonec jsem to zvládla dodržet :-D No a celé jsem to zakončila včerejším Silvestrem, který jsme trávili u švagrové, kde jsem vypila tři sklenky vína, panáka whisky a samozřejmě ještě bublinky. Mno... dlouho se mi nestalo, že by se mi v noci motala hlava :-) Takže ode dneška už zase najíždím na režim zodpovědné kojící matky a na pár týdnů si dám oraz :-D

Jinak jsem si konečně po téměř dvou letech vytáhla nějakou tu knížku – jednu jsem přečetla během jednoho odpoledne, v druhé už se taky pomalu blížím ke konci. Je to sice trochu náročné číst a zároveň reagovat na neustálé podněty dcery, skládat u toho lego nebo lepit nálepky, ale co se dá dělat. Na větší relax si holt asi budu muset ještě nějakou dobu počkat. Ale uvědomila jsem si, že aby si moje dcera chtěla číst knížky, měla by mě aspoň občas taky s nějakou v ruce vidět. 

Co ještě říct? Možná přiznání, že i když byl konečně více dnů po sobě s námi doma i partner, stejně už jsem ke konci měla neustálé přítomnosti mé dcery plné zuby. Nemůžu se ani na minutu beze slova vzdálit třeba do ložnice, nebo na záchod a zavřít si za sebou dveře, protože se okamžitě ozve plačtivé „kde je maminka?“. Takže už se zase nemůžu dočkat, až pojedu za týden sama do Brna na zkoušku mého divadelního souboru, kam od září pravidelně jednou týdně mizím. Nehledě na to, že zítra nám zase začíná realita všedního dne, kdy budu muset zase 4 hodiny denně sedět u počítače a pracovat, a obávám se, že zase bude aspoň měsíc trvat, než si na to Gábi zvykne. 

A tak si popřejme, ať je ten nový rok zase lepší, zajímavější, bláznivější i radostnější, než ten předchozí, ať my mámy zvládáme rodičovství s tolerancí a láskou, ať se z toho nezblázníme! Dělejme si chvilky jen samy pro sebe, protože je to důležité, i když se to může zdát mnohdy zcela nereálné. Věnujme se svým zálibám, práci, čemukoli, ale na druhé straně nikdy u toho nezapomínejme, že ty malé bytosti žijící s námi jsou děti, které k nám tíhnou s obrovskou nefalšovanou láskou a nechápou, že občas na ně nemáme náladu. Snažme se balancovat mezi námi ženami a námi matkami (případně námi hospodyňkami) tak, abychom z toho vyšli vítězi všichni. A samozřejmě hlavně zdraví, bez toho to nejde ;-)

PF 2019.